Jedna americká lyžařka odešla do penze v 54 letech. Když se svým finančním poradcem probírala, co bude s nově získaným časem dělat, vyslechla si jednoduchou námitku, že přece nemůže jenom každý den lyžovat. Následujících sedm sezón překročila hranici sta lyžařských dní.
Není sama; mezi lidmi, kteří si zařídili život blízko hor a mají dostatek času, se dají najít sezóny se 120, 150 nebo i více dny. Jeden lyžař popisoval 44 dní na sněhu ze 45 možných, jiný 162 za jedinou zimu. Manželský pár dokázal po dlouhé roky lyžovat šest až sedm dní týdně. Rodina, která si dopřála čtyřměsíční volno, vyrážela na svah pětkrát až šestkrát týdně po dvacet týdnů.
Někteří z nich zjistili, že se dá lyžovat skoro každý den a pořád se na další těšit. Jiní ale přišli na něco trochu jiného.
Sto dní není stokrát totéž
Představte si týdenní dovolenou v Alpách. Máte šest dní a každý z nich je drahý. Když ráno sněží, jdete lyžovat; když je mlha, jdete lyžovat; když vás po čtyřech dnech bolí nohy, velmi pravděpodobně půjdete lyžovat také. V šestnáct hodin sjedete poslední jízdu, protože zítra už vám z týdenní dovolené zbývá zase o den méně.
Teď se přestěhujte patnáct minut od lanovky a dejte si sezónní permanentku. Ráno prší? Necháte to být. Od jedenácti má vykouknout slunce? Přijedete v půl dvanácté. Dobré jsou jen dvě sjezdovky? Hodinu na nich budete něco zkoušet a pojedete domů. Napadlo dvacet centimetrů? Tentokrát můžete stát u lanovky před otevřením.
Lidé s desítkami či stovkou dní na sněhu popisují takovou proměnu. Lyžařský den už nemusí znamenat osm hodin provozu lanovek. Může to být několik jízd. Hodina technických cvičení, dopoledne na jiných lyžích, výšlap a jediný sjezd. Špatné podmínky nemusí být zkaženým dnem, ale příležitostí vyzkoušet něco, na co by člověk za perfektního prašanu čas neobětoval.
Čím víc lyžařských dní máte, tím méně musí každý z nich něco dokazovat. To je podstatný rozdíl mezi člověkem, který má na lyžování šest dní za rok, a tím, který jich může mít sto. První se snaží ze svého dne dostat maximum; druhý si může dovolit, aby některé dny maximální nebyly. Mění se tím i samotná definice lyžařského dne.
Když lyžování přestane být vzácné
Někdo se té změny bojí: v jedné dlouhé internetové diskusi mezi zkušenými lyžaři se objevil člověk, který skončil sezónu na 99 dnech. Stý den nešel nahánět. Nešlo mu o číslo a zároveň cítil, že příliš mnoho dobrého může ubrat lyžování část jeho výjimečnosti. Jinému stačí dvacet nebo pětadvacet dní za zimu; kdyby jich měl osmdesát, obává se, že by se na každý jednotlivý netěšil stejně.
A pak jsou lidé na opačné straně. Lyžují třicet dní za sebou, dají si dva dny pěší turistiky a třetí ráno už zase chtějí na sníh. Člověk se 44 dny ze 45 popisoval, že lepší dny prostě lyžoval a horší využíval k práci na technice. Střídal terén, úkoly i lyže. Nuda nepřišla.
Ani výzkum volného času nenabízí jednoduchou rovnici, podle níž více času automaticky znamená více stejné činnosti. Studie téměř pěti tisíc nizozemských pracovníků zjistila po odchodu do penze růst fyzických, společenských i seberozvojových aktivit, současně však velké rozdíly mezi jednotlivými lidmi. Finská dlouhodobá studie lidí přecházejících do penze zachytila bezprostřední nárůst pohybové aktivity, který se v dalších letech postupně zmenšoval. Volný čas sám o sobě nezaručí, že člověk začne dělat svou oblíbenou činnost od rána do večera.
U lyžování k tomu přistupuje ještě jedna zvláštnost – pořád není úplně stejné. Sníh se mění během dne, natož během sezóny. Jednou je tvrdá pista, podruhé deset centimetrů nového sněhu, potřetí boule, firn nebo mlha. Lze měnit terén, lyže, rychlost i to, na čem pracujete. Sto dní proto nemusí znamenat stonásobné opakování jednoho dne.
Sám své zimy řeším ještě univerzálněji: sníh pro mě neznamená jen alpské lyže – střídám je se sportovními běžkami, backcountry lyžemi (v mých podmínkách coby akčnější alternativou skialpů) a sněhoběžkou. Podle počasí a sněhu si jednoduše vyberu náčiní, kterému daný den sedí nejlíp: ledovatý den, který by na sjezdovce ani běžkách za moc nestál, bývá výborným pro sněhoběžku; když hustě sněží a fičí, a otevřená běžecká stopa přestává dávat smysl, můžu zmizet na širokých BC lyžích do klidu hlubokého lesa.
Tak se mi sněhové dny během zimy skládají skoro samy – nehoním jejich počet a nemusím opakovat pořád stejnou činnost; podmínky, které jedné aktivitě nepřejí, mohou být pro jinou doslova ideální. Vysoký počet dní na sněhu pak nemusí znamenat vysoký počet dní na sjezdovce, a s rutinou se potkává podstatně hůř.
Luxus začíná slovem nemusím
Největší změna možná přijde ve chvíli, kdy lyžař přestane počítat, kolik toho za den odjezdil.
Na dovolené je snadné podlehnout pocitu, že den musí být využitý – zaplatili jste cestu, ubytování a skipas. Máte omezený počet rán, kdy můžete obout lyžáky. Každá vynechaná hodina něco stojí.
Člověk žijící pod horami má jinou měnu; jeho vzácným zbožím už není každý jednotlivý den. Může skončit v jedenáct, protože sníh změkl. Může přijít až ve dvě, protože tehdy přestane sněžit. Může odjet po třech jízdách, protože ho něco bolí. A může zůstat až do zavření, protože zrovna přišel jeden z těch dnů, kvůli kterým lyžuje.
Možnost lyžovat každý den a potřeba lyžovat každý den jsou dvě zcela jiné věci. To se opakuje ve zkušenostech lidí, kteří si sen o téměř neomezeném lyžování opravdu vyzkoušeli. Časem si začnou vybírat – mohou si to dovolit, protože vědí, že další příležitost přijde zítra. Nebo pozítří.
Největším luxusem stovky lyžařských dní není, že můžete lyžovat každý den, ale možnost některý den nelyžovat.
Sto dní potřebuje jiné tempo
Ještě jedna věc odděluje šestidenní lyžařskou dovolenou od stého dne sezóny: tělo. Člověk může šest dní po sobě jezdit způsobem, který by sto dní nevydržel. U velkého objemu začnou mít cenu věci, které během krátké dovolené snadno přehlédnete: úsporná technika, střídání intenzity, kratší dny. Regenerace, schopnost skončit dřív, než vás k tomu donutí únava.
Mezi dlouholetými lyžaři lze najít lidi, kteří i ve vysokém věku zvládají prudký terén, boule nebo stromy; kondice, zdraví, historie zranění i technika vytvářejí u každého jinou situaci. Zkušenosti lidí s mimořádně vysokým počtem dní ukazují jednu praktickou věc: sto dní se nedá dlouhodobě jezdit jako šestý a poslední den dovolené. Není potřeba vyždímat každou jízdu – zítra je taky den.
Nemusí se čekat na penzi
Příběh ženy, která po odchodu z práce začala překračovat stovku dní za sezónu, svádí k představě, že skutečně časté lyžování patří až do důchodu. Nemálo lidí se stejným snem ale zvolilo jinou cestu. Přestěhovali se blíž k horám ještě během pracovního života. Změnili způsob práce. Pořídili si druhé bydlení u lyžařského areálu. Místo několika dlouhých dovolených začali sbírat krátké dny, dopoledne a jednotlivé hodiny. To je možná praktičtější poznatek než honba za magickou stovkou.
Velký počet dní nevzniká jen množstvím volného času, ale také tím, že lyžování přestane vyžadovat několikahodinovou cestu, hotel, týden dovolené a půlroční plánování. Pak můžete v úterý ráno dvě hodiny lyžovat a odpoledne dělat něco úplně jiného. A ve středu nemusíte jet vůbec.
Finanční poradce ženě z úvodu řekl, že přece nemůže jenom každý den lyžovat; ukázalo se, že může. Sedm sezón za sebou překročila sto dní. Ještě zajímavější než samotné číslo je zkušenost lidí, kteří něco podobného skutečně zkusili. Když je lyžování vzácné, snažíme se využít každou jeho minutu; když se stane běžnou součástí života, začneme s ním zacházet jinak. Někomu tím část kouzla zmizí, jinému vyhovuje ještě víc.
A možná je nejlepší verzí lyžařského snu nikoli povinnost lyžovat každý den, ale probudit se ráno s vědomím, že můžete.


































