Arlberg

Arlberg - lyžování

Z nížiny u Bodamského jezera se rychle zdvihají hřebeny Bregenzerwaldu, ale opravdovým horským obrem je až Arlberg. A je zároveň i obrem lyžařským – s více než 300 km propojených sjezdovek je největším areálem v Rakousku.

Když pionýři lyžování v meziválečném období začali s budováním zimního střediska ve vorarlberské horské vesničce Lech, museli si být jisti, že okolo nich vzniká lyžařský ráj na Zemi. Vysokohorská poloha, strmé svahy kolem dokola tehdejší vesnice a vynikající sněhové poměry jistě průkopníky lyžování i první lyžaře v Lechu ohromovaly – a ohromují dodnes. Když stoupáte z údolí od Bludenzu a zahlédnete vysoko nad hlavou silniční galerii, nebudete na pochybách, že míříte opravdu vysoko. Lyžařští budovatelé v celém Arlbergu mohli být už od počátku pyšní na své dílo – vznikla zde jedna z průkopnických lyžařských škol, v Zürsu byl vztyčen první rakouský vlek, okruh Weisse Ring se stal prvním lyžařským safari a po válce přišla ještě dlouhá řada nápadů a zlepšováků patriota Michaela Mannhrata, počínaje sněžnými děly a konče vyhřívanými lanovkami.

Arlberg je lyžařským terénem „nejstarší“ generace, což znamená svahy spíše strmější, tratě mnohde úzké a neposedné – vždyť právě náročnost kdysi bývala měřítkem lyžařské kvality. Jestliže se dnešní alpská střediska mohou přetrhnout, které je rodinnější, Arlberg pro děti zrovna moc vhodný není – má sice četné cvičné vleky přímo v letoviscích, dokonce i omezený skipas pro začátečníky, ale hlavní část oblasti si užije až středně zdatný lyžař, který má dost sil, o freeridové nabídce ani nemluvě. Kdo se jinde na přehledných zplanýrovaných modro-červených dálnicích nudí, najde tu ráj dlouhých, členitých sjezdovek plných zlomů a zatáček, což jejich obtížnost ještě zvyšuje, zvlášť jakmile „zmizí“ manšestr. Pocitová obtížnost sjezdovek v Arlbergu je zpravidla o stupeň vyšší než na mapě, což platí i pro „modré“ dojezdy do Lechu a Zürsu, které by se mohly jevit jako útočiště pohodovějších lyžařů. Modré sjezdovky jsou zkrátka buď prudší, anebo přejezdové.

Arlberg nejsou mírné horské louky, je to impozantní pohoří s četnými strmými svahy a skalnatými hřebeny. Terény působí vysokohorsky, ačkoliv se rozprostírají převážně „jen“ do výše mezi dva a čtvrt a dva a půl tisíce metrů. Na severním rakouském „nárazníku“ Alp jsou ovšem tyto kóty přeci jen nadprůměrné a obzvlášť to platí pro polohu ubytovacích středisek (St. Anton 1 304 m, Lech 1 450 m, Zürs 1 700 m). Když se k tomu přidá statisticky famózní roční úhrn sněhu, jako by se Arlberg vytáhnul o stovky metrů výše.

Celá oblast Arlbergu je od sezóny 2016/17 plně propojena lanovkami, když stavbou kabinky Flexenbahn odpadl skibusový přejezd mezi Zürsem a Stubenem. Jen v jednom směru se však dá na lyžích projet z Lechu do Zürsu a zpět – jde o legendární okruh Weisse Ring, na němž se od r. 2005 koná „nejdelší“ lyžařský závod na světě. Mezi Lechem a Zürsem kromě toho zhusta kmitá skibus.

Hlavním turistickým centrem lyžařské oblasti Arlberg je rušné, ale stylové městečko St. Anton (1 304 m), jehož svahy byly lyžařskými stopami pokreslené už na přelomu 19. a 20. století. Nejvýraznějším vrcholem je Valluga (2 810 m), dostupná malou kabinovou lanovkou přes Galzig (2 185 m), kam se dostanete moderní funitelovou lanovkou s obřími kolesy v nástupní stanici přímo z města. Na vrcholu Vallugy vás však s lyžemi ven pustí jen v doprovodu průvodcem, a tak pro většinu je jen vyhlídkovým bodem. Jednou z hlavních lyžařských lokalit je o něco níže položená oblast s vrcholky Gampen a Kapall (2 330 m) s prostorným bezlesým terénem a závodní tratí pro sjezd mužů.
Celkově jsou terény St. Antonu převážně poctivě červené až černé – navzdory tomu, že na mapě vypadá celý areál poměrně obyčejně. Vyloženě pohodové tratě jsou jen v okolí Galzigu a ve Steissbachtalu, kterým však sjíždějí všichni zpět do údolí, a bývají až příliš rušné.
Klidnějším zákoutím St. Antonu je poněkud old-schoolový Stuben anebo Rendl, rozkládající se na opačné straně města než Galzig a Kapall. Rendl potěší sportovními tratěmi i porcí volného terénu a hlavně větším klidem.

Luxusní Lech (1 450 m) má okolo sebe poměrně různorodé terény včetně těch přirozeně lehčích, což je v Arlbergu spíš výjimkou. Na jedné straně Lechu stojí dvoutisícové vrcholy Kriegerhorn a Zuger Hochlicht (2 377 m) s hustou spletí více i méně červených a modrých sjezdovek, na druhé freeridový a „tranzitní“ vrchol Rüfikopf (2 362 m), přes který vede jediná spojnice po sjezdovkách do sousedního Zürsu.
Zürs (1 716 m) je velmi kompaktní resort se dvěma orientačně přehlednými protilehlými svahy, které bičují dlouhé a sportovně červené sjezdovky, na nichž není nouze o terénní „překvapení“. Návdavkem k tomu má ještě jeden freeridový vrchol Trittkopf (2 423 m). Bohužel je Zürs jen částečně propojen s Lechem – z něj sem přes Rüfikopf, zpět do něj dlouhou a náročnou ski-route z Madloch Jochu (2 438 m). Přímé obousměrné spojení ale supluje výkonná linka skibusu.

Na severu oblast Arlbergu uzavírají klidnější střediska Warth a Schröcken s poměrně přehlednými červenými sjezdovkami a přívětivými freeridovými terény, statisticky přitom nejlépe zásobenými sněhem.

Freeridovým pokladem Arlbergu jsou kotle s prašanem pod Vallugou, off-piste se ale dá provozovat i na většině „sjezdovkových“ svahů. Jedním z nejvěhlasnějších freeridových itinerářů je sjezd z Vallugy do Zürsu – trasa vede po odvráceném úbočí údolím Pazieltal a začíná technicky extrémně náročným sjezdem, traverzem a po jejich překonání pak zbývají božské a nekonečné oblouky v prašanu až do Zürsu. Dramatická je narozdíl od prvních stovek metrů z vrcholu už jen přírodní kulisa. Nedaleko odtud leží i fajnšmekrovská minimekka freeridu Sonnekopf.

St. Anton je proslulý i divokým apres-ski, začínajícím – v Rakousku zcela typicky – již na sjezdovce a pokračujícím v barech ve městě. Lech je naopak pohádkově luxusním resortem – vysoko v horách, s hotely v blízkosti sjezdovek, s bohatstvím sněhu na svazích i v městečku, vše v pěší vzdálenosti. Lech si uchovává střídmější návštěvnost především vysokou (až dvojnásobnou) cenou ubytování i služeb. Nepřekvapí, že v Lechu najdete i na sjezdovce výhradně restaurace s obsluhou.

Historicky i dnes slavná lyžařská oblast Arlberg patří mezi místa, která mají pro každého zvídavého lyžaře smysl poznat, i kdyby jen jednou za život, neboť jde o svého druhu nenapodobitelný originál – v tomto případě cenný hlavně pro náročnější a zdatnější lyžaře, o milovnících prašanu nemluvě. Arlberg chce i svůj čas – za méně než 3 dny zřejmě poctivě neprojede všechny jeho svahy ani neúnavný světoběžník, takže nejméně pěti- až šestidenní pobyt bude pro zcestovalého lyžaře tak „akorát“.

Na většinu sjezdovek vás vytáhnou expresní, často i kryté a vyhřívané sedačky, velké kabiny na stání míří hlavně na freeridové vrcholy. Oproti Tyrolsku nebo Itálii překvapí méně malých horských chat – potkáte spíše velké „bergrestauranty“ na větších uzlových bodech.

Hlavní příjezdová trasa vede od západu přes Bregenz a Bludenz a z Prahy se dá zvládnout okolo 6 hodin. Na výjezd do Lechu a Zürsu jsou při vydatnějším sněžení potřeba řetězy. Kromě center letovisek se u nástupních stanic lanovek parkuje zdarma.