Když zlaté časy znamenaly pětačtyřicet minut ve frontě

Za zlatý věk lyžování bývají označována šedesátá a sedmdesátá léta. Lyžování tehdy zažívalo obrovský rozmach, vznikala střediska, přibývaly vleky a sedačky a sport se stával součástí masové kultury. Jen v USA vzniklo mezi lety 1956 a 1966 přes 580 areálů vybavených vleky nebo lanovkami. Počet lyžařů však během stejné doby vzrostl přibližně pětkrát.

Výsledkem nebyla horská idyla – poptávka rostla rychleji než infrastruktura a na hlavní lanovky se běžně čekalo přes 45 minut. Po vystání fronty následovala pomalá cesta vzhůru.

Tady se rozcházejí dvě představy zlatého věku. Jedna popisuje dobu, kdy lyžování rostlo, přitahovalo nové lidi a kolem něj vznikala kultura, na kterou se dodnes vzpomíná. Druhá se ptá, jak dobře se v dané době skutečně lyžovalo. Zlatý věk lyžování a zlatý věk lyžaře nemusejí být totéž.

Člověk může právem vzpomínat, že se mu v roce 1975 lyžovalo nejkrásněji v životě. Kdyby však měl příští sobotu vyrazit na tehdejších lyžích, v tehdejších botách a oblečení a celý den používat tehdejší lanovky, nostalgie by dostala podstatně náročnější úkol.

Hora se mezitím zvětšila

Dnešní lyže mají proti svým předchůdcům jednu zvláštní vlastnost: nezvětšily skutečnou horu, ale zvětšily její část, kterou dokáže běžný člověk využít.

Výrazně vykrojené lyže přinesly od devadesátých let rekreačnímu lyžaři možnost vést čistý oblouk po hraně s podstatně menšími technickými nároky. Z dlouhých lyží s poloměry běžně přes třicet metrů se postupně staly kratší a výrazněji vykrojené nástroje, které ochotněji zatáčejí.

Podobný vývoj proběhl mimo upravené tratě. Široké lyže a později rocker zpřístupnily hluboký, měkký nebo rozbitý sníh lidem, kteří by se v něm na starém úzkém vybavení podstatně víc trápili. Dnešní allmountainová lyže zvládne ráno tvrdou upravenou pistu a odpoledne rozježděný sníh způsobem, který by před několika desetiletími vyžadoval mnohem větší schopnosti nebo jiný pár lyží. Technický pokrok tak zvětšil kus hory, který je pro běžného lyžaře skutečně použitelný.

Také boty dnes mohou spojovat pevnost potřebnou pro přesné ovládání lyže s možnostmi individuálního přizpůsobení, o kterých první generace plastových přeskáčů nemohly uvažovat. Tepelně tvarovatelné vnitřní botičky, upravitelné skelety a profesionální bootfitting nezaručí, že každá bota bude pohodlná; dávají však dnešnímu lyžaři možnost přizpůsobit výkonnou botu konkrétní noze způsobem, který dřívější generace neměly k dispozici.

Některé změny jsou ještě hmatatelnější. Vývoj bot, standardizovaných podrážek a vypínacích vázání snížil během několika desetiletí riziko některých typických zranění pod kolenem přibližně o devadesát procent. Ani moderní vybavení samozřejmě neudělalo z lyžování bezpečný sport; přineslo jiné problémy, včetně vysokých rychlostí snadněji dosažitelných rekreačními lyžaři, a koleno zůstává zranitelné. Některá zranění, která kdysi patřila k lyžování skoro stejně samozřejmě jako mokré rukavice, však technický vývoj výrazně potlačil.

Kolik štěstí potřebujete k dobrému dni

Největší změna přitom nemusí být vidět na žádném jednotlivém kusu vybavení: je jí spolehlivost.

Před několika desetiletími byl lyžařský den mnohem víc závislý na tom, co člověk dostal. Jestli napadl sníh. Jak vypadal povrch. Jak dlouhá byla fronta. Jestli mu promoklo oblečení. Co udělalo počasí. A mnohdy také na tom, zda vůbec před odjezdem věděl, co ho na horách čeká.

Dnešní lyžař se může večer podívat na několik předpovědních modelů, ráno na radar a webkameru, zjistit vítr na vrcholu, otevřené tratě a lanovky a podle navigace odhadnout cestu. Nemusí věřit optimistickému hlášení, že nahoře jsou „dobré podmínky“. Může se na ně podívat vlastníma očima.

Po příjezdu ho čeká hora, jejíž provozovatelé umějí přírodní podmínky ovlivnit způsobem, který by dřívějším generacím připadal skoro fantastický. Technické zasněžování dokáže překlenout období bez přírodního sněhu. Moderní rolba povrch rozruší, promíchá a srovná tak, že ranní manšestr vnímáme spíš jako očekávaný standard než jako mimořádnou podmínku. Nahoru nás dostane zařízení, jehož výkon se s někdejšími lanovkami obtížně srovnává.

K tomu přibylo technické oblečení, které postupně odstranilo někdejší volbu mezi ochranou proti vodě a schopností odvádět vlhkost. Déšť, mokrý sníh nebo vítr dokážou lyžaře potrápit pořád; díky dnešnímu oblečení se jim však můžeme mnohem lépe přizpůsobit a nemusíme kvůli nim strávit půl dne mokří a zmrzlí.

Pokrok neudělal z každého lyžařského dne dokonalý den; udělal ho však mnohem méně závislým na štěstí.

Co jsme za ten komfort zaplatili

Bylo by snadné dojít k vítěznému závěru, že dnešní lyžař žije v ráji. Stačí se však rozhlédnout po parkovišti nebo otevřít ceník.

Současný komfort něco stojí – moderní zasněžování, rychlé lanovky, rolby a rozsáhlá infrastruktura vyžadují kapitál, který malý lokální kopec často nemá. Mnoho podobných areálů během posledních desetiletí zmizelo a lyžování se koncentrovalo do větších středisek. Areály, které přežily, mohou nabízet fantastické služby, část jednoduššího lokálního lyžování však z mapy zmizela.

Technologie také nevyřešila davy; vysokokapacitní lanovka dokáže odstranit dlouhou frontu pod kopcem, zároveň však během krátké doby dopraví tisíce lidí na stejné tratě. Problém se někdy pouze přestěhoval.

Moderní vybavení, které umožňuje rekreačnímu lyžaři snadněji zatáčet, mu stejně ochotně umožňuje jet rychle. Pokrok snížil technickou cenu za schopnost, nikoli cenu za chybu.

Nejvážnější protiváhou zůstává klima. Zasněžování dokáže zachránit špatný prosinec, nedokáže zrušit dlouhodobé oteplování. Evropské modely ukazují, že při oteplení o dva stupně by bez technického zasněžování více než polovina sledovaných evropských areálů čelila velmi vysokému riziku nedostatku sněhu. Technický sníh toto riziko výrazně snižuje, vyžaduje však vhodné teplotní podmínky, vodu, energii a peníze.

Nikdy nebyl lyžařský průmysl tak schopný krátkodobě překlenout nepříznivou zimu. Současně nikdy neměl tak dobrý důvod přemýšlet, jak budou jeho zimy vypadat za několik desetiletí.

Co se do parametrů nevejde

A potom zbývá něco, co žádné srovnání rychlosti lanovek, poloměru lyží nebo vodního sloupce bundy nezachytí. Staré lyžování mohlo být jednodušší, levnější a méně organizované. Mohlo kolem malých kopců vytvářet komunity, které velký resort nenahradí. Pověstný ski bum mohl bydlet způsobem, který je dnes v mnoha horských městech ekonomicky téměř nemožný. Člověk mohl mít pocit, že lyžování patří víc lyžařům a méně velkému byznysu.

Jestli někdo říká, že se mu tehdy lyžovalo lépe, tabulka technického pokroku mu jeho vzpomínku nevezme. Nostalgie a kvalita nejsou totéž.

Část dobrodružství jsme možná ztratili tím, jak úspěšně jsme odstranili nepohodlí a nejistotu. Když předem známe sníh, počasí, cestu i stav sjezdovek, zbývá méně prostoru pro překvapení. Jenže překvapení bývá příjemnější ve vzpomínce než v šest ráno na parkovišti pod kopcem.

Staré dobré časy roku 2026

Rozhodnout, která doba byla skutečným zlatým věkem lyžování, nejspíš nejde. Záleží na tom, co měříme.

Pokud počet nových lyžařů, společenskou energii a rychlost, s jakou vznikala nová střediska, mohou mít šedesátá a sedmdesátá léta velmi silný nárok. Pokud schopnosti vybavení, množství využitelného terénu, informace, komfort, přepravní výkon a spolehlivost běžného dne, začne současnost vypadat pozoruhodně dobře.

Nostalgie si pamatuje atmosféru a zapomíná na frontu. Současnost vidí frontu a zapomíná na všechno, co už považuje za samozřejmé. Dnešní dvacetiletý lyžař možná jednou bude někomu vyprávět o fantastických dvacátých letech – a skoro jistě zapomene, kolik tehdy stál skipas, jak ho štvaly davy a kolikrát si stěžoval, že už lyžování není, co bývalo.

Staré dobré časy totiž mají jednu velkou výhodu: většinou poznáme, že byly dobré, až když jsou staré.