Dnes se tenhle pocit rozpadá. Ne náhle, ne dramaticky, ale systematicky. Lyžování se v posledních letech proměnilo v produkt, který se snaží být výjimečný pro co největší počet lidí. A právě v tom se skrývá paradox, který si zaslouží pozornost: když je elitní úplně každý, přestává být elitní cokoli.

Nadprodukce výjimečnosti

Moderní lyžařský průmysl si zamiloval slovo „prémiový“. Prémiový přístup, prémiové zážitky, prémiové členství. Jenže prémiovost, která se prodává ve statisících kusech, ztrácí svou základní funkci – odlišovat. Zůstává z ní jen marketingový obal.

Multi-resortní permanentky, předplatné slibující svobodu pohybu a neomezené možnosti, jsou z ekonomického hlediska brilantní. Přinášejí objem, loajalitu, stabilní cashflow. Z kulturního hlediska ale narušují něco podstatnějšího: vztah mezi místem a zážitkem.

Resort přestává být cílem. Stává se položkou v seznamu. A zážitek, který byl dřív jedinečný právě tím, že se odehrával tady a teď, se mění v statistiku odlyžovaných dnů.

Fronty nejsou problém, jsou důkaz

Veřejná debata se často zasekne u přeplněných svahů, dlouhých front a parkovišť plných aut. To jsou ale jen viditelné projevy hlubší změny. Skutečný problém není v tom, že je plno. Je v tom, že objem slibů přerostl fyzické možnosti hor.

Hory nejsou nafukovací. Lanovky mají kapacitu, svahy mají šířku, údolí mají své limity. Když se výjimečnost začne prodávat masově, nutně se spotřebovává rychleji, než ji lze obnovit. A právě tehdy vzniká frustrace, která není namířená jen proti cenám, ale proti samotnému pocitu, že něco přestalo fungovat.

Elita bez elit

Zajímavé je, že nadprodukce elity nevede k rovnosti. Naopak. Čím víc je „prémiový“ přístup dostupný, tím výš se skutečná exkluzivita posouvá. Privátní zóny, priority typu fresh track či fast pass, neveřejné služby. Elita nezmizela, jen se vzdálila.

Běžný lyžař tak získává zvláštní pocit: je uvnitř systému, ale pořád vidí, že to nejlepší se odehrává jinde. A právě tohle tiché uvědomění podkopává důvěru víc než jakákoli fronta.

Stejný model, jiné kontinenty

Tenhle problém není univerzální. Projevuje se jinak v Americe a jinak v Evropě. A rozdíl není v počtech, ale v mentalitě.

Americké lyžování bylo vždy postavené na mýtu prostoru. Nekonečné hory, dlouhé přejezdy, možnost jet jinam. Multi-resortní permanentky do toho zapadly přirozeně. Americký lyžař nekupuje klid. Kupuje možnost. A pokud se realita občas smrskne do fronty, pořád má pocit, že dostal slušný obchod.

Evropa žádný mýtus prostoru nemá. Má hustotu, historii a časově sevřené víkendy. Tady se nejezdí „někam“. Jezdí se tam, kam se jezdí. Evropský lyžař nečeká alternativu, ale funkční systém. Fronta tu není drobná nepříjemnost, ale signál selhání.

Proto stejný model, který v Americe vyvolává debaty, v Evropě vyvolává podráždění. Ne proto, že by Evropané byli méně trpěliví, ale proto, že jejich dohoda s horami je jiná.

Viditelný a neviditelný status

Rozdíl je i ve vztahu ke statusu. Amerika s ním pracuje otevřeně. Barvy karet, priority, vyhrazené pruhy. Nerovnost je přiznaná, a tím pádem snesitelnější.

Evropa byla dlouho postavená jinak. Status byl tichý. Kdo věděl, kdy jet, kam zaparkovat a kudy se vrátit, byl „nahoře“ bez označení. S příchodem amerických modelů se status zviditelňuje – a právě to dráždí. Ne samotná nerovnost, ale její okázalost.

Čas jako evropská měna

Amerika řeší vzdálenosti. Evropa řeší čas. Několik málo dnů, několik hodin, několik okamžiků, které rozhodují o tom, zda se den v horách povede, nebo ne.

Proto nadprodukce výjimečnosti bolí v Evropě víc. Argument dlouhodobé hodnoty tu nefunguje. Hodnotí se okamžik. A ten buď vyjde, nebo ne.

Kdo z toho profituje

V téhle hře nejsou poražení v tradičním smyslu. Jsou tu ale vítězové s různě rozloženými výhodami.

Resorty získaly stabilitu. Peníze dopředu, menší závislost na počasí, větší plánovatelnost. Z provozního hlediska ideální stav, vykoupený ztrátou jedinečnosti jednotlivých míst.

Investoři získali čitelnost. Lyžování se proměnilo z chaotického, počasím řízeného byznysu v předplatitelský model, kterému kapitál rozumí. Škálovatelnost vítězí nad atmosférou.

Lyžaři získali přístup. Ale jen ti flexibilní z něj dokážou vytěžit maximum. Pro víkendové lyžaře a rodiny se výhoda často rozpouští v realitě přeplněných svahů a ztracené plynulosti.

Přesun hodnoty

Možná největší změna celé éry neleží v cenách ani v kapacitách. Leží v tom, kde dnes vzniká hodnota. Dřív na svahu. V prostoru, rytmu dne, klidu mezi lidmi. Dnes často už při nákupu – v pocitu, že člověk udělal chytré rozhodnutí.

Lyžování se částečně přesunulo z hor do tabulek. Z prožitku do strategie. A to je změna, která se neprojeví hned, ale zůstane.

Masová výsada

Možná nejde o to vracet se zpátky. Možná jde jen o to přestat si nalhávat, že výjimečnost lze vyrábět ve velkém bez ztrát. Hory vždycky fungovaly jinak než trh. Pomaleji, tvrději, upřímněji.

Ostatně, právě proto tam mnozí z nás jezdili. Ne proto, že to bylo dostupné všem, ale proto, že to nebylo samozřejmé.