Sjezdovky:
Na Monínci je červená sjezdovka dlouhá 1 200 metrů spíše
mírnějšího charakteru. Na to, že se středisko nenachází na horách, má
sjezdovka slušnou délku. Zejména pro děti jsou pak určené dvě menší
sjezdovky, jedna za restaurací M2 obsluhovaná pojízdným pásem a druhá pod
hotelem obsluhovaná pomou.
Sněhové podmínky:
Sněhu bylo v době naší návštěvy ještě dostatek, ovšem jeho kvalita
již byla vzhledem k teplému počasí horší. Sníh byl těžký a již od
dopoledních hodin se na sjezdovce začaly dělat muldy.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Areál je obsluhován neodpojitelnou čtyřsedačkovou lanovkou a v horní
části sjezdovky také kotvovým vlekem. Vzhledem k velikosti střediska je
tento stav dle našeho názoru dostačující.
Zalidněnost:
Zalidněnost byla průměrná, na sjezdovce se občas vytvořil hlouček
lyžařů, v němž byly i malé děti, ovšem dalo se jim dobře vyhnout. Na
lanovce se jezdilo po celý den bez čekání, totéž platí i pro kotvový
vlek, který jsme ale nevyužili. Po poledni lidí na sjezdovce mírně
ubylo.
Občerstvení a aprés-ski:
Navštívili jsme samoobslužnou restauraci M2 u dolní stanice lanové
dráhy. Restaurace je útulná, její interiér je obložený dřevem. Ochutnali
jsme pikantní kuřecí směs s rýží a milánské špagety, obě jídla byla
velmi dobrá. Cena jednoho jídla se pohybuje okolo 95 Kč.
Doprava do střediska a parkování:
Cesta od Tábora je dobrá zhruba ve své první polovině, čím více se
člověk blíží k cíli, tak je silnice více rozbitá. Parkování je
bezproblémové na velkém parkovišti, od kterého je to k dolní stanici
lanovky a pokladnám asi 70 metrů.