Lech Zürs

Lech Zürs - lyžování

Když pionýři lyžování v meziválečném období začali s budováním zimního střediska ve vorarlberské horské vesničce Lech, museli si být jisti, že okolo nich vzniká lyžařský ráj na Zemi. Vysokohorská poloha, strmé svahy kolem dokola tehdejší vesnice a vynikající sněhové poměry jistě průkopníky lyžování i první lyžaře v Lechu ohromovaly – a ohromují dodnes. Když stoupáte z údolí od Bludenzu a zahlédnete vysoko nad hlavou silniční galerii, nebudete na pochybách, že míříte opravdu vysoko. Jediná zimní příjezdová cesta – od jihu přes Flexenpass – je poměrně úzká a lavinové nebezpečí ji dokáže „odstavit“ i na několik dnů. Příjezd ze severu od Warthu je v zimě uzavřen.

Lyžařští budovatelé v celém Arlbergu mohli být už od počátku na své dílo pyšní – vznikla zde jedna z průkopnických lyžařských škol, v Zürsu byl vztyčen první rakouský vlek, okruh Weisse Ring se stal prvním lyžařským safari a po válce přišla ještě dlouhá řada nápadů a zlepšováků patriota Michaela Mannharta, počínaje sněžnými děly a konče vyhřívanými lanovkami. A pýchou se Lech dme stále, což dokládají početné hvězdičky na štítech hotelů i ceny za jejich luxus. Hotely udivují symbiózou tradice, okázalosti, originality a skvělých služeb, za které samozřejmě „skvěle“ zaplatíte. Lech je jako drahokam na řetízku nejvybranějších alpských resortů, jenž má opravdu vysokou cenu.

Lech a vlastně celý Arlberg je lyžařským terénem „nejstarší“ generace, což znamená svahy spíše strmější, tratě mnohde úzké a neposedné – vždyť právě náročnost kdysi bývala měřítkem lyžařské kvality. Jestliže se dnešní alpská střediska mohou přetrhnout, které je rodinnější, Arlberg pro děti zrovna moc vhodný není – má sice četné cvičné vleky přímo v letoviscích, dokonce i omezený skipas pro začátečníky, ale hlavní část oblasti si užije až středně zdatný lyžař, který má dost sil (o freeridové nabídce ani nemluvě).
Kdo se jinde na přehledných zplanýrovaných modro-červených dálnicích nudí, najde tu ráj dlouhých, členitých sjezdovek plných zlomů a zatáček, což jejich obtížnost ještě zvyšuje, zvlášť jakmile „zmizí“ manšestr. Pocitová obtížnost sjezdovek v Arlbergu je zpravidla o stupeň vyšší než na mapě, což platí i pro „modré“ dojezdy do Lechu a Zürsu, které by se mohly jevit jako útočiště pohodovějších lyžařů. Modré sjezdovky jsou zkrátka buď prudší, anebo přejezdové.

Arlberg nejsou mírné horské louky, je to impozantní pohoří s četnými strmými svahy a skalnatými hřebeny. Terény působí vysokohorsky, ačkoliv se rozprostírají převážně „jen“ do výše mezi dva a čtvrt a dva a půl tisíce metrů. Na severním rakouském „nárazníku“ Alp jsou ovšem tyto kóty přeci jen nadprůměrné a obzvlášť to platí pro polohu ubytovacích středisek (St. Anton 1 300 m, Lech 1 450 m, Zürs 1 700 m). Když se k tomu přidá statisticky famózní roční úhrn sněhu, jako by se Arlberg vytáhnul o stovky metrů výše.

Celá oblast Arlbergu je od sezóny 2016/17 plně propojena lanovkami, když stavbou kabinky Flexenbahn odpadl skibusový přejezd mezi Zürsem a Stubenem. Jen v jednom směru se však dá na lyžích projet z Lechu do Zürsu a zpět – jde o legendární okruh Weisse Ring, na němž se od r. 2005, kdy slavil padesátiny, koná „nejdelší“ lyžařský závod na světě. Mezi Lechem a Zürsem kromě toho zhusta kmitá skibus.

Luxusní Lech (1 450 m) má okolo sebe poměrně různorodé terény včetně těch přirozeně lehčích, což je v Arlbergu spíš výjimkou. Naopak typické jsou členité a točivé tratě s množstvím křižovatek a proměnlivou náročností, které svádějí k nahodilému bloudění areálem.
Na jedné straně Lechu stojí dvoutisícové vrcholy Kriegerhorn a Zuger Hochlicht s hustou spletí více či méně červených a členitých sjezdovek, na druhé freeridový a „tranzitní“ vrchol Rüfikopf, přes který vede jediná spojnice po sjezdovkách do sousedního Zürsu.
Hned „uvítací“ svah, jihovýchodně orientovaný Schlegelkopf, je poměrně svižný, přesto s modře značenými sjezdovkami. O patro výše z Kriegerhornu (2 173 m) pak vedou buď neupravované ski-route, nebo místy plochá, místy svižná modrá sjezdovka, která se kolem něj v širokém traverzu obtáčí. Hlouběji v areálu se zdvihá Zuger Hochlicht (2 377 m), po jehož jižním svahu stéká velmi strmá červená sjezdovka, jež nechá jezdce vydechnout teprve ve spodní třetině, kde se do ní vlévají příjezdové cesty z okolních lokalit. Na opačnou stranu se valí neposedná spleť křižujících se modro-červených sjezdovek, které v rychlém sledu střídají „padáčky“ i rovinky. Snad jedinou opravdu pohodovou a přehlednou dálnicí v Lechu je modrá Weibermahd, která roluje po louce v mělké kotlince v centru areálu. Právě odtud vede od r. 2013 propojovací lanovka do sousedního Warth Schröckenu.
Na opačné straně Lechu se dvě visuté lanovky šplhají na zdánlivě lyžařsky nepřístupný vrchol Rüfikopf (2 362 m) – zpět dolů vedou velkou oklikou jen ski-route. Odtud k Zürsu pak odtékají „jednosměrné“ sjezdovky, zčásti přejezdového a zčásti plnohodnotného charakteru.

Zürs (1 716 m) je velmi kompaktní resort se dvěma orientačně přehlednými protilehlými svahy s výhodou ranního či odpoledního slunce, které bičují dlouhé a sportovně červené sjezdovky, na nichž není nouze o terénní „překvapení“. Návdavkem k tomu má ještě jeden freeridový vrchol Trittkopf (2 423 m). Bohužel je Zürs jen částečně propojen s Lechem – z něj sem lze přijet přes Rüfikopf, zpět do něj dlouhou a náročnou ski-route z Madloch Jochu. Přímé obousměrné spojení ale supluje výkonná linka skibusu.
Na západně otočeném Hexenbodenu (2 223 m) dominují dvě ostřejší červené sjezdovky, které velkými oblouky obtékají i subtilnější „zachranné“ modré. Do ústraní na Triftalp pak ještě míří dvě vydatné (černo)-červené sjezdovky.
Východně orientovaná strana je ještě o něco nabitější – prvním, dosti strmým patrem se řítí čtveřice členitých červených sjezdovek, jedna černá a dvě „záchranné“ modré, přičemž mnohé červené úseky si s onou černou v ničem nezadají. I díky dvěma rychlým, v podstatě souběžným sedačkám tady vydrží sportovní lyžař poměrně dlouho. Ve druhém patře si můžete vybrat – starou dvousedačkou na Madloch Joch (2 438 m) bez plnohodnotné sjezdovky zpět, ale se ski-route na opačnou stranu do Zugu (velmi strmou, místy úzkou a s 1 000m převýšením!), nebo pohodlně 6sedačkou na Muggengrat (2 450 m). Ani zde není klikatá modrá trať zpět velkým lákadlem, zato ze sedla na odvrácenou stranu mizí opuštěným údolím výletní, zprvu strmá a později odpočinková červená sjezdovka, která finišuje plochým dojezdem do Zürsu.
Naproti se vypíná výrazný vrchol Trittkopf (2 423 m) s členitou, velmi proměnlivě širokou červenou tratí a několika značenými, ale neupravovanými ski-route. Zpřístupněn je moderní 10místnou kabinkou, v jejíž mezistanici lze přestoupit do kabinky Flexenbahn a nechat se svézt do Stubenu a odtud na lyžích do St. Antonu.