EXOTI

(HOnza, jv5p@e-nisa.cz) Prvního exota – tedy jinou než ve velkejch sériích vyráběnou lyži jsem viděl někdy počátkem šedesátejch let na závodech na Ještědu – byly to legendární „Kynčlovky“ – Ivan jistě doplní podrobnosti … V roce 1964 jsem na svém prvním slalomu v kategorii mužů uviděl na Telnickým ledu famózní jízdu postaršenýho dorostence Milana Pažouta na druhém exotu – legendárních lyžích CLEAR (ještě sice se zámkovýma hranama, ale se SVĚTOVĚ REVOLUČNÍ SKLOLAMINÁTOVOU KONSTRUKCÍ). Výrobcem byla malá dílna kdesi na Vysočině (podrobnosti zná Ivan … – dokonce jsem je dvě sezóny po sobě vlastnil – klasicky jsem je taky dvakrát prošlápl pod botou … Pak jsem o žádnejch exotech nevěděl – můj obzor byl naplněn produkcí firem Kaestle, Blizzard, Lange, Rossignol, Dynastar, Kneisl, Fischer, Atomic… (všechny jsem je postupně vlastnil). Až teprve před asi sedmii lety jsem se potkal s prvním „exotem“ Stoeckli – a byl z nich naprosto nadšenej… a ve stejným roce (cca 2002) jsem se dostal k Milanovi Luštincovi a dalších několik let jiné než jeho „exotický“ lyže nechtěl. Zkušenosti se všemi „exoty“ byly tedy mimořádně kladný – vždycky se jednalo o novátorskou konstrukci, provedení výtečnej výkon – a kupodivu, ne vždy za vysokou cenu. V posledních dvou letech jsem se při různejch příležitostech setkal s celou řadou „exotů“, někdy jsem měl možnost je i vyzkoušet. Ale až letos jsem mohl využít příležitopsti a od Oldy Vondráška získat možnost vyzkoušet celou řadu „exotů“ na který se ve svojí lyžařský prodejně specializuje. Jednoznačně jsou všechny jím prodávaný modely exkluzivní – svým způsobem jedinečný kousky a většinou taky přiměřeně drahý. To, co od nich může lyžař očekávat se velmi různí v míře, jakou poskytují lyžařský komfort tomu, kdo na lyžích začíná, nebo je využívá jen jako součást svých společenských kontaktů a nebo skutečně nejen vyžaduje, ale i potřebuje jejich vysokej výkon v těžkejch až extrémních podmínklách… Vždycky ale exoti nabídnou jedinečnost značky, originální design, kvalitní řemeslný zpracování a použitý materiály…, Ne vždy jsou jízdní (tedy užitný) vlastnosti ten nejvyšší vklad, ale setkal jsem se letos s celou řadou vynikajících modelů exotů jako Kessler, Blade, Stoeckli, Core, Vist, Bogner… Pokud bych se měl vyjádřit jen k lyžařskýmu výkonu lyží, pak mě jednoznačně uchvátila značka Kessler – je to nepochybně to nejdokonalejší, co jsem kdy na noze měl … , obřačky Blade nabídly to nejlepší co lze očekávat od race stock modelů známých velkých značek se značnou dávkou tolerance k technickým nedostatkům lyžaře, standardně „nepřekonatelné“ i ve srovnání jsou Stoeckli, krásně jsem se povozil na Core, moc ale nevím o Vistech. Na konec si nechávám „bambusovou“ specialitu mága lyžařskejch módních trendů, bejvalýho světovýho šampiona Willy Bognera – ty nepochybně uchvátí každýho, komu záleží na „skvělé“ image … Exoti jsou fajn – je to zajímavá zkušenost, jinej svět, kterýmu je dobrý a při tom není nutný rozumět a je hezký do něj občas nehlídnout …

(ivan, ) Bylo by nenormální, kdyby luxus, vyjádřený především imagem a cenou, nepronikl i do lyží. Když už dávno příslušní lidé nadšeně platí nesmyslné částky za hadříky vynikající především „správnou“ značkou, či ještě horentnější sumy za hodinky (to abych udal první dva příklady, jež mě napadly), lze takové chování očekávat i u lyžařů.
Přitom je ale třeba odlišovat „luxus“ a „malosériovku“. Cleary, Alexovky nebo nyní Lušťovky byly to druhé, avšak ne prvé. Také třeba běžné Visty, ne tedy Aurum apod., jsou „jen“ lyže produkované v malém množství, ne ale za „luxusní“ cenu. Často ale obojí splývá, nakonec velkosériovka luxusem být nemůže. Řekl bych, že ty lyže HOnza docela hezky charakterizoval. Potěšil mě tím, protože jsem už od jeho příspěvku ve vlákně VL3 přemýšlel o reakci. Informací je totiž zatraceně málo. Samopochvalných ód výrobců je samozřejmě dost, ale informace od nezávislých zdrojů jsou vzácné. O těchto lyžích totiž bohužel dosud častěji psaly lifestylové zdroje, v nichž laický autor poslušně přestylizoval tvrzení výrobců a přidal obligátní, jak přes kopírák opisované kecy o výjimečnosti, vzácných materiálech a technologiích a originálních designech. To hlavní, alespoň pro lidi, kteří je nemají hlavně pro ohromování spolusnobů v Lechu a podobných nóbl dírách, tedy jak se chovají a jezdí, se ale není snadné dozvědět. Blábolivý německý SkiMagazin sice loni (2008, tedy na uplynulou zimu) do testu tyto lyže zařadil, ale zase tím spíš dělal jejím výrobcům reklamu, protože zveřejnil převážně obecné a jalové formulace, jaké lze bez rizika napasovat na spoustu lyží.
HOnza toho už za ty roky ojezdil opravdu hodně, takže jeho dobrozdání pro mě má slušnou vypovídací hodnotu. K dokonalosti by to ovšem chtělo větší zkušenost s více takovými lyžemi v různorodých podmínkách, nejenom na vzorné kaunertalské pistě 14/6/09, kdy, jak víme, zejména na lehce odměklém „hero snow“ je vše krásnější než v méně dokonalých podmínkách.
Ty Kesslery budou asi opravdu dobré, přinejmenším v těch podmínkách, které byly. Dostupné informace o nich mě ale nijak nenadchly. Na vlastním webu toho má Kessler hodně málo a formulaci a la „specifické krojení“ jsem už viděl až příliš často. A Olda na svých stránkách 3/3/09 slibuje víc, ale jen slibuje. Zatím nikde není ani cena. (Možná až najdu prospektík z ISPO, dozvím se víc?)
Btw, délky Phantomů jsou 155 a 171. Svými tvary to není žádný unikát, ale co taky vymýšlet… Sice operuje využitím klotoidy v geometrii, snad tak trefil velmi příjemný průběh krojení, přispívající k harmonickému chování, jež HOnza tak chválí, ale nezdá se mi, že by byl prvním a jediným, koho něco takového napadlo…
Výrobci luxusních lyží rádi operují kdovíjak úžasnými technologiemi a materiály. Jenže, snad kromě Simona Jacometa s jeho „šutrem“? uvnitř Zai Spada, nemají nic, co by lyžařský průmysl už neznal a nepoužíval. Nebo si snad někdo myslí, že nějaký manufakturník vymaká to, co velké firmy s vývojovými odděleními a nesrovnatelnými rozpočty za roky ne? Špičkoví exoti jsou prostě sendviče, na nichž se nešetřilo (no problem s drahými materiály, jež masová výroba používá kvůli ceně jen omezeně) a jejichž zpracování, resp. řemeslnému finiši, se věnuje nadstandardní péče. (Takže třeba krušnohorský Roland Voigt, s kvalitou jehož produktů míval problémy Milan Trnka, si nesporně na Bognerech a Indigách dává zatraceně záležet, však je to pro něj taky šance přežít poté, co už na tom svého času byl dost zle.) Ale „ausgeklügelte Technologien“, tedy „vymakané“, jsou především opisované klišé. Podobně zdůrazňování „custom made“ neboli „Handarbeit“, tedy „ruční práce“: na každé sendvičovce je pořád plno ruční práce (proč asi taky tu výrobu cpou do levných zemí?).
Suma sumárum, u typických luxusních lyží jako Bogner (od 2250 euro výše) se neplatí za kdovíjaký technologický nebo jízdní zázrak vzniklý v bývalé továrničce Germina v saském „Kaffu“, a ani za trochu toho bambusu (před nástupem kovu bývaly před 50 lety standardem právě hole bambusové resp. tonkinové, žádný luxus), nýbrž především a hlavně za to B v kroužku a vše související. (A to nepomlčím o tom, že ten pár, co byl teď na K., byl jízdně hrozný, možná špatně nabroušený, ale rozhodně takový, že bych ho nechtěl ani zadarmo. To tedy jako protiváha snad až příliš nadšeného HOnzova příspěvku – nám starcům se zkušenostmi sluší trocha té zkušenostní skepse, myslím si…)
Ano, občas se vyskytla „novátorská“ konstrukce, ale zdaleka ne jenom u malých výrobců. Ti ostatně od 60. let houfně zanikali, když jejich manufakturničení neobstálo proti velkovýrobě, a tak ani žádným velkým motorem vývoje být nemohli. A spoustu patentů mohli vynálezci uplatnit jen s pomocí „velkých“, kteří jim je ostatně mnohdy bezostyšně ukradli. Současný trend malých výrobců je vlastně po letech určitým návratem k tehdejšímu stavu, ovšem v jiných podmínkách.
Na rozdíl od HOnzova občasného tvrzení, že „vím všechno“ tomu tak bohužel není. Takže kynčlovky znám jako jméno, ale nic o nich nevím. Na Clearech, tedy „dutých“ lyžích podle patentu Ing. Klíra, tehdy nepředstavitelně drahých (1450 Kč, další nejdražší domácí byly za cca 900 Kč), už jsem i pojezdil, ale víc info taky nemám. Akorát u Alexy jsem koncem 90. let byl a o něm napsal. Jenže v té starší době jsem ještě snil svůj repre volejbalový sen a lyžoval maximálně dvakrát za rok, pokud vůbec, abych si neničil výskok. A tak mám mezery
Stöckli bych rozhodně neřadil mezi „exoty“, je to plnosortimentní výrobce, který až na produkované množství má všechny atributy „velkých“.
Je ale pravda, že názor na to, kdo je exot, mohou být různé. na www.exoticskis.com najdeme 228 značek („small, obscure, unknown, little-known, unique, independent or just plain bizarre ski manufacturers“) a mezi nimi i Blizzard, Kneissl, Scott, Sporten, Stockli, TecnoPro, Volant…
Uff, to je zase dlouhý!

(TomáS, ) příspěvek o tom, že právě Kesslery a Bognery začal dovážet Olda. Setkal jsem se s dvouma reakcema. 1. že je blbost platit tolik za lyže 2. že dělám reklamu (to se ivan do mě pustil vostře:-))))))) No jsem rád HOnzo, že se ti na nich jelo tak pěkně. Já sám si je taky budu muset od Oldy někdy půjčit, ale prý je to pro svezení pro Dědky , všechno jde tak samo, že ne nedostaví ani adrenalín z boje s pistou. Pořád mě štve, že jsem nejel VL3, sakra!!!!! T.

(ivan, ) 1. ano, podle mě je blbost platit 2250 euro za Bognery, tedy za to béčko v kroužku. Ale když ty eura někdo nazbyt má, tak ať si je pořídí, jeho věc.
2. jak sis snad všiml, i zde jsem trochu zchladil referentovo nadšení: „(A to nepomlčím o tom, že ten pár, co byl teď na K., byl jízdně hrozný, možná špatně nabroušený, ale rozhodně takový, že bych ho nechtěl ani zadarmo. To tedy jako protiváha snad až příliš nadšeného HOnzova příspěvku – nám starcům se zkušenostmi sluší trocha té zkušenostní skepse, myslím si…)“
Přitom to nejsou jen má „zlá slovíčka“ – kdy by s tím, že se na té lyži nedá pořádně jet, nepřišel sám HOnza, nevěděl bych to a nevyzkoušel. Nevidím důvod, proč to vedle té chvály Kesslerů neuvést taky.
3. ano, máš pravdu, tyto lyže nejčastěji oslovují cílovou skupinu středních až dobrých, a místy až sportovních, lyžařů, spíše „jízdních estétů“, „stylistů“, ne „závoďáků“, kteří se chtějí poprat a vydat. Což je logické a není na tom nic špatného – většina lyžařů chce jezdit „snadno a lehce“. Však také proto mnozí nepřiměřeně preferují snadno zatáčivé slalomky a také proto se radiusy běžných lyží usadily v onom blbuvzdorném pásmu cca 13 až 16 metrů. Ale tak to prostě je a takové lyže si zákazník žádá a zaslouží. Pár „dravců“ slintajících na obřačce na tom nic nezmění. Také já na to říkám, že až budu mít těsně před kolečkovým křeslem, sypáním v parku ptáčkům a hovory se spoludůchodci, kdo je víc nemocnej a větší chudák, takové „easyskis“ si ještě možná pořídím