Podrobné dojmy a zkušenosti ze střediska s vlastními fotkami (odměna 100+ SNOWbonů).
Středisko La Thuile je součástí přeshraniční lyžařské oblasti Espace San Bernando, jehož francouzskou částí je La Rosiere. Byli jsme ubytováni ve Francii (už počtvrté) a do Itálie přejížděli na lyžích. Vzdušnou čarou je to asi 10 km, ale v praxi je potřeba použít 3-4 lanovky a jednu velmi dlouhou pomu, takže přejezd chvíli zabere. Do vlastního střediska La Thuile (1 450 m n. m.) jsem letos nezajížděli, z předchozích návštěv si vzpomínám, že mě moc nezaujalo. Zajímavé bylo, že na každé straně hraničního hřebene vládlo občas dost odlišné počasí, jednou byly ve Francii husté mraky a v Itálii krásně, jindy ve Francii polojasno a v Itálii mlha. Z hřebene mezi vrcholy Mont Belvedere a Chaz Dura je krásný výhled na Mont Blanc.
Sjezdovky:
Areál má jakási pomyslná 3 patra.
Spodní část 1 500-2 100 m jsou většinou prudké sjezdovky v lese. Vzhledem k dost vysokým teplotám jsme tam letos ani nejeli.
Střední část jsou hlavně mírné modré s východní orientací na veliké planině ve výškách 2 100-2 350 m.
Nejvyšší patro tvoří ostřejší červené a černé sjezovky na východní straně z 2 550m a podobné tratě na druhé straně hřebene spadající na severozápad z výšky 2 480 m, popř. 2 600 m dolů do 2 000 m n. m. Právě tyto severozápadní svahy měly nejlepší sníh po celý den a byly nejlépe upravené. Ale ani svahy na východním úbočí nebyly špatné, úprava nesrovnatelně lepší než ve Francii a kvalita sněhu nad 2 100 m velmi dobrá i odpoledne.
Sjezdovky jsou očíslovány, což je pro cizince jednodušší na orientaci, ale mě trochu chyběly poetické názvy po zvířátkách z francouzské části. Mezi naše nejoblíbenější patřila sjezdovka č. 8 a č. 7 na severozápadním svahu podél sedačky Fourclaz Express, potom pohodová "kárvingová" č. 24/31 podél sedačky Argillien Express, sportovní červená č. 10 a asi nejlepší ostrý široký slalomák č. 9 (který bohužel jeden den zabrali závodníci pro trénink v tyčích) podél sedačky Chaz Dura.
Sněhové podmínky:
Sněhové podmínky byly ve vyšších polohách velmi dobré díky tomu, že v půlce února napadlo enormní množství sněhu, který i přes vysoké teploy ještě nestačil odtát. Kvalita sněhu a hlavně úprava tratí byla o poznání lepší než v sousedním La Rosiere a poté, co v půlce týdne něco málo připadlo, se dalo na severozápadních svazích svézt bezproblémů i mimo sjezdovky. Samozřejmě v nižších polohách byl odpoledne už sníh mokrý a tratě dost rozježděné.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Jediná kabinková lanovka ve středisku vyjíždí z nejnižšího bodu zhruba do 2 150 m n. m. Ostatní lanovky jsou sedačkové, bohužel většinou dost zastaralé a pomalé. Šest z nich má v názvu sice slovo Express, ale i tak jde o starší odpojitelné čtyřsedačky, které nemohou konkurovat rychlým šestkám na francouzské straně. Malé plus je, že některé mají aspoň "bubliny" proti nepřízni počasí. Ostatní lanovky (bez slůvka Express v názvu) jsou opravdu historické pomalé čtyř- a třísedačky.
Pro přejezd z Francie slouží velmi dlouhá poma Bellecombe 1 a na ni navazující Bellecombe 2 (obě ještě na francouzské straně hranice).
Italové přece jen asi začali trochu investovat, protože rovnoběžně s pomalou čtyřkou Chaz Dura začaly růst sloupy a dolní stanice nějaké modernější lanovky.
Zalidněnost:
Zalidněnost mi přišla o něco menší než ve Francii, na sjezdovce jsem byli často sami, u lanovek fronty max. na několik minut, ale často vůbec žádné, nejvíc lidí bylo kolem poledne v hospodách. Trochu víc lidí bylo ráno a odpoledne na přejezdových trasách mezi Italíí a Francií. Kromě italštiny a francouzštiny jsem často zaslechl češtinu, polštinu a angličtinu, takže vskutku mezinárodní směska.
Dost nemile mě překvapila arogance některých instruktorů z lyžařských škol (speciálně červené kombinézy z L’École du Ski Français), kteří často vodili hady svých klientů od jedné strany sjezdovky ke druhé a nenechali ani metr místa na průjezd normálním lidem. Když něco takového provádějí na nějaké užší nebo prudší sjezdovce, tak tím podle mě staví na hlavu všechna pravidla FIS o chování na svahu. Další instruktorskou specialitou bylo zastavení více než desetičlenného družstva uprostřed sjezdovky, nejlépe v dopolední "dopravní špičce". Dělo se to bohužel na obou stranách hranice, jak ve Francii, tak v Itálii a stěžovalo si na to víc lidí, takže se nejedná o nějakou moji osobní animozitu.
Občerstvení a aprés-ski:
Italské hospůdky jsou většinou velmi útulné, levnější než ve Francii a hlavně kvalita kávy je mnohem vyšší. Navštívili jsme Le Foyer u lanovky Chaz Dura Express a Maison Carrel u lanovky Argillien Express.
Doprava do střediska a parkování:
Přejížděli jsme na lyžích ze sousedního francouzského La Rosiere. Přejezd je trochu zdlouhavý a za hezkého počasí i poměrně dost zalidněný.
Do italského La Thuile jsme se dostali z francouzského La Rosiere pro špatné počasí a lavinové nebezpečí č. 5. až po čtyřech dnech ve středu 16. ledna. O to více jsme se na La Thuile těšili. Jediná větší překážka, co musí lyžař z Francie překonat, je 2 500 m dlouhá nekonečná poma Bellecombe I.
Středisko La Thuile potěší hlavně velkým výběrem sjezdovek všech obtížností a krásným výhledem na Mont Blanc.
Lyžařské středisko ležící až na samé hranici s Francií, se kterou je propojeno přes průsmyk Col du Petit St Bernard a umožnuje i lyžování ve francouzském La Rosière. Od horních stanic lanovek je krásný výhled nejen na Mont Blanc, ale až na Matterhorn.
Itálie 
Hauser Kaibling
