Sjezdovky:
Sjezdovky se ráno tvářily jako že dobrý, ale dělaly se v nich rýhy až
10 cm hluboké a speciálně modrá byla už v 9:15 hodin tzv. po smrti,
rozmuldovaná, tento stv nastával vždy až okolo půl jedenácté. Na
červené zase trénovaly naše sjezdařské naděje... Jen ji otevřeli, byla
za tři čtvrtě hodiny i ona hotová. Stav zničených sjezdovek a fronty na
víc než půl hodiny nahnal všechny možné kreatury na FISovku, a to byl
teprve mazec, válely se tam jako pytle brambor, plužily, sesunovaly se
prudkým hankem dolů, hnus... Jeden snowborďák se tam snažil přesvědčit
nějakého šéfíka od Ski areálu, aby ten prudký hank označili a dali
šipky, aby si slabší lyžaři přejeli na červenou, ale ten vůbec
nechápal, co po něm chce a bylo mu evidentně jedno, co se na svahu pod ním
děje. Hlavně, ať přijede co nejvíc lidí a zaplatí...
Sněhové podmínky:
Sníh od rána nedržel a byla z toho hned bramboračka a při teplotě cca
nějakých 12 stupňů okolo oběda se stala bramboračka i z fisovky, teplotou
to odpovídalo půlce dubna. Sjezdovky mají tu smůlu, že středisko není
přeplněné, ale je doslova narvané lyžaři k prasknutí.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Čekat na Innogy skoro tři čtvrtě hodiny, to je fakt síla, ti, co za to
dávají 890 Kč, to je prostě mazec. Já už jsem v průměru za denní
ježdění na 300 Kč, tak jsem v klidu.
Zalidněnost:
Varuji, je to běs, už před 9:00 hodin je modrá narvaná k prasknutí a
lepší to není ani na jiných sjezdovkách. S frontou do 10 minut se dá
Innogy sjet tak max. 5x...
Doprava do střediska a parkování:
Cesta by šla, akorát bacha za Špindlerovým Mlýnem v zatáčce, na mostě
je tam každé ráno zrcadlo přes celou silnici a pak po Špindlu voda z
roztátých bariér zmrzlá po celé silnici.