Padáš? Vítej mezi lyžaři [článek]

Pád na lyžích je zvláštní fenomén. Všichni ho známe, všichni ho zažíváme, a přesto o něm mluvíme neradi. Jako by byl selháním, chybou v systému, něčím, co by „správný lyžař“ dělat neměl. Jenže realita na svahu říká něco jiného: pád není výjimka. Je to signál. Otázka nezní, jestli padáš – ale proč, kdy a co si z toho vezmeš…

Odkaz na článek

(Mám takový pocit, že Tom Řepík zrovna nemiluje když se diskutuje pod jeho články, a tímto se mu omlouvám.
Vzhledem k tomu že s článkem souzním a ničemu neoponuji mi snad bude odpuštěno  )

Chtěl jsem vyjádřit skutečnost, že mi v podstatě ve všech bodech mluví z duše. Připadal jsem si tady na snow.cz mezi hromadou techniků kteří kráčí pouze vydlážděnými / dobře dokumentovanými cestami (nic proti tomu, je to jiná cesta lyžování než je ta moje) jako exot, a tento článek mi připomněl že nejsem sám.
S nostalgií vzpomínám na doby, kdy jsem na Šancích na Špičáku z každých pěti jízd dával jednu těžkou a tři lehčí držky. Za tu jednu jízdu která se povedla to stálo.

Jenom bych k textu přidal poznámku, že pády jsou důležité i proto, aby se člověk padat naučil. Čím víc toho v životě napadám (a pokud možno začnu s tím v mládí kdy je tělo pružnější), tím je pak menší šance že si (i jako starší) něco udělám.

>> #2, slowthinker, 09. 03. 2026 23:14:11

Také nemám co dodat, nežli své zkušenosti a zážitky. Lyžařsky jsem vyrůstal v partě na tehdejší dobu špičkových lyžařů (jeden z nich byl mistr republiky ve sjezdu, druhý ve slalomu) a když jsem se provinile vyjadřoval k tomu, že často padám, přišlo mi v odpověď: „Kdo nepadá, neumí lyžovat!“ Tehdy jsem to bral jako výchovné uklidnění, s věkem vidím, kolik pravdy na něm bylo! Tehdy bylo díky vázání (zažil jsem ještě to francouzské, pouhé kožené řemeny) hodně zlomených noh. Teď padnu tak 1×-2× za sezónu a to vždy při nějakých hloupých výzkumech, co se dá s lyžemi ještě dělat. Ruku jsem si zlomil naposledy asi před 5 lety, od té doby je klid. Když vidíte nesestříhané záběry z filmování jízdy mistrů lyžařů (např. CandideThovex) tak vidíte, že jsou na hubě taky poměrně často. V situacích, které popisuje pan Řepík: většinou to jsou kontrolované pády z důvodu snahy jít do krajní situace, ale ve stavu stálého držení si kontroly nad celým procesem.

>> #3, slak (SLAbý Kus), 10. 03. 2026 08:04:09

Tehdy bylo díky vázání (zažil jsem ještě to francouzské, pouhé kožené řemeny) hodně zlomených noh.

To měl táta, já začínal na vyhazovací špičce která když vypadla tak visela na drátku (? s nápisem Massag), zadní část boty držela napevno pomocí lanka, které se utahovalo páčkou na špičce lyže.

>> #4, slowthinker, 11. 03. 2026 15:05:23

Massag byl zřejmě původně C&K firma MASS a.g., vázání vzniklo jako přidružená výroba (ještě snad vyráběli nějaké kancelářské věci). Jo, odpadávací špička, to už byla velká frajeřina… před tím byly ještě ocelové pakny, také s dotahováním boty přes lanko, ale páčka tahu nebyla na špičce, nýbrž na patě boty, tvarovaná do oblouku. Pak přišlo vázání (licenční Marker?) s vytáčecí špičkou a regulací síly vyhazování přes kuličku na pružině. S tahem opět přes lanko, myslím také dopředu. Moje první lyže s umělou skluznicí byly celodřevěné, které mi děda natřel zespoda emailem, červeným Ty byly ještě bez hran, časem se objevily tenké hrany plastové (červené, nebo zelené), které ale obvykle nevydržely ani první jízdu.

>> #5, slak (SLAbý Kus), 11. 03. 2026 21:22:19

Trošku bych si to dovolil doplnit – upřesnit. Kovové hrany (ty lepší byly zámkové) byly u lepších lyží běžně už nejméně od padesátých let (měly je i moje první, nezávodní, lyže v roce 1956). Plastové „zapuštěné“ hrany byly lepeny jen na povrch – i jako dvojbarevná středová ozdoba – takto to bylo i u zavodnich Kaestli, Artistek i Kynčlovek… Moje první závodní byly krásné!!! modré Artis Hyckora s bilo-cerveno-bilou středovou hranou a pertinaxovou skluznici.Vázáni Kandahár s Marker špičkou, později s dlouhými řemeny (tzv.francouzske). Hrany samozřejmě zámkové které se blbě brousily ale zase lépe držely na lyžích – méně se uvolňovaly šroubky. Příprava na závod byla dost komplikovaná – dodnes si pamatuju . Mazáni byla alchymie – podle použité impregnace skluznice (pertinax, nátěr šelakem nebo jinou impregnaci). Kromě svíčky nebo parafínu už byly vosky Swix, Toko i Skivo a mazalo se na sucho křížkováním nebo žehlením, případně pinzlováním – podle vlhkosti i teploty sněhu… První moje závodní lyže už dost podobné současným byly v roce 1965 do ČSSR poprvé dovezené 205cm dlouhé slalomky Kaestle Snow King (ty měly jádro dřevěné s vrstvou nějakého plastu) a sjezdové kovové 215cm dlouhé Kaestle Abfahrt – také už se zalejvanými hranami. Základní konstrukce lyží se od cca r.1965 téměř nezměnila .

>> #5, slak (SLAbý Kus), 11. 03. 2026 21:22:19

před tím byly ještě ocelové pakny, také s dotahováním boty přes lanko, ale páčka tahu nebyla na špičce, nýbrž na patě boty, tvarovaná do oblouku. Pak přišlo vázání (licenční Marker?) s vytáčecí špičkou a regulací síly vyhazování přes kuličku na pružině.

Na něčem takovém jezdil táta. Červené Artisky 215 cm, relativně malá kovová špička která se volně? otáčela do stran, vzadu byla páčka přímo za patou boty, mezi páčkou a botou bylo namísto lanka něco jako válečky které se při utahování vázání pohybovaly.
Tipuju že táta to měl od konce 60. let.

Znám hrany na šroubky. A připomínám vodicí drážku na skluznici jak bez ní můžeme teď existovat?

>> #6, oblouk, 11. 03. 2026 22:34:16

Kinčlovky jsem zdědil, ale dlouho jsem je neměl. Jezdili jsme do Vítkovic a u Kinčlů v Hrabačově se vždy stavovali, dodnes jsem s částí jejich rodiny v kontaktu. Později s námi jezdíval kluk, který měl celokovové Fischerky, s modrým pruhem uprostřed a s Markerem s již dvěma pružinami na točně paty. Odhadem šlo o slitinu hliníku, tedy „titanal“ a extra hrany tam také nebyly, ty tvořila hmota lyže. Netuším, co to bylo za konstrukční výboj a jestli nešlo pouze o prototyp, v prodeji jsem je nikdy neviděl. Moje první pořádné lyže byly Kneissl 215 cm, komerční obřačky. Název na sobě neměly, dneska by to byly asi White Star. Kneisslí je hrozná škoda, jako první vymysleli sandwichovou konstrukci i carvery. Když lyže, tak Kneissl, to si myslím dodnes. Před pár lety jsem si je chtěl ze sentimentu koupit, ale nevěděl jsem kde, jejich webové stránky byly v zoufalém amatérském stavu, tak jsem myšlenku koupě opustil. Teď koukám, že se vylepšili, ale opět nemají e-shop, ani kontakty na prodejce… tohle je marketingová taktika, které nerozumím a zřejmě si ponechám jenom vzpomínku.

>> #7, slowthinker, 11. 03. 2026 22:56:21

Znám hrany na šroubky. A připomínám vodicí drážku na skluznici jak bez ní můžeme teď existovat? Možná proto jezdím tak blbě a oproti době drážkové nemotorně. To bude ono, děkuji za úlevné vysvětlení… není to věkem, je to drážkou! 

"Kneissl Produkte ":https://kneissl.com/de/produkte/