Sjezdovky:
Kolem kabinky, jenž tvoří základ dopravy ve středisku, je směs
černých, teda spíše červených s kousky tmavší barvy, a čistých
červených doplněných modrou kolem vleku. Ve Slunečném údolí jsou
papírově červené tratě, reálné spíše modré s velmi plochými úseky.
Vše ráno pěkné upraveno, i během dne povolil spíše až dojezd k údolní
stanici kabiny, a to posledních pár metrů. Prostě severní orientace
sjezdovek jde znát.
Sněhové podmínky:
Všude dostatek, pod 2 100 m n. m. doplněno zasněžováním. Výše všude
krásný přírodní sníh. Bohužel zlobilo počasí - od difúze přes
sněhovou vánici po silný vítr hrající si s lanovkami v horních partiích.
Ale udrželi provoz až do konce.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Dvě kabinky pokrývající 1 000 výškových metrů, nahoře rychlá krytá
odpojitelná čtverka s krytem a ten se dnes mooooc hodil. Dále nějaká poma,
nevyužito. Bohužel již dříve zrušena sedačka v dolní části střediska,
která nám chyběla, když jsme bydleli právě v této části vesničky. Tak
od konce sjezdovky jezdí aspoň skibus ke kabince. I koberce pro nejmenší
mají.
Zalidněnost:
I když byla neděle, tak malá. Občas se počkalo na druhou nebo třetí
kabinku. Jinak přímo nahoru. Na čtverce vždy jen ve dvou a hned k
turniketu.
Občerstvení a aprés-ski:
V kapse a na ubytování. Něco tam samozřejmě je, např. krásný
obrovský srub ve Slunečném údolí. Dnes teda spíše Větrném údolí.
Doprava do střediska a parkování:
Bydlíme tam, tak skibus. Cesta z ČR v sobotu děs běs. Přes Mnichov,
Fernpass, Scuol a dále do tunelu do Livigna a nakonec přes Bormio. No časově
horší, než jsme jeli v lednu do švýcarského Wallisu (Lauchernalp) - tam to
bylo ale o 300 km delší.