Stojíte nahoře a díváte se s respektem dolů. Přesto jste sem přijeli dobrovolně – a možná se sem budete chtít vrátit.

Existují pohodlnější způsoby lyžování; široká upravená sjezdovka s příjemným sklonem nabízí dost času na oblouk, prostoru na opravu chyby a možností kdykoli zastavit. Přesto část zkušenějších lyžařů začne dříve či později hledat něco jiného – prudší svah. A když si na něj zvyknou, ještě prudší.

Nemusí jít o padesátistupňový kuloár někde v Chamonix; hranice je individuální. Pro někoho začíná nepříjemný terén na černé sjezdovce, jiný se začne skutečně soustředit až tam, kde už se běžné sjezdovky nestavějí. Společný je okamžik nahoře, kdy se podíváte dolů – a tělo vám oznámí, že tohle už není běžná jízda.

Proč tedy člověk dobrovolně hledá místo, kde má méně času, méně prostoru a menší rezervu na chybu? Jednoduchá odpověď by zněla: adrenalin. Výzkum lidí, kteří podobné aktivity provozují dlouhodobě, však ukazuje zajímavější obraz.

Kopec, který se nahoře postaví

Prudkost lze změřit; třicet stupňů je třicet stupňů bez ohledu na to, kdo na svahu stojí. Lidské vnímání takhle přesné není.

Psychologové nechali pokusné osoby stát na vrcholu kopce buď na pevné dřevěné bedně, nebo na skateboardu. Výška i svah byly stejné; skateboard však vytvořil reálnější představu, že by člověk mohl skutečně vyrazit dolů. Ti, kteří se jízdy báli, hodnotili tentýž svah jako prudší než lidé, kteří strach necítili. Při úkolu založeném na motorickém odhadu přitom zůstávali poměrně přesní.

Mozek tedy nemusí pouze reagovat na prudký svah strachem; strach může změnit i svah, který mozek vidí. Lyžaři tenhle jev znají i bez vědeckých pokusů. Ze sedačky vypadá sjezdovka přijatelně, při příjezdu k hraně trochu zvážní. A když člověk zastaví tak, aby pod lyžemi uviděl celý spád, může se z ní během několika metrů stát stěna.

Do hry vstupuje sníh, šířka svahu, možnost pádu, viditelnost i to, co se nachází pod vámi. Čtyřicet stupňů v měkkém sněhu na širokém svahu je psychologicky něco jiného než stejných čtyřicet na tvrdém úzkém úseku, kde není příjemné udělat chybu. Samotný sklon je jen část informace; strach mnohem přesněji počítá s tím, co se stane, když oblouk nevyjde.

Pocit prudkého svahu začíná v hlavě lyžaře, který stojí nahoře.

Když pud sebezáchovy radí špatně

Strach má rozumný účel – chrání nás před situacemi, které mohou skončit špatně. Potíž nastane ve chvíli, kdy jeho automatická rada neodpovídá mechanice lyžování.

Když člověk stojí na hraně nebo ztrácí rovnováhu, přirozeně se snaží dostat dál od nebezpečí. Na prudkém svahu to znamená ke kopci. Tělo ztuhne, váha se přesune dozadu a nahoru, ruce se stáhnou blíž k tělu. Lyže ale potřebují něco jiného.

Lyžařská teorie popisuje tenhle rozpor velmi jednoduše: když člověk v běžném životě jede příliš rychle, instinktivně se zakloní. Na lyžích tím může situaci ještě zhoršit. Když stojí u prudkého srázu, přirozeně se od něj odkloní směrem do kopce. Při lyžování mu stejná reakce bere vyváženou pozici nad lyžemi. Čím větší potřebu bezpečí lyžař cítí, tím snáz udělá pohyb, který mu část bezpečí vezme.

Na mírném svahu se podobná chyba někdy schová – je čas ji napravit, prostor oblouk prodloužit a rychlost není taková, aby každý nedostatek okamžitě vystoupil na povrch. S rostoucím sklonem se však tolerance zmenšuje. Prudký svah tak dělá něco, co zkušeného lyžaře současně dráždí i přitahuje: velmi rychle mu řekne pravdu. Současně zesílí samotný pocit z lyžování – gravitace rychleji rozjíždí lyže, oblouk musí mít jasnější účel a pohyb, který se na mírném svahu snadno rozmělní, dostává větší intenzitu.

Pohyb, který na běžné červené sjezdovce působil jistě, začne být váhavý. Technika, o níž člověk předpokládal, že ji ovládá automaticky, se pod tlakem začne rozpadat. Rozhodnutí, která na mírném svahu nemají téměř žádný důsledek, jsou najednou důležitá.

Pak přijde první oblouk.

Svět široký několik metrů

Dokud stojíte nahoře, máte čas – můžete se dívat dolů, představovat si pád, hledat horší místa, přemýšlet, jestli jste sem vůbec měli jezdit. Hlava má dost prostoru vyrábět scénáře. Po prvním oblouku se však situace změní.

Najednou je potřeba řešit sníh pod lyžemi, místo dalšího oblouku, rychlost, rovnováhu a terén několik metrů před sebou. Na přebytečné myšlenky zbývá podstatně méně prostoru. Tady se dostáváme k jednomu z možných vysvětlení, proč lidé podobné situace dobrovolně opakují.

Studie publikovaná v časopise Psychology of Sport and Exercise sledovala 199 zkušených účastníků outdoorových dobrodružných aktivit – mezi nimi lidi věnující se lezení, highliningu, sjezdu na horských kolech, volnému pádu a sněhovým sportům. Tradiční představa, že hlavním motivem podobných lidí je vyhledávání rizika, se nepotvrdila.

Silněji se objevovalo zvládnutí činnosti, propojení s ní a důvěra ve vlastní schopnosti. Výrazně se u nich objevoval také stav flow; toto slovo se dnes používá skoro na všechno, ale jeho podstata je pro prudké lyžování příhodná. Výzva je dost velká, aby zaměstnala schopnosti člověka, ale ještě odpovídá tomu, co dokáže zvládnout. Pozornost se zúží na prováděnou činnost. Člověk přestává sledovat sám sebe zvenčí a začne jednoduše konat. Systematický přehled výzkumů adventure aktivit rovněž ukazuje, že flow může být významnou součástí motivace k jejich opakování, byť z něj dosavadní výzkum nedovoluje udělat jediné univerzální vysvětlení.

Pro lyžaře možná není potřeba ani odborný termín. Na prudkém svahu prostě není moc času přemýšlet o pondělní poradě; svět se na chvíli zmenší na několik metrů sněhu, dvě lyže a příští oblouk.

Strach nemusí zmizet

Zkušenost někdy vytváří představu, že opravdu dobrý lyžař už strach necítí: začátečník se bojí, expert nikoli. Skutečnost je však zajímavější. S rostoucí zkušeností se posouvá hranice terénu, který člověk považuje za zvládnutelný; současně může lépe odhadovat své schopnosti, kvalitu sněhu, následky chyby a místo, kde už pokračovat nechce. Strach přitom nemusí zmizet – mění se vztah mezi ním a rozhodováním.

To odpovídá širším poznatkům o lidech provozujících dobrodružné sporty: starší kvalitativní výzkum našel mezi jejich motivy dosahování cíle, testování vlastních schopností, překonávání strachu, spojení s přírodou a samotný požitek z pohybu. Jednoduchý obraz člověka závislého na vzrušení tím dostává trhliny.

Zkušený lyžař nemusí hledat vyšší riziko – může hledat větší intenzitu a situaci, ve které musí více věřit tomu, co umí. To zároveň vysvětluje, proč má každý svůj prudký svah někde jinde: stačí terén ležící těsně za hranicí běžného pohodlí, kde ještě schopnosti stačí, ale člověk už je musí skutečně použít. Když je výzva příliš malá, nevynutí si plnou pozornost; když příliš velká, může místo soustředění přijít ochromující strach.

Mezi tím se nachází úzké území, kde se prudký svah mění z překážky v úkol. Tam může ležet velká část jeho přitažlivosti.

Proč se vracíme

Nahoře jste se báli. Potom jste udělali jeden oblouk, druhý, třetí. Postupně jste přestali řešit celý svah a začali řešit pouze to, co bylo potřeba. Pohyby, kterým jste před prvním obloukem úplně nevěřili, začaly fungovat. Z místa, které ještě před chvílí působilo nepřátelsky, se stal terén, ve kterém se dá pohybovat. Strach přitom nemusel zmizet.

Na prudkém svahu člověk nehledá strach – ale okamžik, kdy ho strach přestane řídit. Potom přijede dolů, zastaví, otočí se a podívá se nahoru: sklon, který shora vypadal jako stěna, najednou zase vypadá jako kopec. Je stejně vysoký, stejně prudký a leží na něm stejný sníh jako před několika minutami.

Svah se fyzicky nezměnil. To lyžař.