Sjezdovky:
V provozu jsou sjezdovky mezi Falginjochbahn a Karlesjochbahn, dále pak
modrá a červená u horního úseku sedačky Ochsenalm. Prakticky na všech
svazích se jezdilo díky sněhovým podmínkám a počasí stejně skvěle,
přesto nejlepší to bylo asi na Ochsenalmu, který jsem otočil zřejmě
nejvícekrát, a to i kvůli možnosti nesundávat lyže. Zdejší stěna na
červené sjezdovce průjezdem mezi skalami připomíná slavnou Tofanu a
podobně rychle zde lze při nulové návštěvnosti i frčet. Když jsem se
osmělil až k jízdě ve vajíčku, přiblížil jsem se až těsně ke hranici
100 km/h. To se v sezóně jen tak někde nepodaří.
Nekonaly se
žádné plotny, muldy ani jiné faktory znepříjemňující nepřetržitý
carving.
Sněhové podmínky:
Sněhu je dostatek, obzvlášť po vydatném sněžení z předchozích dvou
dní. Dalším plusem je úplná absence kamínků, kterým jsme předchozích
dnech museli čelit v Söldenu a na Pitztalu. Koryta se objevila okolo oběda na
pistě č. 16, kde se intenzivně trénoval slalom, odpoledne to zde však
přejely rolby a lyžovalo se tu také parádně.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Kromě dvou kabin a sedačky Ochsenalm je v provozu ještě kotva Fernerlift.
Falginjochbahn stále postrádá druhou větev, takže se kabinou vyplácí jet,
jen když se již blíží ke spodní stanici. Na druhou stranu je pak výjezd
hodně rychlý, pozor jen při strachu z výšek či jiných fóbiích, při
přejezdu pilířů se to zde přeci jen dost zhoupne. 
Sedačka Ochsenalm sice již něco pamatuje, ale je odpojitelná a jezdí
rychle, navíc disponuje i bublinou. Obsluhu Karlesjochbahn zajišťuje v horní
stanici stále stejný veselý vlekař jako před dvěma lety, který vítá
všechny přijíždějící vřelým pozdravem a prohodí i pár slov v
různých jazycích - pro PR celého areálu lepší vizitka než jakákoli
reklama. 
Vlekaři nás nepotěšili jen na konci, kdy již v 15:55 byly zahrazeny
turnikety ke kabinám, takže jsme neměli možnost spatřit západ slunce nad
Itálií na horní stanici Karlesjochbahn.
Zalidněnost:
Zalidněnost ve všední den byla z řad veřejnosti prakticky nulová,
trénujících týmů trochu více, ale na lanovce jsme jeli vždy sami (kromě
velké kabiny) a na svazích také nikdo nepřekážel. Cca 60 %
návštěvníků bylo z Česka, dále Němci a pár zbylých z Rakouska, Itálie
či trénující jednotlivci z celé Evropy.
Občerstvení a aprés-ski:
Možnost občerstvení je zde pouze v Gletscherrestaurantu, a to i z
vlastních zásob ve speciálně oddělené zóně, toho času tradičně
zabrané trénujícími závodníky. Další možnosti občerstvení jsou až v
údolí. Restaurant zavírá v 16:30 a poté je zde mrtvo.
Doprava do střediska a parkování:
Cesta na Kaunertal je klasicky zdlouhavá, a to prakticky odkudkoli. Skipas
obdržíte výměnou za kupón již dole u mýtné brány, nemusíte tedy již
ke kase. Spodní úsek sedačky Ochsenalm bohužel ještě není v provozu, ač
je zde již sněhu dostatek. Samotná její sjezdovka má sice necelé dva
kilometry, po klikaté silnice je ale třeba vykroužit více než dalších 5
km.
Výhodou parkování u Gletscher restaurantu je alespoň bezprostřední
blízkost sjezdovek od auta. Až po Ochsenalm bylo i po vydatném sněžení
vzorně upraveno, místy již i sucho. Hned za parkovištěm je ale značka se
sněhovými řetězy a údržba již dost pokulhávala. Viděli jsme i pár
řidičů, kteří v mrazu řetezy nasazovali, ale vydrápat nahoru se podařilo
i bez nich. Pluh a sypač vzorně brousili silnici po celý den, a tak už
situace po 16. hodině byla mnohem lepší, z části byl povrch již bez
sněhu.
Cesta do Prahy přes Ehrwald, Mnichov a Cham proběhla bez větších
komplikací, jen s trochu vyšším všednodenním provozem. I s využitím
úseků s neomezenou rychlostí ji lze jen těžko stlačit pod 6,5 hodiny.