Je lákavé ukázat prstem na konkrétní produkt – Ikon, Epic, multisezónky, propojené skipasy – a říct: za přeplněné sjezdovky může tahle karta. Jenže skutečnost je složitější. Megapasy nejsou příčinou, ale urychlovačem trendu: lyžování se stává předplacenou službou, kterou se lidé snaží „vyjezdit“, a hory se mění v síť uzlů propojených jednou cenou.
Americký model jako experiment budoucnosti
V USA se multiresortní sezónky rozšířily nejdál. Epic Pass nebo Ikon Pass spojují desítky velkých areálů a navozují pocit neomezenosti. Pro střediska znamenají jistotu tržeb dopředu, pro zákazníky psychologickou úlevu: skipas už je zaplacený, každá další jízda je „zdarma“. Výsledek? Koncentrace návštěvnosti do několika ikonických míst a špiček – víkendů, prašanových dnů, svátků.
Diskuse skalních lyžařů se točí kolem jednoho paradoxu: lidé mají víc možností, ale chovají se jednotněji. Místo aby se rozptýlili po horách, míří tam, kde to „dává smysl“ – kde je dobrý sníh, zázemí a značka. Zejména Ikon a Epic se tak stávají symbolem davů, i když ve skutečnosti jen zvýrazňují starý problém: kapacita lanovek a parkovišť není nafukovací.
Evropa: jiný systém, stejné limity
Evropské Alpy dlouho působily imunně. Velké propojené oblasti typu Trois Vallées, Dolomiti Superski nebo Ski Amadé mají obrovskou rozlohu a vysokou přepravní kapacitu. Jenže i zde se ukazuje, že plocha sama o sobě nestačí. Lyžaři se koncentrují do stejných časů a míst: nástupní stanice, oblíbené hřebeny, restaurace na slunečných terasách.
Rozdíl oproti Americe je spíš v regulaci než v pocitu. Evropské resorty tradičně pracují zejména s cenovými bariérami. V Itálii se už objevují konkrétní případy, kdy střediska zkoušejí zastropovat prodej denních skipasů, aby si udržela „komfort na sjezdovce“ – spíš jako experiment než jako nový standard. Mnohé další oblasti experimentují s dynamickým ceníkem, jiné s rezervačními systémy na parkování. Ne proto, že by chtěly lidi odradit, ale protože zjišťují, že přeplněné středisko ztrácí hodnotu rychleji než drahý skipas.
Megapasy se v Evropě prosazují opatrněji, ale logika je podobná: nabídnout širší balík, stabilizovat příjmy a udržet zákazníka v síti. Problém je, že alpská infrastruktura vznikala v době, kdy se lyžovalo jinak – méně víkendově, víc sezónně, bez instantního plánování podle aplikace se sněhovou mapou.
Česko: malé hory, velké nároky
V tuzemsku se žádný typický efekt Epic Passu nekoná, přesto pocit přeplněnosti zná skoro každý. Stačí sobotní ráno v libovolném středisku, dobré počasí a sociální sítě plné „dneska je to top“. Rozdíl je v měřítku, ne v mechanice. Novodobý český lyžař je dnes citlivější na cenu, ale i na komfort. Chce rychlou sedačku, parkoviště u nástupu a ideálně oběd bez fronty.
Provozovatelé reagují podobně jako v Alpách: online prodej, regulace parkování, motivace k lyžování mimo špičku. I u nás už nesměle začíná zaznívat myšlenka, že není nutné prodat co nejvíc skipasů za každou cenu, ale prodat takový počet, aby se z hory nestala městská křižovatka.
Zajímavé je, že české areály mají jednu výhodu: většina návštěvníků je tradičně jednodenních. To znamená, že chování lze ovlivnit cenou a informací. V Alpách i v Americe se naopak potkávají lidé, kteří už mají zaplaceno a přijedou bez ohledu na fronty.
Ekonomika pohodlí
Megapasy změnily vztah mezi zákazníkem a horami. Dřív se rozhodovalo ráno: stojí to dnes za to? Dnes se rozhoduje na podzim: koupím sezónu. A pak už jen řeším, kam jet. To vytváří nový typ tlaku – místo náhodných špiček vznikají systematické nárazy na kapacitu.
Horská střediska stojí před dilematem: investovat do další lanovky, nebo do regulace návštěvnosti? Další lanovka je viditelný symbol rozvoje, ale zároveň přitahuje víc lidí. Regulace je nepopulární, ale může být jediným způsobem, jak zachovat kvalitu zážitku. V Americe se začalo mluvit o tom, že „fronty nejsou technický problém, ale politický“ – otázka, koho a kolik pustit dovnitř.
Psychologie davu na sněhu
Moderní lyžař se dnes chová podobně jako turista ve městě: hledá doporučená místa, sleduje statistiky sněhu a sdílí zkušenost online. To zesiluje efekt magnetu. Jeden dobrý víkendový report může poslat tisíce lidí do stejného údolí. Megapasy tenhle efekt jen usnadňují, protože odstraňují finanční brzdu.
Zároveň se mění očekávání. Přeplněná sjezdovka už není „norma“, ale důvod ke stížnosti. Komfort se stal součástí produktu. A tím se vracíme k paradoxu: čím víc se snažíme zpřístupnit hory, tím víc musíme řešit, jak je ochránit před vlastním úspěchem.
Co si z toho vzít doma
Pro českého i evropského lyžaře je americká debata spíš varováním než návodem. Ukazuje, kam může vést absolutní volnost bez kapacitních brzd. Zároveň ale připomíná, že problém není v kartě, ale v chování. Pokud všichni chtějí být na stejném místě ve stejný čas, žádný systém to dlouhodobě neunese.
Budoucnost pravděpodobně nepřinese návrat k prázdným svahům, ale chytřejší rozdělení zátěže. Více motivace jezdit ve všední dny, lepší dopravu, možná i kulturní změnu: přijmout, že ideální den na horách není ten, kdy tam jsou všichni.
Epic a Ikon jsou americkými příběhy, ale evropská kapitola se píše už teď. Nejde o to, jestli megapasy hory „zničí“, ale jak rychle se naučíme pracovat s tím, že lyžování se stalo masovou předplacenou službou. V Alpách, v Americe i u nás platí totéž: hory mají svou kapacitu. A lyžařský zážitek se rodí právě na hraně mezi dostupností a prázdnem. Pokud tu hranici přešlápneme, nebudeme mít otravně přeplněné jen svahy a lanovky, ale i samotnou představu, proč jsme vlastně na sníh vyrazili.
