Na norskou vlajku jsme si ve výsledcích zimních sportů zvykli natolik, že její přítomnost skoro přestala být nápadná: běžky, biatlon, skoky, severská kombinace, alpské lyžování. Generace se mění, jména přicházejí a odcházejí, Norsko zůstává.

Na zemi s necelými šesti miliony obyvatel je to pozoruhodná koncentrace sportovního úspěchu; v posledních letech se navíc norská stopa stále viditelněji přelévá i mimo sníh – do atletiky, fotbalu, triatlonu, tenisu nebo golfu. Čím to je?

Jedna odpověď se nabízí snadno: Norové mají výjimečný sportovní systém. Olympiatoppen, norské centrum vrcholového sportu, propojuje trenéry, fyziology, lékaře, psychology a zkušenosti různých sportů. Co objeví jedna disciplína, nemusí druhá hledat znovu; talent se dlouho nechává růst a na vrcholu přichází přesně individualizovaná péče. Jenže tím vzniká další otázka: je Norsko sportovní velmocí díky svému systému – anebo dokázalo tak dobrý systém vytvořit proto, že už předtím bylo Norskem?

Představme si velkou zásilku z Osla; uvnitř budou trenéři, metodiky, laboratoře, sportovní věda, pravidla práce s dětmi, tréninkové plány a zkušenosti Olympiatoppen. Krabici otevřeme v Praze, všechno správně zapojíme a deset let počkáme. Bude z Česka Norsko?

Je to lyžařská verze jedné z nejstarších otázek psychologie a biologie: nature versus nurture. Vlohy, nebo prostředí? Co si člověk přinese na svět a co z něj udělá okolí?

Moderní genetika už mezi oběma možnostmi nestaví tak vysokou zeď; u komplexních lidských vlastností se genetické dispozice a prostředí vzájemně ovlivňují. Člověk navíc není pasivní materiál – prostředí si částečně vybírá, přizpůsobuje a sám vytváří. Ve sportu se tahle stará otázka dá položit jednodušeji: rozhoduje indián, nebo šíp?

Indián byl dobrý dávno

Norský systém nevznikl ve sportovním vakuu – vyrostl v zemi, která lyžovala, chodila do přírody, závodila a organizovala sport dávno předtím, než dostal její vrcholový model dnešní podobu. Podle posledního velkého šetření norského statistického úřadu se během roku nějaké venkovní aktivitě věnovalo 96,5 procenta Norů starších šestnácti let. To číslo neznamená, že skoro všichni sportují; statistikové do něj počítají také procházku, koupání, rybaření nebo sběr hub a lesních plodů. Přesto vypovídá o vztahu populace k pohybu venku.

Čistší sportovní údaj je neméně pozoruhodný: 59,1 procenta dospělých Norů cvičí několikrát týdně a jen 13 procent necvičí nikdy. Norský vrcholový sport tak vyrůstá ze širokého pohybového podhoubí. Totéž se ukazuje u dětí: v organizovaném sportu je zapojeno přes 72 procent norských dětí mezi šesti a patnácti lety; norská pravidla dětského sportu dávají před časnou selekcí přednost účasti, rozvoji a právu dítěte vyzkoušet více disciplín. Dole pracují rodiče a dobrovolníci, nahoře profesionální trenéři a sportovní věda.

A ještě jeden údaj se sportem zdánlivě nesouvisí: v mezinárodním srovnání OECD vykazuje vysokou důvěru v druhé lidi 66 procent Norů. V Česku 18 procent. Rozdíl patří k největším v celém srovnání. Pro sport to není bezvýznamná společenská dekorace; norský model stojí na spolupráci, dobrovolnictví, předávání zkušeností, poměrně nízké hierarchii a velké osobní odpovědnosti sportovce. Podobné vlastnosti nacházíme i mimo stadion a běžeckou stopu. Šíp odpovídá indiánovi.

Když přijde trenér ze severu

Severský šíp prokazatelně funguje i v českých rukou.

Martin Koukal se před sezónou 2002/03 vydal vlastní cestou a začal spolupracovat se Švédem Christerem Skogem. O několik měsíců později se ve Val di Fiemme stal mistrem světa na padesát kilometrů. Sám potom říkal, že mu Skog výrazně zvedl závodnické sebevědomí, a veřejně jej označoval za svého osobního trenéra.

O patnáct let později přišel k českým běžcům Fin Ilkka Jarva. Jedním ze závodníků, které vedl velmi těsně, byl Martin Jakš. Jarva mu změnil přípravu a Jakš pod jeho vedením zakončil kariéru dvěma nejlepšími individuálními olympijskými výsledky života: devátým místem ve skiatlonu a osmým na padesátce v Pchjongčchangu. Český lyžařský svaz při jeho odchodu napsal, že pod těmito výkony byl podepsaný také Jarva.

Ještě čistší pokus provedl český biatlon.

V roce 2018 přivedl poprvé v historii k reprezentaci zahraniční trenéry. Prezident svazu Hamza tehdy vysvětloval, že od nich očekává zkušenosti ze země, která je lyžařskou a biatlonovou velmocí; k ženám přišel Nor Egil Gjelland, u mužů dostal běžeckou přípravu a techniku lyžování na starost jeho krajan Anders Magnus Bratli. Norský vítr měl zavát do obou českých týmů současně.

Výsledkem byly dva velmi odlišné příběhy.

Gjelland vydržel u českých žen šest let. Markéta Davidová se pod jeho vedením stala v roce 2021 mistryní světa ve vytrvalostním závodě a později přidala malý křišťálový glóbus. Gjelland nepřivezl hotovou mistryni světa v kufru; dostal mimořádně talentovanou závodnici a pomohl jí dostat se na absolutní vrchol.

Bratliho příběh skončil jinak – po jediné sezóně odešel. Sportovní ředitel Ondřej Rybář jeho práci neshazoval, ale hodnocení bylo jednoznačné: očekávaný efekt nebyl dost výrazný. Ani v následujících sezónách český mužský biatlon výrazný individuální výsledkový průlom nezaznamenal.

Dva Norové, stejný svaz, stejný rok příchodu. Stejný záměr přivézt zkušenost sportovní velmoci. Jeden vztah vydržel šest let a má ve výsledkové listině titul mistryně světa; druhý skončil po první zimě.

Když přijde sportovec za systémem

Existuje i opačný směr: norského trenéra nemusíte přivézt ke sportovci – sportovec může přijít za norským prostředím.

Kateřina Janatová to udělala téměř doslova; současná česká běžecká jednička žije v Lillehammeru se svým partnerem, britským reprezentantem Jamesem Clugnetem, a norské prostředí se postupně stalo jejím každodenním tréninkovým světem. Spolupracuje s norským trenérem, připojuje se k tamním skupinám a sama popisuje, že jí Norsko změnilo přístup k objemu, intenzitě i technice. Výsledkově se posunula mezi nejlepší běžkyně světa.

Ještě delší experiment představuje Brit Andrew Musgrave. Do Norska odešel už jako mladý běžec v roce 2009 a od té doby tam s přestávkami strávil většinu sportovního života. Trénoval v prostředí norských klubů a vedle tamní špičky, přesto celou kariéru reprezentuje Velkou Británii. Dostal se na pódia Světového poháru a na mistrovství světa skončil těsně pod medailí. Sám vysvětluje, že odešel tam, kde je běžecké lyžování součástí života.

Janatová ani Musgrave se v Norsku nenarodili a norský sportovní systém je nevychovával od dětství; oba do něj vstoupili jako talentovaní a motivovaní sportovci odjinud. A oběma norské prostředí svědčí. Šíp tedy opravdu něco umí.

Stejný Jarva, jiný výsledek

U Martina Jakše zanechala Jarvova práce velmi čitelnou stopu. Současně měl jako šéftrenér pozvednout celé české běžecké lyžování; po první sezóně už ale tým přímo nevedl a přešel do role poradce a analytika. Český svaz jeho práci nezahodil – dodnes mezi trenérskými materiály nabízí Jarvovu analýzu české reprezentace z let 2017 až 2019. Skandinávský systémový skok mezi velmoci se však nekonal.

Tentýž Fin mohl velmi dobře fungovat s konkrétním zkušeným závodníkem a současně nepřetvořit celé české běžecké lyžování. Metodu lze přivézt, člověka lze něco naučit. Celé prostředí se ale převáží podstatně hůř.

A že kvalitní šíp funguje, předvedla Lindsey Vonn. Jedna z nejlepších sjezdařek historie si pro olympijskou sezónu přivedla Aksela Lunda Svindala. Znali se přes dvacet let, trénovali spolu už během svých původních kariér, teď se z norské legendy stal člen jejího týmu a trenér.

V prosinci 2025 Vonn ve 41 letech vyhrála sjezd SP ve Svatém Mořici. Sama při hodnocení návratu mezi faktory úspěchu zařadila i to, že tým angažoval Svindala. Nikdo soudný z toho nebude vyvozovat, že Svindal vytvořil Lindsey Vonn; dostal do ruky už jeden z nejlepších lyžařských materiálů své generace. Ale dokázal jej ještě zlepšit.

Jeden manželský experiment

Ještě výmluvnější příběh nabízí biatlon. Darja Domračeva byla světovou hvězdou dávno předtím, než můžeme bezpečně mluvit o vlivu Oleho Einara Bjørndalena. Už v roce 2012 byla mistryní světa, v Soči 2014 vyhrála tři individuální olympijská zlata a v sezóně 2014/15 celý Světový pohár.

Bjørndalen ji tedy šampionkou neudělal. Když už ale jejich vztah byl veřejný, Domračeva sama popisovala, že se od něj hodně učí především v organizaci a managementu vrcholového sportu. Po dlouhé pauze způsobené nemocí a mateřstvím se vrátila mezi světovou špičku, získala další olympijské zlato ve štafetě, stříbro v závodě s hromadným startem a poslední sezónu zakončila třetí v celkovém Světovém poháru.

Pak se experiment obrátil – po skončení kariéry převzali Bjørndalen s Domračevou čínskou biatlonovou reprezentaci. Měli své know-how přenést do úplně jiného sportovního prostředí. Bjørndalen narazil přesně na problém, který sledujeme: čínské závodníky nemohl jednoduše začít trénovat jako Nory. Sám popisoval rozdílnou kulturu samostatnosti, odpovědnosti a potřeby podpory. Norskou zkušenost bylo nutné přizpůsobit lidem a prostředí, do kterého přišla.

Metoda cestovala přes hranice snadno; prostředí nikoli.

Geny jedou na závody také

Zbývá část indiánovy výbavy, kterou žádný trenér přivézt nemůže.

Sportovní výkon má dědičnou složku. Jenže rodokmen vrcholového sportovce je současně učebnicovým problémem nature versus nurture. Dítě sportovce může zdědit výhodné fyziologické dispozice; zároveň od narození vyrůstá v rodině, kde je trénink normální součást dne, závody normální součást víkendu a únava normální cenou za výkon.

Pohled na největší norské sněhové šampiony ukazuje, jak běžně vyrůstají ze sportovních rodin a prostředí; platí to třeba pro Pettera Northuga, Marit Bjørgenovou, Therese Johaugovou, Johannese Høsflota Klæba, Oleho Einara Bjørndalena, bratry Tarjeie a Johannese Thingnese Bø, Kjetila André Aamodta nebo Aksela Lunda Svindala.

U takových rodin se genetika a prostředí oddělují velmi obtížně – děti mohou zdědit fyzické dispozice a současně vyrůstají mezi lidmi, pro které jsou lyže, trénink, závody a sportovní ambice běžnou součástí života. Co přesně tedy takové dítě zdědilo? Geny, vztah k pohybu, znalost sportu, rodičovskou zkušenost, prostředí, ve kterém je trénink samozřejmý – nebo všechno současně?

Nature a nurture někdy sedí v jednom autě už cestou na závody. A norský sport potom z těchto rodin, klubů a pohybového prostředí vybírá další generaci pro svůj profesionální systém.

Pošleme tedy krabici do Prahy

Zbývá ještě původní experiment dokončit.

Norský ani obecně skandinávský šíp není chimérou; české lyžování samo poskytuje důkazy, že severské know-how dokáže českého sportovce posunout. Koukal se Skogem došli až ke světovému zlatu, Jakš pod Jarvou k nejlepším výsledkům kariéry. Davidová pod Gjellandem k titulu mistryně světa. Janatová odešla za norským prostředím sama a dostala se do úzké špičky.

Stejné české prostředí ale nabízí i druhou polovinu experimentu – Jarva nepřetvořil celou běžeckou reprezentaci, Bratli nepřinesl očekávaný posun českým biatlonistům. A když Bjørndalen s Domračevou odvezli zkušenosti evropského biatlonu do Číny, sami zjistili, že je nelze jednoduše překopírovat.

Rozdíl neleží pouze v kvalitě návodu – instituce nefungují nezávisle na lidech, kteří je obsluhují.

Zde začíná být norských 59,1 procenta pravidelně cvičících dospělých zajímavějších než další graf z laboratoře. Stejně jako 72 procent dětí v organizovaném sportu, rodiny, v nichž závodí několik sourozenců, tisíce dobrovolníků v klubech nebo společnost, kde podle srovnatelných dat OECD vykazuje vysokou důvěru v druhé lidi 66 procent populace, zatímco v Česku 18 procent. Žádné z těch čísel samo nevysvětluje norské medaile; dohromady ale ukazují prostředí, ze kterého norský sportovní systém čerpá.

A tím se vracíme k malé zemi, jejíž vlajku vídáme na stupních vítězů tak dlouho a tak pravidelně, až nám to připadá normální. Norská výhoda podle mě neleží v tajném tréninkovém návodu, který ostatní dosud neobjevili; mnohé části norského know-how už dávno používají trenéři po celém světě. Metodiku lze přeložit, trenéra najmout, laboratoř postavit a tréninkový plán okopírovat.

Pod tím vším však leží široká pohybová základna, rodiny a kluby, které přivádějí děti ke sportu, trenéři a dobrovolníci, schopnost předávat zkušenost a společnost, která z těchto vlastností dokázala postavit fungující instituce. Z nich vyrůstají sportovci, jejich zkušenost se vrací do systému a další generace už začíná o kus dál. Šípy se začaly podobat – výsledky zemí nikoli.

Kdybych tedy musel na otázku z titulku odpovědět jediným slovem, volil bych indiána.

Nemyslím tím supergenetického Nora, který se rodí s lyžemi na nohou. Spíš člověka vytvořeného směsí vloh, rodiny, pohybových návyků, sportovní kultury, osobní odpovědnosti a společnosti, která své vlastnosti dokázala přetavit do sportovního systému. Šíp je důležitý – české příklady dokazují, že může pomoci rozhodnout i o titulu mistra světa.

Jenže někdo ho musí vyrobit, někdo jej musí dál zdokonalovat a nakonec jej také někdo musí umět vystřelit. Šíp můžeme z Norska přivézt. Norsko s ním nepřivezeme.