Vysoce diferenciované a často nepřehledné ceny skipasů, dramatický růst nákladů na lyžařské dovolené v Evropě i Česku, zavádění dynamického naceňování a tlak na provozovatele maximalizovat výnos vedou k situaci, kdy permanentky a jejich využití nejsou už jen otázkou sportu, ale strategického spotřebitelského rozhodování.

Od rekreační zábavy k finančnímu rozhodování

Jen v uplynulém roce eskalovaly ceny skipasů v evropských hlavních destinacích o desítky procent, a to i nad rámec inflace. V Alpách se denní skipas běžně pohybuje okolo 70–100 eur, což je pro většinu středoevropských návštěvníků stejně jako pro místní obyvatelstvo výrazná investice do každého dne na svahu.

V Česku se rozdíly v cenách sjezdovek mezi tuzemskými areály a rakouskými či italskými středisky postupně stírají a před sezónou 2025/26 se v řadě diskuzí očekávalo, že „české skipasy zanedlouho budou podobně drahé jako v Rakousku“.

Lyžaři tak nejsou jen sportovci – stávají se cenově citlivými spotřebiteli. Rozhodují se, zda koupit sezónku, vícedenní permanentku, nebo „prostě koupit denní ticket, až budou podmínky ideální“. A tam začíná ten problém.

Sdílení a prodej skipasů: mezi pragmatismem a podvodem

Na sociálních sítích a lyžařských fórech se vede žhavá debata: sdílet sezónku s partnerem, prodat nepoužité dny, nebo je nechat „uležet“? Technicky jde o porušení pravidel – permanentka je určena jen jedné osobě. Pro mnoho lyžařů je to ale otázka pragmatismu: proč nevyužít něco, co by jinak zůstalo nevyužité? Předsezónní slevy navíc snižují cenu skipasu natolik, že sdílení nebo prodej nepoužitých dnů působí jako drobný, téměř nevinný trik – strategii, kterou si někteří ospravedlňují.

Jenže realita je tvrdší: někteří lidé skutečně nakupují jen několik permanentek a tím dostanou na svah celé party. To není rozumný kompromis, to je klasický podvod – a přesto se většina resortů jen tiše dívá. Moderní RFID systémy sice odhalí většinu prohřešků, ale ti, kdo riskují, často získají „bonusové jízdy“ zdarma.

Odpovědnost ale neleží jen na areálech. Sdílení skipasu s partnerem, který hlídá děti, působí jako praktické řešení. Jenže tím zároveň uvolňujete prostor pro ty, kteří pravidla porušují čistě kvůli úspoře peněz. A to je přesně ten paradox: morálka versus ekonomika.

Cena, kultura a budoucnost lyžování – kdo za to platí

Lyžařský průmysl se postupně mění v „luxusní klub“. Předplacené sezónky a multiplatformní pasy fungují jako streamovací služby – zaplatíte předem a pak „spotřebováváte“. Revoluce? Ano. Ale přináší i stíny: přeplněné sjezdovky, vysoké ceny denních lístků i všeho ostatního a pocit, že jste jen zákazník, ne sportovec.

Dynamické cenění – kdy algoritmus určuje, kolik zaplatíte za den na svahu – je další perla. Má na sobotu sněžit? Skvělé, váš skipas stojí hned o dvacet eur víc. Technologie, která má regulovat vytížení, se stává nástrojem, jak z vás vytáhnout víc peněz. Z pohledu tradiční lyžařské kultury to znamená postupný přechod k elitní a drahé zábavě. Ti, kteří chtějí „zkusit si to poprvé“, už riskovat nechtějí – vysoké ceny je odrazují.

Sdílení a přeprodej skipasů jsou jen symptomy širšího problému: vysokých cen a tlaku na zisk. Skutečná otázka je jasná – má lyžování zůstat sportem pro všechny, nebo se stát luxusní zábavou pro movité? Pokud zvolíme druhou možnost, už nebude důležité, kdo s kým skipas sdílel – důležité bude jen to, kdo si ho ještě může dovolit.

Dodatek autora pro zdejší publikum

Po pěti, resp. deseti letech se vracím k hlavním tezím původních textů souvisejících s dnešní tematikou a konfrontuju je s dnešní realitou:

Cenové strategie skiareálů (2026) | Postpandemické efekty v oboru (2026)