Courchevel aktuální report z 03. - 10.02.2019

Sjezdovky:

Údolí, ve kterém Courchevel leží, je hodně členité. Díky tomu zde najdeme snad všechny možné typy sjezdovek. Do nejníže položeného Courchevel-Le Praz (1 300 m n. m.) a La Tania (1 400 m n. m.) kromě černých Jean Blanc nebo Jockeys stékají nejen červené, ale i jedna modrá a zelená. Je s podivem, že se to může na jeden svah vejít. Zelená Plan fontaine sice svah křižuje tam a zpět, ale nekříží jinou sjezdovku a my jsme si jí překvapivě dost užili díky konstantnímu sklonu, který umožňoval pohodový krátký carvingový oblouk a zároveň díky zatáčkám, které z toho celého udělaly tak trochu tobogán. Na stará kolena se vrátíme na dětské svahy . V horní části je pod vrcholem Col de la Loze (2 305 m n. m.) ještě černá Dou des lanches. Poté, co se odpojí od modrého traverzu, zamíří dolů, překvapivě ale nijak strmě. Nahoře je široká a přehledná, postupně se sice trochu zužuje, pak zase rozšiřuje, v některých místech je vyloženě plochá, hodně strmý je snad jen dojezd k lanovce, který se dá objet po červené a kvůli kterému ale podle mého nemusí být značen celý sjezd černě, vršek s objezdem by mohly být červené.
Hlavní sjezdovky se rozprostírají nad městečky Courchevel-Village a Courchevel 1 850. Jejich okolí je ploché a plné výukových sjezdovek. Mezi nimi i poměrně dlouhá zelená Bellecôte, která pobaví hlavně dvakrát zalomeným vlekem, který ji obsluhuje. A pochopitelně modrá sjezdovka Altiport, která má v podstatě plošinu s výhledem na zdejší slavné letiště. To je údajně jedním z nejnebezpečnějších letišť světa, prý má nejšikmější přistávací dráhu, piloti sem potřebují speciální licenci a přesto se občas něco nepovede... A v tom případě to pak lyžaři mají „z první ruky“. Jako my...
Svahy nad touto planinou jsou pak značené povětšinou červeně a na výběr jich je celá řada. Díky převažující severovýchodní orientaci navíc nejsou nijak výrazně vystaveny slunci. V horní části je úžasná členitá červená Saulire (Col de Saulire) a v jejím okolí několik černých - Suisses, m, Pylones a konečně taky Grand Couloir. Sjezdovka "m" mě zaujala nejen názvem, ale i skutečností, že odhadem tak její první polovina vede po úzkém vrcholku hřebene se strmými srázy po stranách a až v polovině se rozšiřuje a zamíří směrem dolů. Ale pohodička - narozdíl od Grand couloiru, který na 630 metrech překonává převýšení 340 metrů. Přitom je prý ze zdejších kuloárů nejširší a nejméně strmý . Kdyby byl upravovaný, tak bych ho prohlásila za sjízdný, ale takhle... A to je už od pohledu pohodička oproti vedlejšímu GoPro Couloir, který míří do sousedního Méribelu.
Z protějšího vrcholku Col de Chanrossa (2 540 m n. m.) vedou sjezdovky spíše obtížnější - na jednu stranu černá a červená, na druhou stranu jen červená. Na všechny pak navazují modré úseky, které lze jezdit samostatně. Obzvláště modrá Creux vyloženě dálniční, široká, liduprázdná... A všechny končí u sedačky Roc Mugnier, ať už u její dolní či horní stanice, přičemž od této sedačky se lze dostat na sjezdovky pod horou Signal (2 250 m n. m.).
Na svazích hory Signal jsou už tradičně v horní části i sjezdovky červené barvy, zatímco dolů do městečka Courchevel-Moriond vedou sjezdovky jednodušší, především modré.
Kombinace některých sjezdů nabízejí naprosto luxusní převýšení. Například sjezd ze Saulire po stejnojmenné červené, následně modré Sources a červené Amoureux nabízí převýšení přes 1 400 metrů! Jen se bohužel kvůli komplikovanému návratu/výjezdu nedá moc jezdit opakovaně.
Obecně si je potřeba v Courchevelu dát pozor na dva „slepé sjezdy“ St. Bon a Plan du Vah, od kterých není možný návrat lanovkou, ale pouze skibusem.

Sněhové podmínky:

Sněhu dostatek i mimo sjezdovky. Některé sjezdovky ale byly dost zmrzlé - namátkou Saulire, Bel air nebo dolní část Amoureux.

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Údolí, ve kterém Courchevel leží, je hodně členité. Lanovky navíc začínají ve městečkách, která leží klidně i na protilehlých stranách údolí, ale spojnicí mezi nimi nejsou dolní stanice lanovek na dně údolí u říčky Ruisseau de Gravelles. Údolí je zalesněné a lanovky i sjezdovky se spíše drží nad hranicí lesa. Chybí tedy návratová lanovka nebo vlek od sjezdovky Plan du Vah. A stejně tak od sjezdovy St. Bon, která je tak čistě návratová pro ty, kteří jsou v Saint Bon ubytování.
Z městeček vyráží hlavně kabinkové lanovky, vlastně z každého jedna. Kdo chce sjíždět až dolů, musí počítat se sundáváním lyží. Z Courchevel-Village na Saulire je to navíc soustava hned tří kabinek - Grangettes, Verdons a Vizelle. Nepovažuji to za moc pohodlné. Bonusem je visutá kabina Saulire, která vede přímo na stejnojmenný vrchol.
Navíc je v Courchevelu atypicky velké množství vleků. Včetně těch dětských jsem jich napočítala 19, zatímco v Les Menuires 12, v Méribelu 10 a ve Val Thorens jen 5. V českých horách mi vleky nevadí, naopak je cíleně vyhledávám, ale při týdenním pobytu si na lanovce odpočinu ráda. Ani v Courchevelu ale nebyl problém se vlekům úplně vyhnout.

Zalidněnost:

Fronty na lanovky se přes den tvořily jen výjimečně a maličké, vlastně to ani nestojí za to zmiňovat jako frontu, nástup na lanovku odhaduji do 3 minut.
V porovnání s Méribelem a Val Thorens jsem ale pozorovala znatelně větší zalidněnost na sjezdovkách, některé mi přišly vyloženě přelidněné - například modrá Altiport, Pralong nebo Biollay (ačkoli stačilo si chvíli počkat na volné „okno“, které vystačilo na několik oblouků než jsem dojela skupinu vepředu), ale třeba také červená Saulire (a tady už čekání na „okno“ nepomohlo).

Občerstvení a aprés-ski:

V porovnání s ostatními částmi Tří údolí mi přišlo, že je zde možností občerstvení méně. Neprojíždí se vyloženě skrz městečka, takže jsou restaurace rozprostřené spíše po svazích. A tam jich taková koncentrace přeci jen není. Zaujala mě restaurace Le Pilatus, která stojí přímo u zdejšího letiště a z terasy je na letiště pěkný výhled. Kvůli zahájení provozu lanovek až v 9:00 jsme měli ráno dostatek času na vydatnou snídani, takže jsme se přes den obešli bez jídla a tedy žádnou z restaurací nevyzkoušeli.