Sjezdovky:
Na Tuxu se narozdíl od Kitzsteinhornu jezdí již "odspoda", tedy skoro z 2
000 metrů, od Sommerbergu. Sem si jde až z vrcholu natáhnout hezkou, asi 6,5
km dlouhou jízdu, a to bez nudných přejezdů, zato s pěkně carvingovým
profilem, takže paráda. Jezdilo se v podstatě již na všech páteřních
svazích s výjimkou sjezdovek obtékajících kotvy Kaserer, které byly
pravděpodobně kvůli počasí vypnuté. Po uplynulých třech dnech byl
konečně prostor na neomezené carvingové oblouky na ledovcových dálnicích,
které tu zastupují naprostou většinu svahů v horním patře areálu.
Stačí si jen volit mezi mírnými modrými a až rudě červenými členitými
svahy, vždy však s dostatečnou šířkou a za přítomného prašanu i
skvělou sjízdností.
Sněhové podmínky:

Hlavním hybatelem dění byl asi vítr, který zřejmě vyřadil z provozu
všechny kotvy v areálu, ale při lyžování nepůsobil v podstatě žádný
problém. Poprvé v životě jsem zažil pocit, že jsem v dvoulanových
ledovcových kabinách létal ze strany na stranu jako nudle v bandě.
Byla to ale
celkem zábava, při které člověk věděl, že díky konstrukci lanovek se
nemůže nic stát. Paradoxně daleko méně vítr cloumal s kabinkou Gefrorene
Wand a sedačkou Lärmstange II, a to zřejmě z důvodu jejich nižšího
vedení nad úrovní terénu. Při jízdě byl ale silný vítr cítit jen v
nejvyšším patře areálu, tedy zhruba nad 3 000 metry. V tomto pásmu
zpravidla kazily viditelnost také mraky a difúzní světlo, takže se dalo
hůře orientovat, ale stačilo sjet o pár metrů níže a všude až po
Sommerberg panovaly naprosto ideální podmínky. Viditelnost s čirými
brýlemi naprosto dostatečná, občas se i mraky rozestoupily, na všech
svazích parádní čerstvý prašan, který se díky nízké zalidněnosti
nijak nekupil a všude šlo jezdit bez problémů po hranách. Teplota se
měnila v závislosti na nadmořské výšce, v "údolí" stoupala nad 10
stupňů, zato na vrcholu klesala pod nulu. Sněhu zde byl všude dostatek, a to
včetně dojezdu pod sedačku na Sommerbergu, kde byla vzorně vysněžena
sjezdovka č. 2.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Zde je to bez výhrad, na sebe navazující dvoulanové Gletscherbus kabiny
pro 24 osob odolávají i velmi silnému větru a jen s jedním přestupem (se
dvěma až z parkoviště) dovezou člověka až do výšky 3 250 metrů.
Dostatečně pohodlná je i menší kabinka Gefrorene Wand a bez výhrad je
také vyhřívaná a krytá sedačka Lärmstange II. Její první úsek zatím
nebyl v provozu, stejně jako všechny kotvy v horním patře, ale to bylo dáno
nejspíš počasím, protože v ostatních dnech byly spuštěné. Bez výhrad
je zdejší provozní doba, kdy se dá pohodlně lyžovat zhruba do 16:30, kdy
končí provoz sedačky na Sommerbergu. Kabiny dolů pak jezdí do 17 hodin,
reálně tedy v podstatě o hodinu delší provozní doba než na dražším
Kitzsteinhornu. Lehká výtka míří k toaletám, které za současného stavu
byly dostupné jen na Sommerbergu a Tuxer Fernerhausu, ale nejde o nic
kritického.
Infrastruktura zde již není nejmodernější, ale naprosto splňuje
očekávání i dostatečný komfort.
Zalidněnost:
Zalidněnost byla oproti přechozím dnům v podstatě nulová, na většině
svahů pár lyžařů. Lanovkami, včetně velkých kabin, jsem jel skoro vždy
sám. Sjezdovky tak zůstaly skvěle upravené až do zavíračky a lyžovat se
dalo naprosto bez omezení.
Občerstvení a aprés-ski:
Otevřeno bylo na Sommerbergu i Tuxer Fernerhausu, ale ani jednu z
restaurací jsem nezkoušel. Aprés-ski se v Tuxu nekonalo a v Zillertalu z
důvodu mimosezóny zřejmě taky ne.
Doprava do střediska a parkování:
Doprava směrem z východu až překvapivě bezproblémová, jako v
předchozích dnech za nízkého provozu. Je vidět, že v zillertalském
údolí ještě panuje mimosezóna. Mínusem je, že sem z východu od
Mittersillu nevede žádná dálnice a tak cesta něco zabere, ale nedá se nic
dělat.
Parkování probíhá stejným systémem jako před deseti lety, tedy
naprosto pohodlně a zdarma (narozdíl třeba od Mölltalu, kde letos objevili
nový zdroj obživy) v podzemních garážích, které jsou přímo pod
přístupovými kabinkami. V případě nedostatku míst pak hned na
přilehlých venkovních parkovištích. Samozřejmě jsou již v provozu také
skibusy.
Při cestě domů již ale doprava v Zillertalu zhoustla skoro na běžnou
sezónní úroveň a tak se jelo až na konec údolí průměrně tak 40 km/h za
traktory, náklaďáky apod., ale zatím bez zácpy. Poté už ale bez
problémů, i bez rakouské dálniční známky přes Kufstein, Landau a Cham za
necelých 6 hodin v Praze.