Wurzeralm aktuální report z 23.02.2023

Sjezdovky:

Wurzeralm je nepříliš rozlehlé středisko, které však postačuje pro jednodenní vyžití. Hned první sjezdovka na dohled od parkoviště, spouštějící se podél výchozí kolejové lanovky, je široká a ne až tak moc frekventovaná červená trať č. 1. Více jsme se ale těšili na dvojku, která taky končí až dole u parkoviště. Je sice jen modrá, začíná ovšem výše, má zajímavý profil, projíždí přes louky a vine se lesem, aby se na konci spojila na poslední stovky metrů s červenou jedničkou. Na téměř 4 km délky klesnete o 750 m. Pravděpodobně pro špatné sněhové podmínky však byla zřejmě nedlouho před naší návštěvou uzavřena.

Vyzkoušeli jsme nejprve všechny kratší tratě v horním patře střediska, ale rychle jsme se přesunuli do pro nás nejzajímavější lokality ve vzdálenější část údolí nazvané Frauenkar. Od horní stanice dvojsedačky, která tuto oblast obsluhuje, klesá červená sjezdovka s proměnlivým profilem, ještě ve své první polovině se rozděluje do několika větví, z nichž si lze vybrat podle chuti náročnější nebo volnější variantu sjezdu. Jedna z větví se zlomí i do poctivě černého hangu. Okolo vyznačených sjezdovek se v řídkém lese s oblibou také provozuje freeride.

Sněhové podmínky:

Sněhu bylo v celém areálu dostatek, horní patro si vystačí většinou s přírodním sněhem, obzvláště Frauenkar. Po delším velmi teplém období v druhé polovině února však nesmírně utrpěla kvalita. Již dopoledne se na exponovanějších místech začaly tvořit hromady sypké hmoty, které nedovolovaly moc plynulou jízdu. Vlhký sníh vysloveně tahal za nohy navzdory dobře ošetřeným lyžím. Nejlépe na tom byla část Frauenkar, kde hlavně díky nižší frekvenci a velké šířce sjezdovek se příliš netvořily boule a místy bylo svezení docela pěkné.

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Pro nástup do areálu slouží kolejová lanovka, v horním části vedená také tunelem. Dopoledne se u ní kupili nepřetržitě příchozí od parkoviště, vzhledem k poměrně velké kapacitě a krátké době jízdy však lanovka zvládala nápor celkem rychle. Nahoře tvoří páteř přepravy čtyřmístná sedačka Gammeringlift. Soustřeďuje se u ní nejvíce návštěvníků, a to včetně rodin s dětmi, lyžařských kurzů a škol. Také proto se dost často zpomaluje nebo i zastavuje. Kratší svahy a boční vrchol Schwareck obsluhují dvoukotvy, celkem jsou tři. V oblasti Frauenkar je neodpojitelná dvousedačka z roku 1985 od dnes již neexistujícího výrobce Swoboda. Je to tedy pěkné retro, cesta nahoru trvá 11 minut. Za to ale můžete v klidu obdivovat okolní skály i pěkný výhled na vzdálenější vrcholy Totes Gebirge a Niedere Taur. Za odměnu jsou i již popisované pěkné sjezdovky. V blízké budoucnosti by měl být realizován diskutabilní projekt přestavby na 10místnou kabinovou lanovku, doplněný ještě o výstavbu restaurace a zásobníku vody na zasněžování.

Zalidněnost:

Potvrdilo se, že středisko zvládne ve všední den i zvýšenou prázdninovou návštěvnost. Na kolejovou lanovku se čekalo jen na příjezd dalšího vozu. Nahoře se fronty prakticky netvořily, největší nápor byl na čtyřsedačce Gammeringlift, ale v podstatě bez čekání. Na vlecích se nárazově několikametrová fronta občas zadrhla v případě zdržení při potížích s nástupem menších nebo méně zkušenějších zájemců o svezení. Na dvojsedačku Frauenkar se najíždělo rovnou do turniketu, mnohé sedačky jezdily prázdné. Jediným negativem byla větší hustota sjíždějících v exponovaných místech sjezdovek, kde byl hůře sjízdný boulovatý terén. Týkalo se to hlavně horní části sjezdovky vedle Gammeringliftu. Podíl na tom měla i nemožnost sjíždět na druhou stranu po modré dvojce.

Podle našich zkušeností z dřívějších let je zde velmi velká návštěvnost o víkendech.

Občerstvení a aprés-ski:

Z minulých návštěv jsme měli vyzkoušenou Bärenhütte se samoobslužnou restaurací. Cenově očekávatelný rakouský průměr: např. gulášovka 5,90 E, štrúdl 3,90 E, menší talíř salátu 6,50 E, hlavní jídlo 10 až 15 E. Jediné, co mě zarazilo, byla inzerovaná cena za Germknödl 12 E, ale nevím, jestli to nebyla součást nějakého menu třeba s nápojem (nezkusil jsem, nepamatuji si, ale zdá se mi, že to bývalo možná za polovic – bejvávalo).

Doprava do střediska a parkování:

Z ČB lehce přes 2 hodiny, po dálnici takřka na místo, jen poslední 3 km se jede po souběžné B 138. Parkoviště zaplněné asi z 1/3. Od našeho auta k nástupní stanici lanovky jsme měli možná jen 200 m, ale rádi jsme využili služeb malého skibusu, který minimálně v dopoledních hodinách nepřetržitě krouží po parkovišti.