Zrod závodníka: Evropa 1961 a americký způsob učení
Billy Kidd přijel do Evropy v roce 1961 jako osmnáctiletý talent z vermontských kopců. Žádné velké akademie, žádní technici okolo. Jen systematická americká snaha naučit se věci rychle, prakticky a bez přílišného respektu k tradicím. Na rozdíl od vrstevníků z Alp neměl za sebou roky dětského drilu v lyžařském klubu, celosezónní život na ledovci, ani trenéry s půlstoletou historií zásahů do techniky. Měl ale jinou výhodu: lyžařsky čistou hlavu.
Na mistrovství světa v Chamonix 1962 už byl osmý ve slalomu a patnáctý v obřáku – výsledek, který by dnes nevzbudil ani pozornost livestreamu, ale tehdy byl signálem, že Američan může jezdit „evropsky“, a přitom ne jako napodobitel, nýbrž jako někdo, kdo přináší vlastní čtení terénu a rytmu.
Americká metoda učení byla neortodoxní a pro dnešní generace stěží pochopitelná: video neexistovalo, takže Kidd trávil večery s lupou nad sekvencemi fotografií z evropských časopisů, rozpitvával náklony, úhly nohou, těžiště. V době, kdy se v Alpách věřilo v „přenos těla“ a reverzní ramena, on studoval dynamiku Buddyho Wernera – muže, který zatáčel nohama, ne trupem, a který jako první Američan pochopil, že led není nepřítel, ale médium.
A do toho přicházela vynucená improvizace. Americká reprezentace neměla peníze, a tak si Kidd ladil výstroj sám: kožené pásky do bot kvůli náklonu postoje, ruční ohýbání hran, nekonečné experimenty s kantingem, až po slavnou epizodu, kdy musel rozebrat 28 párů lyží a namontovat Millerova vázání vlastníma rukama, protože původně používané Simplexy se rozpadaly. Byla to éra, kdy šroubovák a cit nahrazovaly soudobé technologické zázemí.
Buddy Werner: zjev, co ukázal Evropě, že Američan může vyhrát
Buddy Werner byl prvním Američanem, jenž Evropu donutil změnit názor. Když v roce 1959 vyhrál hahnenkammský slavný sjezd – a to plnou trať, včetně Mausfalle – zůstala v Rakousku tichá, ale znatelná trhlina v sebevědomí. Werner byl fenomén: rychlý, tvrdý, nebojácný, s technikou, která kombinovala precizní rakouskou jistotu s americkou dravostí.
Pro americký tým byl v olympijském Innsbrucku víc než lídrem. Byl hlasem zkušenosti v mladé partě, která chtěla změnit svět, ale ještě nevěděla jak. A zároveň byl pro Evropany fascinující úkaz. Když dorazil s elasťáky, které si doma sešpendlil ze tří kusů strečového Spandexu, smáli se. Když se ukázalo, že aerodynamika ubrala pětinu sekundy, smích přešel v respekt i obavy.
Olympijský sjezd: ledový kanál, smrt, a přesto americké probuzení
Innsbruck 1964 měl kritický nedostatek sněhu. Rakouská armáda dovážela sníh, odkud se dalo a rozhrnovala jej do úzkého ledového pruhu, který se vinul mezi stromy jako bílý skalpel. V tréninku zahynul australský závodník Ross Milne a atmosféra se během hodin změnila z olympijské do existenciální: otázka nezněla, kdo vyhraje, ale kdo přežije.
Do toho Billy Kidd startoval s číslem 1. Dodnes je jeho popis psychického stavu jedním z nejosobnějších svědectví v historii lyžování: „Cítil jsem, že nemůžu dýchat. Nohy mě nechtěly poslouchat. Posledních patnáct sekund před startem byla čistá panika.“ A přesto jel. A dojel.
Celý americký tým sjezd dokončil – a všichni v rozmezí několika desetin. Na medaile to nebylo, ale ve světě, který Američany považoval za mimoevropský folklór, to byl šok. Později se zjistilo, že na výběru vosku se podepsala Beattieho chuť improvizovat – a ne úplně šťastně. Ale odborníci věděli jedno: Američané poprvé obstáli na evropském ledu.
Obří slalom: poslední jednokolový a první předzvěst moderny
Obřák 1964 byl poslední jednokolový gigant v olympijské historii. A byl brutálně rychlý a dlouhý. Bonlieu letěl, Killy byl ještě mladý, ale už nebezpečný. Američané: Kidd sedmý, Heuga a Werner mimo. Papírově nic převratného. Ale trend byl jasný: tři Američané najednou stabilně v Top 20 světa. A to už nebyla anomálie, ale začínající systém.
Slalom: vrchol týdne a americký průlom
Když došlo na slalom, bylo cítit, že se láme éra.
První kolo: 78 bran, ledové plotny, slepé zlomy. Heuga, startující až jako 24., předvedl jízdu, která dodnes patří do učebnic: plynulá, rytmická, bez zbytečné agresivity, jako by mu trať patřila. Druhý čas, jen kousek za franzovským Schranzem.
Druhé kolo: měkčí, kratší, klouzavější. Kidd zajel nejrychlejší jízdu dne a skokově poskočil. Stiegler zaváhal, ale náskok udržel o 14 setin. Heuga potvrdil bronz. A Američané stáli na pódiu ve dvou disciplínách. Poprvé v dějinách.
Když Kidd přidal FIS-bronz v kombinaci (nebyla olympijská), Amerika měla nejúspěšnější alpskou olympiádu v historii. A zároveň poprvé vyslala do světa zprávu: už nejsme exoti, jsme soupeři.
Jeannie Saubert: tichá hrdinka technické revoluce
Saubert nebyla hvězdou typu Killyho. Nebyla ani mediální ikonou jako hvězdné Rakušanky. Ale byla přesná, soustředěná a technicky o krok napřed – díky materiálům, které Evropa ještě neuměla číst.
V obřáku brala stříbro na Allais Major – jedněch z prvních opravdu stabilních „celokovových“ lyží. Ve slalomu bronz na úzkém, rychlém prototypu Head, který měl vykrojení, jež by tehdejší konstruktéři popsali jako „podezřele moderní“. Její druhé kolo bylo o tři sekundy rychlejší než čas závodnice na čtvrtém místě. To nebyla náhoda; spíš náznak budoucnosti.
Tichá technická revoluce, která změnila závodní lyžování
Innsbruck 1964 byl laboratoří technologické lyžařské budoucnosti – tichou, nenápadnou, ale zásadní. Zatímco publikum sledovalo medaile, mezi nohama závodníků se odehrávalo to, co předurčilo dalších dvacet let materiálového vývoje.
Konec dřeva: Dřevo bylo stále normou, ale už jen setrvačností. Francouzi přivezli laminátové prototypy Dynamic RG5, Američané testovali první celokovové Headky. Během tří let dřevo zmizelo z nejvyšší scény.
Vzestup hliníku: Značky Head i Fischer představily lyže, které byly rychlejší, hladší a minimálně o generaci přesnější. Kov nebyl módní výstřelek – byl nevyhnutelností.
Tlumicí vrstvy: Přidání tenkých gumových vrstev mezi kovové pláty eliminovalo vibrace, které dříve závodníkům doslova rozmazávaly výhled. To změnilo nejen pocit za jízdy, ale i techniku.
Fiberglass v botách: Francouzský Le Trappeur Elite měl jako první sklolaminátové výztuhy v kotníku. Závodníci to ani nevěděli – jen cítili, že jejich lyže „poslouchají“ jinak. A přesněji.
Změna techniky: Stabilnější materiály umožnily jezdit méně „nahoru-dolů“, více po hraně, více v rytmu. První náznaky avalementu, první krok k carvovým obloukům Jouberta a generace sedmdesátých let.
Přelomová generace a bilance jedné setiny
Billy Kidd skončil v Innsbrucku pouhých 14 setin od zlata. O šest let později vyhrál kombinaci na MS 1970. Jimmie Heuga se stal archetypem amerického slalomáře – technický, kompaktní, elegantní. Jeannie Saubert se vrátila domů s dvěma olympijskými medailemi, ale i s vědomím, že její materiálová odvaha posunula hranice vývoje.
V širším měřítku je však důležitější něco jiného: olympijský Innsbruck 1964 byl okamžik, kdy Američané přestali být v Alpách turisty a stali se plnohodnotnou mocností. Technika, odvaha, improvizace, nové materiály, fyzická příprava, mentální odolnost – všechno se spojilo v jeden okamžik. Z něj pak vzešla generace Mahreho dvojčat, Cindy Nelson, Tamary McKinney nebo Billa Johnsona.
A Bob Beattie? Ten si oddechl. Po desítkách posměšků, po letech vysvětlování, že Američani to „myslí vážně“, dostal to, po čem toužil víc než po medaili: respekt.
