Cortina do této role nevstupuje jako nováček. Přichází jako místo s pamětí – a paměť je v horách vždy těžší než beton.

Svah, jenž testuje i ty nejlepší

Olimpia delle Tofane zůstává symbolem této paměti. Sjezdovka, která se nepřizpůsobuje trendům ani technice. Trať, jejíž charakter formovaly generace závodnic, pádů i vítězství. Strmé pasáže, technické zlomy, místa, kde se chyba neodpouští a kde rychlost nikdy nepřebije respekt.

Fakt, že zde v posledních letech havarovaly Mikkaela Shiffrin, Sofia Goggia i Lindsey Vonn, není vnímán jako senzace, ale jako potvrzení reputace. Olimpia nevybírá oběti – nastavuje laťku. Právě proto je pro olympijský sjezd nenahraditelná.

V době, kdy se mnoho tratí po světě uhlazuje, homogenizuje a přizpůsobuje televiznímu obrazu, zůstává Olimpia výjimkou. Je technická, surová, místy až nepohodlná. Přesně taková, jaká má pro olympijský sjezd být.

Dolomity jako dědictví, ne jako dekorace

Krajina kolem Cortiny nikdy nebyla jen estetickou hodnotou. Dolomity nejsou měkké Alpy, ale skalní architektura s vlastní logikou. Masívy Tofane, Cristallo, Sorapis či Croda da Lago vytvářejí přirozené hradby, které město nejen obklopují, ale i definují. Tato krajina přitahovala dobrodruhy, filmaře – včetně hollywoodských – i sportovce dávno předtím, než se slovo „branding“ stalo součástí turistického slovníku.

Když Sylvester Stallone v 90. letech hledal lokaci pro film Cliffhanger, domácí Skalisté hory mu připadaly málo dramatické. Natáčel v Dolomitech. Cortina se později stala kulisou dalších hollywoodských projektů – od Jamese Bonda až po produkce studia Disney a Lucasfilm. Hory zde nejsou pozadím; jsou hlavním motivem.

Vztah mezi člověkem a horami je pro Cortinu zásadní. Olympiáda jej může zesílit – nebo narušit.

Olympijský okamžik, který změnil identitu

Cortina se stala symbolem italského poválečného optimismu. Sport se zde propojil s módou, designem a filmem. Vznikl obraz místa, kde se lyžuje s elegancí a kde se horský svět setkává s městským stylem. Tento obraz přežil dekády a stal se součástí značky.

Zimní olympijské hry v roce 1956 znamenaly pro Cortinu kulturní i ekonomický zlom. Do té doby šlo o respektované, ale relativně klidné horské středisko evropských elit. Olympiáda však otevřela dveře masovému turismu i globální popularitě.

Zároveň však zanechala fyzické stopy, které se s odstupem času ukázaly jako problematické.

Beton, který zůstává, když světla zhasnou

Skokanský můstek a bobová dráha z 50. let dnes představují odvrácenou stranu olympijské slávy. Stavby, které po ztrátě sportovní relevance zůstaly stát jako těžko využitelné relikty. V horách, kde je každý zásah do krajiny vidět po generace, působí podobné objekty obzvlášť nepatřičně.

Právě proto organizátoři her Milano Cortina 2026 opakují, že tentokrát to bude jiné. Méně betonu, více využití existující infrastruktury, důraz na dočasnost. V teorii přístup, který dává smysl. V praxi však naráží na realitu.

Stadion jako vzácná výjimka

Ledová aréna v Cortině je důkazem, že olympijské dědictví nemusí nutně skončit jako problém. Stavba z roku 1956, která hostila zahajovací ceremoniál i hokejové turnaje, byla citlivě upravena a dodnes slouží sportu. Přidaná skleněná stěna a střecha zachovaly charakter místa a zároveň mu umožnily přežít.

Pro hry 2026 se stadion dočká pouze dílčích úprav. Curling se sem vrací téměř symbolicky – jako připomínka kontinuity, která je v olympijském kontextu vzácná.

Dočasnost jako slib

Olympijská vesnice vznikající na místě bývalého letiště – jediného plochého prostoru v údolí Ampezzo – je navržena jako dočasná. Po skončení her má zmizet beze stopy. Jde o vědomý krok, který má zabránit vzniku nevyužitelných objektů. Organizátoři tím reagují nejen na ekonomický tlak, ale i na rostoucí environmentální citlivost veřejnosti.

Podobně se k olympiádě vážou i úpravy silniční infrastruktury. Rozšíření a opravy hlavní příjezdové komunikace nejsou jen olympijským projektem, ale investicí do budoucnosti regionu, který dlouhodobě bojuje s dopravní dostupností.

Jenže sliby o dočasnosti jsou v horských regionech přijímány s opatrností. Paměť místních je dlouhá a zkušenost s „dočasnými“ stavbami často hořká.

Bobová dráha jako bod zlomu

Nejviditelnějším symbolem této ambivalence je nová bobová dráha pod masivem Tofane. Technicky ambiciózní projekt, finančně náročný a environmentálně problematický. Pro kritiky jde o učebnicový příklad investice, jejíž symbolická hodnota převážila nad otázkou smysluplného využití po hrách. Kritika nepřichází jen od ekologických aktivistů, ale i od sportovních institucí: třeba MOV otevřeně naznačil, že preferoval využití existující dráhy v jiné zemi.

Část místních obyvatel v ní vidí symbol návratu starého myšlení: velké gesto, vysoké náklady, nejistá budoucnost. V krajině, kde se s každým kubíkem betonu počítá, působí projekt jako cizí těleso.

Město v přestavbě

S blížícím se únorem 2026 se Cortina mění rychleji než kdykoli předtím. Veřejný prostor zaplňují symboly her, odpočítávání se stává každodenní připomínkou a město navenek působí jako místo v permanentním očekávání. Pod povrchem však panuje jiný rytmus – rytmus staveb, objížděk, provizorií.

Ještě před příjezdem sportovců se Cortina proměnila v rozsáhlé staveniště. Doprava se zpomaluje, parkování mizí a běžný pohyb městem se stává logistickou disciplínou. Časový tlak je patrný. To, co je z pohledu organizátorů krátkodobým nepohodlím, pro místní obyvatele začíná být novým normálem.

Dvě vize Cortiny

Zatímco politická reprezentace vnímá olympiádu jako historickou příležitost, část obyvatel se ptá, zda je to skutečně to, co město potřebuje. Cortina totiž netrpí nedostatkem turistů. Naopak. Už dnes čelí tlaku masového cestovního ruchu, který výrazně převyšuje kapacitu komunity několika tisíc stálých obyvatel.

Objevuje se obava, že město se definitivně promění v kulisu – optimalizovanou pro krátkodobou spotřebu zážitků, nikoli pro život. Místní mladí lidé odsud odcházejí, bydlení zdražuje a veřejný prostor se podřizuje sezónní ekonomice.

Napětí posiluje i pocit, že komunikace mezi úřady a obyvateli dlouho nefungovala. Změny byly viditelné, informace nikoli. Teprve postupně vzniká dialog, který ukazuje, že nejde o odmítání olympiády jako takové, ale o frustraci z pocitu vyloučení z rozhodování.

Strach o identitu

Nejhlubší obavy se netýkají staveb ani dopravy. Týkají se identity. Zda Cortina po olympiádě zůstane městem, nebo se definitivně stane produktem. Zda se sem bude jezdit žít, nebo jen přijíždět.

Pro část obyvatel je olympiáda zkouškou. Zkouškou toho, zda lze hostit svět a přitom nezmizet.

Není cesty zpět

Odpočet běží neúprosně. Cesty zpět už není. Cortina se znovu stane jevištěm – otázkou zůstává, co zůstane v zákulisí, až představení skončí.

Milano Cortina 2026 není jen sportovní událostí. Je to moment pravdy pro horské město s bohatou minulostí. Okamžik, kdy se ukáže, zda je možné spojit slávu s pokorou, globální pozornost s lokální odpovědností.

Zdejší ikonické hory budou stát dál. Ale vztah mezi nimi a městem se může změnit navždy.

Stíny pod olympijskými kruhy

Cortina d’Ampezzo nikdy nebyla obyčejným horským městem. Už dlouho před olympiádami fungovala podle vlastních pravidel – uzavřených, konzervativních a zvenčí obtížně čitelných. Právě tato specifika dnes vystupují znovu do popředí, ve chvíli, kdy se na město upírá pozornost celého světa.

Moc, vlastnictví a uzavřený model

Cortina je místem, kde se vlastnictví i rozhodování po generace koncentrují v rukou několika místních rodin. Tento model přináší stabilitu, kontinuitu a silnou kontrolu nad podobou města. Zároveň však vytváří prostředí, které je vůči změnám přirozeně nedůvěřivé a obtížně prostupné.

Typickým rysem je vysoký podíl tzv. studených postelí – nemovitostí vlastněných, ale jen minimálně obývaných. Město je ekonomicky silné, avšak demograficky křehké. Mladí místní lidé často narážejí na nedostupnost bydlení a omezené pracovní možnosti mimo cestovní ruch. Cortina tak čelí paradoxu: prosperity bez skutečného komunitního růstu.

Rozvoj navíc dlouhodobě brzdí i institucionální rámec. Na rozdíl od sousedního Jižního Tyrolska, kde je horská infrastruktura systematicky podporována a strategicky řízena, zůstává Cortina v rámci regionu Veneto spíše solitérem – slavnou značkou, ale bez srovnatelné regionální podpory.

Olympiáda tento model nebourá. Spíše ho zatěžuje.

Lanovka jako symbol návratu starých otázek

Výmluvným příkladem je projekt nové lanovky Apollonio–Socrepes, která má zlepšit propojení města s hlavním lyžařským areálem pod Tofanou a zvládnout očekávaný nápor během her. Z technického hlediska jde o racionální řešení s dlouhodobým přínosem pro mobilitu v údolí.

Pozornost však vzbudil samotný proces realizace. Zakázku získalo konsorcium, jehož součástí je i firma Graffer – historické jméno italského lanovkářství, které se po desetiletích nečinnosti vrací k velkému projektu právě v olympijském kontextu. Pro část místních i pozorovatelů se tím znovu otevřely otázky transparentnosti, vazeb a návratu starých struktur, jež se s olympiádami v Itálii pojí už od minulého století.

Oficiální místa zdůrazňují technickou kvalitu, environmentální monitoring i architektonickou citlivost stavby. Kritici však upozorňují, že problém neleží v samotné lanovce, ale v symbolice: v tom, jak snadno olympijský časový tlak ospravedlňuje rozhodnutí, která by za běžných okolností prošla mnohem širší debatou.

Lanovka se tak stává víc než dopravním projektem: je lakmusovým papírkem důvěry.

Olympiáda ve stínu pochybností

Napětí kolem Cortiny nelze oddělit od širšího italského kontextu. Jen několik měsíců před zahájením her čelí projekty spojené s olympiádou vyšetřování kvůli podezřením na korupci, manipulaci tendrů a zneužití veřejných prostředků. Pozornost se soustředí zejména na výstavbu olympijské vesnice v Miláně a na právní status organizační struktury her, která formálně vystupuje jako soukromá nadace, avšak spravuje veřejné peníze.

Policejní razie, zabavení dokumentů, hotovost nalezená u podnikatelů i vyšetřování desítek osob – včetně vysoce postavených představitelů města – znovu připomínají, že olympiáda není jen sportovní slavností, ale i obrovským testem institucionální odolnosti státu.

Oficiálně není samotná Cortina v centru těchto kauz. Přesto se atmosféra nedůvěry přelévá i sem. Ve městě, které už tak balancuje mezi tradicí a tlakem globální pozornosti, zesilují pochybnosti, zda olympijský model rozvoje skutečně slouží místním, nebo především systému kolem něj.

Itálie přesto pokračuje. S typickou směsí hrdosti, improvizace a víry, že i složitý projekt lze nakonec dovést do cíle. Olympijský sen zůstává silný – i když cesta k němu není přímá a vyžaduje více trpělivosti, než by si organizátoři přáli.