Lech Zürs

Lech Zürs - lyžování

Když pionýři lyžování v meziválečném období začali s budováním zimního střediska ve vorarlberské horské vesničce Lech, museli si být jisti, že okolo nich vzniká lyžařský ráj na Zemi. Vysokohorská poloha, strmé svahy kolem dokola tehdejší vesnice a vynikající sněhové poměry jistě průkopníky lyžování i první lyžaře v Lechu ohromovaly – a ohromují dodnes. Když stoupáte z údolí od Bludenzu a zahlédnete vysoko nad hlavou silniční galerii, nebudete na pochybách, že míříte opravdu vysoko. Jediná zimní příjezdová cesta – od jihu přes Flexenpass – je poměrně úzká a lavinové nebezpečí ji dokáže „odstavit“ i na několik dnů. Příjezd ze severu od Warthu je v zimě uzavřen.

Lyžařští budovatelé v celém Arlbergu mohli být už od počátku pyšní na své dílo – vznikla zde jedna z průkopnických lyžařských škol, v Zürsu byl vztyčen první rakouský vlek, okruh Weisse Ring se stal prvním lyžařským safari a po válce přišla ještě dlouhá řada nápadů a zlepšováků patriota Michaela Mannhrata, počínaje sněžnými děly a konče vyhřívanými lanovkami. A pýchou se Lech dme stále, což dokládají početné hvězdičky na štítech hotelů i ceny za jejich luxus. Hotely udivují symbiózou tradice, okázalosti, originality a skvělých služeb, za které samozřejmě „skvěle“ zaplatíte. Lech je jako drahokam na řetízku nejvybranějších alpských resortů, jenž má opravdu vysokou cenu.

Lech a vlastně celý Arlberg je lyžařským terénem „nejstarší“ generace, což znamená svahy spíše strmější, tratě mnohde úzké a neposedné – vždyť právě náročnost kdysi bývala měřítkem lyžařské kvality. Jestliže se dnešní alpská střediska mohou přetrhnout, které je rodinnější, Arlberg pro děti zrovna moc vhodný není – má sice četné cvičné vleky přímo v letoviscích, dokonce i omezený skipas pro začátečníky, ale hlavní část oblasti si užije až středně zdatný lyžař, který má dost sil (o freeridové nabídce ani nemluvě). Kdo se jinde na přehledných zplanýrovaných modro-červených dálnicích nudí, najde tu ráj dlouhých, členitých sjezdovek plných zlomů a zatáček, což jejich obtížnost ještě zvyšuje, zvlášť jakmile „zmizí“ manšestr. Pocitová obtížnost sjezdovek v Arlbergu je zpravidla o stupeň vyšší než na mapě, což platí i pro „modré“ dojezdy do Lechu a Zürsu, které by se mohly jevit jako útočiště pohodovějších lyžařů. Modré sjezdovky jsou zkrátka buď prudší, anebo přejezdové.
Arlberg nejsou mírné horské louky, je to impozantní pohoří s četnými strmými svahy a skalnatými hřebeny. Terény působí vysokohorsky, ačkoliv se rozprostírají převážně „jen“ do výše mezi dva a čtvrt a dva a půl tisíce metrů. Na severním rakouském „nárazníku“ Alp jsou ovšem tyto kóty přeci jen nadprůměrné a obzvlášť to platí pro polohu ubytovacích středisek (St. Anton 1 300 m, Lech 1 450 m, Zürs 1 700 m). Když se k tomu přidá statisticky famózní roční úhrn sněhu, jako by se Arlberg vytáhnul o stovky metrů výše.

Celá oblast Arlbergu je od sezóny 2016/17 plně propojena lanovkami, když stavbou kabinky Flexenbahn odpadá skibusový přejezd mezi Zürsem a Stubenem. Jen v jednom směru se však dá na lyžích projet z Lechu do Zürsu a zpět – jde o legendární okruh Weisse Ring, na němž se od r. 2005, kdy slavil padesátiny, koná „nejdelší“ lyžařský závod na světě. Mezi Lechem a Zürsem kromě toho zhusta kmitá skibus.

Luxusní Lech má okolo sebe poměrně různorodé terény včetně těch přirozeně lehčích, což je v Arlbergu spíš výjimkou. Naopak typické jsou členité a točivé tratě s množstvím křižovatek a proměnlivou náročností, které svádějí k nahodilému bloudění areálem.
Na jedné straně Lechu stojí dvoutisícové vrcholy Kriegerhorn a Zuger Hochlicht s hustou spletí více či méně červených a členitých sjezdovek, na druhé freeridový a „tranzitní“ vrchol Rüfikopf, přes který vede jediná spojnice po sjezdovkách do sousedního Zürsu.
Hned „uvítací“ svah, jihovýchodně orientovaný Schlegelkopf, je poměrně svižný, přesto s modře značenými sjezdovkami. O patro výše z Kriegerhornu pak vedou buď neupravované ski-route, nebo místy plochá, místy svižná modrá sjezdovka, která se kolem něj v širokém traverzu obtáčí. Hlouběji v areálu se zdvihá Zuger Hochlicht, po jehož jižním svahu stéká velmi strmá červená sjezdovka, jež nechá jezdce vydechnout teprve ve spodní třetině, kde se do ní vlévají příjezdové cesty z okolních lokalit. Na opačnou stranu se valí neposedná spleť křižujících se modro-červených sjezdovek, které v rychlém sledu střídají „padáčky“ i rovinky. Snad jedinou opravdu pohodovou a přehlednou dálnicí v Lechu je modrá Weibermahd, která roluje po louce v mělké kotlince v centru areálu. Právě odtud vede od r. 2013 propojovací lanovka do sousedního Warth Schröckenu.
Na opačné straně Lechu se dvě visuté lanovky šplhají na zdánlivě lyžařsky nepřístupný vrchol Rüfikopf – zpět dolů vedou velkou oklikou jen ski-route. Odtud k Zürsu pak odtékají „jednosměrné“ sjezdovky, zčásti přejezdového a zčásti plnohodnotného charakteru.

Zürs je velmi kompaktní resort se dvěma orientačně přehlednými protilehlými svahy s výhodou ranního vs. odpoledního slunce, které bičují dlouhé a sportovně červené sjezdovky, na nichž není nouze o terénní „překvapení“. Návdavkem k tomu má ještě jeden freeridový vrchol Trittkopf. Bohužel je Zürs jen částečně propojen s Lechem – z něj sem přes Rüfikopf, zpět do něj dlouhou a náročnou ski-route z Madloch Jochu. Přímé obousměrné spojení ale supluje výkonná linka skibusu.
Na západně otočeném Hexenbodenu dominují dvě ostřejší červené sjezdovky, které velkými oblouky obtékají i subtilnější „zachranné“ modré. Do ústraní na Triftalp pak ještě míří dvě vydatné (černo)-červené sjezdovky.
Východně orientovaná strana je ještě o něco nabitější – prvním, dosti strmým patrem se řítí čtveřice členitých červených sjezdovek, jedna černá a dvě „záchranné“ modré, přičemž mnohé červené úseky si s onou černou v ničem nezadají. I díky dvěma rychlým, v podstatě souběžným sedačkám tady vydrží sportovní lyžař poměrně dlouho. Ve druhém patře si můžete vybrat – starou dvousedačkou na Madloch Joch bez plnohodnotné sjezdovky zpět, ale se ski-route na opačnou stranu do Zugu (velmi strmou, místy úzkou a s 1 000m převýšením!), nebo pohodlně 6sedačkou na Muggengrat. Ani zde není klikatá modrá trať zpět velkým lákadlem, zato ze sedla na odvrácenou stranu mizí opuštěným údolím výletní, zprvu strmá a později odpočinková červená sjezdovka, která finišuje plochým dojezdem do Zürsu.
Naproti se vypíná výrazný vrchol Trittkopf s členitou, velmi proměnlivě širokou červenou tratí a několika značenými, ale neupravovanými ski-route.