Najednou lyže jedou samy

Lyžařský internet zná několik témat, u kterých se zkušenosti lidí rychle rozdělí – alkohol patří mezi ně. Někdo pozná i malé pivo téměř okamžitě a vadí mu pocit horšího spojení s lyžemi. Jiný má zkušenost opačnou; drink ho uvolní, přestane se bát, vypne přehnané přemýšlení a jede se mu líp. Alespoň podle vlastního pocitu.

Taková zkušenost se opakovaně objevuje i v diskusích na sociálních médiích. Jedna lyžařka popisuje, že jí drink někdy pomůže dostat se „z vlastní hlavy“ a nechat tělo dělat to, co už umí. Jiný diskutující vzpomíná, že po dvou pivech cítil znatelné zlepšení. Další měl po několika drincích nejprve pocit, že opilé lyžování je skvělé. Po několika jízdách už vnímal zpomalené reakce a nakonec spadl. Podobné historky samozřejmě nejsou důkazem, že alkohol zlepšuje lyžování; mohou však docela dobře popisovat skutečný psychologický jev.

Dobře naučený pohyb nemusíme řídit vědomě krok za krokem; zkušený lyžař si při každém oblouku neříká, kterou část těla má posunout a jak velkou silou má zatlačit do lyže – velká část řízení probíhá automaticky. Když se do takového pohybu začne vědomá kontrola příliš vměšovat, může mu překážet.

Sportovní psychologie pro podobný návrat k vědomému řízení automatizované dovednosti používá pojem reinvestment. Sportovec začne pod tlakem vědomě řídit části pohybu, které běžně probíhají automaticky. Dovednost, kterou dosud jednoduše prováděl, začne během jejího provádění sledovat.

Na známé modré sjezdovce člověk jede přirozeně. Přijede na prudší svah, začne se hlídat a najednou přemýšlí nad každým pohybem. To, co před chvílí fungovalo samo, se začne rozpadat na jednotlivé instrukce. Pokud alkohol část tohoto napětí nebo přehnané kontroly utlumí, pocit z jízdy se skutečně může změnit; lyžař si nemusí nic namlouvat, když říká, že se po pivu cítil uvolněnější.

Spolu s přehnanou kontrolou však alkohol začíná ovlivňovat i schopnosti, které lyžař potřebuje zachovat.

Hlava může překážet i střízlivému lyžaři

Bylo by lákavé udělat z toho jednoduchý příběh: příliš přemýšlíme, malé množství alkoholu přemýšlení utlumí a tělo konečně může dělat, co umí. Tím bychom však odstranění jedné překážky zaměnili za zlepšení celkového výkonu.

Alkohol nepůsobí pouze na tu část mozku, kterou bychom si rádi na chvíli ztišili; neumí si vybrat strach a nechat bez povšimnutí systémy, které potřebujeme k rovnováze, pozornosti nebo rychlému rozhodování.

Rovnováha je dobrý příklad: experimenty ukazují měřitelné zhoršení posturální kontroly už při poměrně nízkých koncentracích alkoholu. V jedné studii dosáhli účastníci průměrné koncentrace alkoholu v krvi přibližně 0,37 promile a změny rovnováhy už bylo možné zachytit. Stát na laboratorní plošině samozřejmě není totéž jako lyžovat; pro lyžaře je však zajímavý samotný mechanismus. Rovnováhu nevytváří jeden izolovaný smysl – mozek průběžně skládá informace ze zraku, vestibulárního systému, propriocepce a kontaktu se zemí. Při lyžování se k tomu přidává pohyb podkladu vůči tělu, zrychlení, vibrace a rychle se měnící tlak mezi lyžemi a sněhem.

Lyžař tedy může mít velmi dobrý pocit z toho, že se konečně přestal hlídat, zatímco systém, který jeho pohyb skutečně hlídá, už pracuje trochu jinak. Podobné je to s pozorností. Sjezdovka vyžaduje její neustálé rozdělování; sledujeme povrch, ostatní lyžaře, svou stopu, rychlost, příští oblouk a dění dál před sebou. Výzkum alkoholu ukazuje, že udržovaná a rozdělená pozornost patří mezi funkce, které může ovlivnit.

A pak je tu schopnost, o níž při lyžování skoro nemluvíme: neudělat něco, co jsme už začali dělat.

Umět zatočit nestačí

Představme si, že jsme si vybrali místo příštího oblouku; tělo se na něj připravuje, pohled už směřuje do nové stopy a najednou do ní vjede jiný lyžař. Potřebujeme změnit plán. Takových drobných změn uděláme během jediné jízdy mnoho; nejde pouze o rychlost reakce. Mozek musí potlačit reakci, kterou už připravoval, a nahradit ji jinou.

Psychologie tomu říká response inhibition. Meta-analýza experimentů s téměř třemi tisíci účastníků našla po akutním požití alkoholu konzistentní zhoršení této schopnosti, přičemž účinek rostl s dávkou. Pro lyžaře je to důležitá nuance; když se mluví o alkoholu a sportu, snadno si představíme člověka, který se motá nebo má pomalé reflexy. Bezpečná jízda však stojí i na méně viditelných schopnostech – potřebujeme správně zareagovat a zároveň včas opustit pohyb, který se během zlomku sekundy stal chybným.

Do stejného obrazu zapadá ochota riskovat. Experimentální studie obecně ukazují, že alkohol může riskantní rozhodování zvýšit, byť velikost účinku závisí na dávce, člověku i konkrétní situaci. Pro lyžaře pak vzniká zvláštní kombinace: část zábran, které mu před chvílí možná zbytečně svazovaly nohy, zeslábne. Zábrany nám však také říkají, že do úzké mezery už se nevejdeme, rychlost je vzhledem k provozu příliš vysoká nebo prudký svah dnes raději sjedeme jinak. Alkohol mezi těmito dvěma druhy zábran nedělá lyžařsky užitečný rozdíl.

Nejhorší rozhodčí může být sám lyžař

Kdyby alkohol zhoršoval schopnosti a současně stejně rychle zhoršoval pocit z vlastních schopností, situace by byla poměrně jednoduchá – člověk by poznal, že už nefunguje jako předtím, a podle toho by se mohl chovat. Výzkum ale ukazuje, že tyto dvě věci se nemusejí pohybovat společně.

V jednom dvojitě zaslepeném experimentu dosáhli účastníci po alkoholu koncentrace v krvi kolem 0,7 promile. Jejich řízení automobilu i psychomotorické schopnosti se objektivně zhoršily. Důvěra ve vlastní schopnost řídit však proti placebu významně neklesla.

Ještě názornější je jev známý jako Mellanbyho efekt. Stejná koncentrace alkoholu v krvi nemusí být subjektivně vnímána stejně podle toho, zda hladina alkoholu stoupá, nebo klesá. Na sestupné části křivky se lidé mohou cítit střízlivější než při stejné koncentraci během jejího růstu. Některé schopnosti se přitom stejným tempem nevracejí.

Člověk tak může mít pocit, že už je zase v pořádku, dříve, než jsou v pořádku všechny funkce, podle kterých by měl své možnosti posuzovat. Na lyžích je tento rozpor obzvlášť zajímavý – nemáme vedle sebe přístroj, který nám po každém oblouku ukáže reakční čas, přesnost senzorického zpracování nebo kvalitu inhibice. Měřicím přístrojem jsme sami.

Podle vlastního pocitu rozhodujeme, jestli pojedeme rychleji, zda si troufneme na prudší variantu, jestli projedeme mezi dvěma lidmi nebo zda máme své lyžování stále bezpečně pod kontrolou. A přístroj, kterým to všechno vyhodnocujeme, je současně pod vlivem látky, jejíž účinek se snaží vyhodnotit.

Pocit z jízdy není měření jízdy

Přímé studie alkoholu při rekreačním lyžování kupodivu nedávají jednoduchý obrázek. Některé starší práce souvislost mezi alkoholem a zraněním našly, jiné nikoli. U těžce zraněných lyžařů a snowboardistů se alkohol objevuje, samotná jeho přítomnost však bez vhodné kontrolní skupiny neříká, jak velkou část rizika způsobil.

Pro hlavní pointu článku ani nepotřebujeme vědět, o kolik konkrétní množství alkoholu zvýší pravděpodobnost pádu; důležitější je porozumět tomu, co se děje ve chvíli, kdy lyžař po požití alkoholu říká, že jede lépe. Může opravdu vnímat menší strach. Může méně přemýšlet nad pohybem, který už dávno umí. Může se zbavit části přehnané kontroly a jeho oblouky mu mohou připadat přirozenější. Něco z tohoto účinku může pocházet ze samotného alkoholu a něco z očekávání, co s námi drink udělá.

To všechno odpovídá tomu, co o lidském pohybu a alkoholu víme.

Současně už může klesat kvalita rovnováhy, pozornosti nebo schopnosti rychle opustit připravenou reakci. A změnit se může i úsudek, kterým lyžař tyto schopnosti hodnotí. Pocit lepšího lyžování proto nemusí být vymyšlený; jen není spolehlivým důkazem lepšího lyžování.

Alkohol může lyžaři opravdu vzít část strachu a přehnané kontroly. Současně však zasahuje do systému, který má rozhodnout, kolik strachu a kontroly si ještě může dovolit ztratit.