Rada od expertů

(Petr Vaniš, petr.vanis@pragometal.com) Zdravím,mám jeden problém.Zima pro mne už skončila,ale dokud to mám v paměti,tak potřebuji poradit, jak jezdit na plotnách a na tom našem ranním přimrzlém technickém betoně.Jsem samouk,pokroči­lejšího věku s těmito parametry(55let,95­kg,186cm)a chci se ještě zdokonalit.Jezdím sice svižně,ale „konfortní“ střední až delší obloučky.Síly mám zatím dost,takže prohnout lyže není problém(akorát Dynastar Course 67 byly pro mne dosti tvrdé,hranu jsem zvládnul pouze při větší rychlosti a větším oblouku).Video natočené nemám,tak to snad půjde popsat.Na nohách jsem měl letost dost různých lyží (Rossignol Z11 Mutix/176cm,Elan Race SL /160cm,Stöckli Laser Cross /182cm,Kneissl Rail S3/170cm,Nordica Hod Rot Nitrous/178cm),ale stejný problém.Na tvrdším podkladu neumím plynulý průjezd obloukem.Začátek jakštakš,ale při „zavírání“mně nějak začnou lyže na hranách poskakovat,roz­vibruje se špička a ten oblouk jakoby „odskáču“,poskakuji jako by hrana zabrala občas a občas ne.Lépe to popsat neumím.Některé lyže jsem brousil u Vancla-Montana Swiss"závodní tuning" s úhlem 88°(Elan a Stöckli).Že bych málo zatěžoval špičky nebo co?Někde dělám chybu a nevím kde.

(ivan, ) Řekl bych, že jde o technickou chybu. Nabízejí se tyto verze:
1. nevyjíždíš oblouk plynule, nýbrž se snažíš lyžím „pomoci“ v zatáčení tak, že je vlastně vychýlíš ze správné dráhy, kdy špička i patka lyže projíždějí po téže trajektorii (jejímž viditelným výsledkem je ona příslovečná uzounká brázda).
2. Nebo, a to se mi zdá ještě pravděpodobnější, jde o klasické přetížení lyže v konci vedení oblouku a v jeho ukončení. Tam se kumulují působící síly a mohou snadno dosáhnout hodnot, kdy se už lyže v té optimální dráze neudrží. V měkkém sněhu s menší střihovou pevností lyže jednoduše více či méně usmýkne. Na opravdu tvrdém to plynule nejde, a tak odstředivě oddrncá, přesně tak, jak to výstižně popisuješ.
K takovému přetížení dochází například při příliš dlouhém držení velkého úhlu zahranění. To by mělo být maximální okolo spádnice, po ní už vlastně správně citlivě povoluješ tlak (hlavně pokrčováním-povolováním pružně natažení vnější nohy, nesoucí hlavní podíl zatížení) i úhel zahranění (na tom se zase podílí pohyb těžiště).
Samotný účinný princip jízdy (nejenom) na ledě je starý, ale jeho podstata je i s novými, mnohem lépe drživými lyžemi společná: záběr, resp. jeho maximální fáze, je krátký/á, okolo té spádnice, a pak už je nutné tlak povolovat. Kdysi to znamenalo, že se lyže krátce zasekla a zbytek času driftovala, dnes už do určitého sklonu dokáže jet bez driftu, ale přitom musí být ten maximální tlak taky časoprostorově omezený, jinak se za určitých okolností nedá udržet.
Samozřejmě je možné, aby se oba důvody kombinovaly. Přispívat by asi mohlo i to, kdybys v závěru oblouku byl tak vzadu (jinak řečeno, těžiště by se ti v nevracelo včas v předozadním směru „zpátky“) , že střed lyže a patka lyže by byly přetížené, zatímco příliš odlehčená špička by se „rozvibrovala“.
88° bych nepovažoval za „závodní tuning“ (běžně je 87), ale u dobré lyže s nezmršeným odklonem to k dobrému držení bohatě stačí.
Zkus jet oblouk na tvrdu méně urputně, na méně prudkém spíš hravě a zkoušej, jak ta lyže/hrana při jakém záběru reaguje a co snese. Led není, na rozdíl od běžně tradovaného povědomí, záležitost brutální síly a záběru, ale spíše delikátní citlivou záležitostí.
Zakončím svým oblíbeným poukazem na to, že klíčem pro normálního smrtelníka není „síla“ (jíž má průměrně sportovní jedinec pro tyto účely většinou dost, pokud ji umí správně nasadit), nýbrž správná TECHNIKA – kterou naopak mnohdy správně použít neumí a ve výsledku se mu často klamně zdá, že problémem je síla.

(arsi, ) K vyššie výborne napísanému ani skoro nie je čo doplniť.
1.Potvrdzujem aj z vlastnej skúsenosti,že na tvrdom to ide lepšie s citom a technikou.Silou som nedokázal nikdy nič moc.A to patrím medzi tých silových nie moc extra technických jazdcov.
2.Tvrdý a rovný povrch mám rád,lebo mi príde ako ľahko predvídateľný a len málo zákerný.Je tam aj dobrá spätná väzba od lyže.Napríklad tebou popsované „drncanie“ v oblúku u mňa znamená,že mi ušlo ťažisko moc dozadu.
3.Častá realita našich svahov:na trati len menšie miesta ktoré sú beznádejne vyšúchané na veľmi tvrdo.Stratégia je jednoduchá:pozerať dostatočne pred seba a keď sa dostaneš na ľadové miesto,zmeniť štýl jazdy na defenzívnejší a ako píše Ivan citlivo nadávkovať silu/uhol zahranenia/ča­sovanie.Je to ako v aute na klzkom povrchu.Čím tvrdšie a agresívnejšie sa budeš správať,tým rýchlejšie sa odtrhneš do šmyku

(jarda, ) Kdysi jsem šel na večerní lyžování s půjčenou, čerstvě nabroušenou top slalomkou. Přes den svah díky sluníčku roztál, na to večerní po přerolbování krásně zmrzl na opravdové kluziště. Pár jízd jsem si připadal jak blbec – přesně jak popisuješ – v každém trošku razantněji projetém oblouku jsem nemilosrdně oddrncával ven. Absolutně jsem to nechápal, hrany jak žiletky, super lyže, která by si měla s ledem poradit a nic. Nějak jsem tehdy dostal „zoufalý“ nápad – posunul jsem vázání o cca 1cm dopředu. Změna, která pak nastala, byla neskutečná, kdyby mně to někdo vykládal, tak mu neuvěřím. Od té chvíle lyže držely jak přibité a stal se z nich skutečný ledoborec – špičky se zařezávaly jak do másla a z podkladu jenom létaly vyrvané kusy ledu. Do dneška na to vzpomínám jako na jedno z nejlepších polyžování, protože od té chvíle jsem se skutečně mohl do lyží opírat opravdu naplno a vyjíždět až neuvěřitelně malé poloměry oblouků s ohromnými náklony – prostě naplno si užívat maximální hraní s odstředivkou.
To jestli lyže v závěru přetěžuješ, bys měl být schopen poznat sám. Pokud máš naopak dojem, že špičku zatěžuješ málo, tak tady je jeden z mnoha možných důvodů i když v tvém konkrétním případě by bylo divné, že k tomu dochází na všech lyžích. Ale těch důvodů pro nedostatečné zatížení špiček může být samozřejmě více, jak v technice lyžování, tak ve vybavení a jeho nastavení a třeba i fyziologii. Nemáš třeba na své tělesné parametry moc měkké boty, omezenou pohyblivost v kotníku, příliš velký náklon komínu dopředu?

(Petr Vaniš, petr.vanis@pragometal.com) Dík všem za rady.Největší chyba je tedy v té technice.Když si to tak uvědomím,tak na tom tvrdém podkladu jsem už tak trochu „opatrnější“ ve smyslu „přibrždění“ ve více „zavíraném“oblouku a pak dochází k tomu „drncání“ .Ono se to totiž na můj vkus pěkně rozjede. Na těch našich některých úzkých a přelidněných sjezdovkách se to nedá někdy pustit tak ,jak bych ještě zvládnul.Otázka je ,jaké jsou moje limity.Příští sezónu to budu zkoušet dle těch vašich rad a určitě poreferuji.Ještě si vzpomínám na vyjádření očitého svědka ( synek – viz Lyže na led a krupici).Tvrdí,že jezdím i na měkčím podkladu tak,že dělám spíše střední oblouk " moc to zavírám „a pak to vypadá,jako bych jel zbytek oblouku spíše po vrstevnici "šikmo svahem“.Já si přitom ale myslím,že dělám dlouhý oblouk,protože cítím , že jsem stále na hranách v delším oblouku.Chtělo by to video,ale uvědomuji si to.Takže to bude asi ta vrozená vada, jít na vše silově.Pokusím se tedy na to jít trochu s citem.Co se týká bot,tak v současnosti mám Tecnica Diablo Magnesium (flex 100, 05/06, koupené loni ve výprodeji).Velikost dle rad z magazínu Snow – skeletová metoda.Nejsem expert,tak by mohly vyhovovat.Ještě jsem nezkoušel s nima nic dělat,ale naopak.Nepomohlo by komín naštelovat do většího nákleku a tím bych snad mohl něco udělat s těžištěm?

(HOnza, jv5p@e-nisa.cz) Tohle sdělení o „zázraku“ v držení na ledu a schopnosti zavřít oblouk při posunutí vázání o 1 cm dopředu mě zaujalo. Princip, proč by to mohlo „kapku“ pomoci snad i chápu, ale tak rapidnímu zlepšení se mi nechce věřit. Mám se slalomovým, ale vlastně i obřákovým oblouikem na trochu prudším svahu značný problémy daný pochopitelně nedostatkem síly a přemíry strachu a zábran = schopnosti dostat pánev dopředu tam kde má bejt. Pokud bych tenhle silovej, technickej a srabáckej nedostatek vyléčil pouhým posunutím vázání (Salomon), okamžitě dělám další díry do lyží (nebo do podložek??? = Hangl WC podložky) !!!

(Milan, ) Také dám názor. To co popisuje Petr chápu a také jsem si tím prošel. Nepovažuji se sice za experta, ale držení oblouku na ledu a obtížných podmínkách se mi myslím podařilo zvládnout a možná se v tom i trochu vyžívám, navíc je to naprostý základ pro jízdu v brankách a prudkých svazích. Souhlasím s Ivanem, že to je technická chyba nebo spíš celá série. Petr toho technicky nepopsal moc tak, že se mohu jen domnívat jak to je. Nicméně myslím, že jde o nesprávné nasazení hran i vedení oblouku. Hrany můžou být jak žiletky a stejně to držet nebude, pokud se lyže na ně nepostaví ve slušném úhlu, tj to samé jako ostrým nožem na plocho neuřízne ani máslo. K tomu je zapotřebí především snížený postoj, vyklonění pánve, princip krátká dlouhá noha při vedení obloukem musí fungovat tj vnitřní noha svírá ostrý úhel klidně až na botu vnější mírně pokrčená podle sklonu v oblouku. Dostatek odvahy je základ stability, opatrnost naopak vede problémům a ztrátě kontroly. Jen bych ještě zmínil že je dobré zatěžovat obě nohy tj využít celou délku hran co jsou k dispozici. Jinak tady posílám odkaz na obrázek, který bych označil za základní carvingový postoj při vedení oblouku jinak to nemá smysl. obrázek 6 na http://idb.fischer-ski.com/idb/files.php?… Jardo s posouváním vázání jsem kdysi také dost experimentoval, ale v žádném případě jsem nedosáhl takových výsledků jako Ty, možná u Tebe zafungoval psychologický efekt a začal si dělat něco jinak.

(jarda, ) Flexe 100 u Diabla není na 95kg nic moc a pro razantní sportovní lyžování bych si dokonce dovolil říct že je málo.
Neznám tvé konkrétní fyziologické parametry a styl jízdy, ale velký náklek (a Diabla ho velký mají již v základu) by právě mohl problémy zhoršit. Otázka je, zde se při současném nastavení dokážeš opřít dopředu do komína a přitom mít těžiště vepředu, nebo se opřeš do komína pouze holení a přitom máš nohu pokrčenou v koleně a na lyžích „sedíš“. Pokud vládneš angličtinou, prostuduj zde, pokud ne podívej se aspoń na obrázky, zda nejsi jedním z těch typicky špatných příkladů.
Nejhorší je, že ta problematika je opravdu složitá a není jasné, zda je chyba pouze ve tvé lyžařské technice, nebo v nastavení vybavení dle tvých fyziologických parametrů a jeho doladění na základě zkoušení. Nejpravděpodobnější je samozřejmě kombinace obojího a pak ti zřejmě zbývá jen cesta postupných kroků. Chyby v technice jízdy by měl umět zkušený instruktor najít a poradit cestu k nápravě. Jestli u nás existuje někdo, kdo by dokázal najít a odstranit chyby v nastavení systému bota/vázání/po­dložka/lyže tak bych se u něj taky rád objednal.

(ivan, ) CIT. jarda: „posunul jsem vázání o cca 1cm dopředu. Změna, která pak nastala, byla neskutečná, kdyby mně to někdo vykládal, tak mu neuvěřím. Od té chvíle lyže držely jak přibité a stal se z nich skutečný ledoborec…“
Už v neděli večer, chvíli před odjezdem na hory, jsem začal psát reakci, ale z blbosti jsem si ji smazal a už neměl čas ani chuť psát ji znova. Takže navazuju až teď a nad popisovaným efektem žasnu podobně jako někteří jiní.
Podle mých zkušeností lze sice 1 cm cítit, ale takový vliv si ani s vědomím fyzikálních důsledků posunu na tuhost představit nedovedu. Naposledy ve čtvrtek jsem takhle „týral“ obřačku Sporten se Speedlockem. Rozdíl sousedních otvorů je odhadem 1,5 cm, cítit byl, ale zdaleka ne takový. Taky při posunu vázání Atomic jsem ze sousedních poloh takový dopad nikdy nevydoloval, ani kdysi při jiných podobných experimentech s různými lyžemi, deskami a vázáními.
A už tu neděli jsem něco psal v tom smyslu (viz tuším komentář Milanův), zda nešlo současně o postupné přizpůsobení tvrdé pistě, jež tě zpočátku po odměku zaskočila. A ten „aha-moment“ se mohl sejít s posunem vázání, mohlo mu být posunem napomoženo, ale nezdá se mi, že by byl čistě tím posunem iniciován a realizován.
Neboli, jinak řečeno, a aniž bych tu tvou popisovanou zkušenost chtěl znevěrohodnit, chci varovat před případným závěrem (já vím, že ty ho neděláš, ale někdo by to vydedukovat mohl), že takový posun by mohl být jednoduchým lékem na neduhy a chyby TECHNIKY. Což zase výstižně (sebemrskačsky) komentuje HOnza.
V téhle souvislosti mám ještě jeden postřeh. Občas mě až fascinuje, jak se hlavně v Americe daří přesvědčit řadu lyžařů, že zatočení na lyžích je strašně složitá souhra celé řady proměnných včetně materiálových a fyziologických, jež řádně sladit a ukočírovat není žádná sranda. Že když nemáte ty správné „lateral boots“ s dokonalou ortotickou vložkou, vymakané špičkovým bootfitterem, neuděláte pořádný oblouk (a „pořádným“ nemyslím konkurenceschopný na úrovni špičky WC, nýbrž i jen průměrný sportovní).
IMHO, všechno možné více či méně důležité je, ale zase z toho na běžné „civilní“ úrovni není třeba dělat žádnou extra složitou vědu. „It ain´t no rocket science“, abych použil svůj oblíbený citát. Není to tak dávno, co se těmito detaily nikdo nezabýval ani na úrovni špičkového závodění, a přesto vždycky existovali lyžaři – a to nejenom ti od přírody obdaření géniové, schopní sami a rychle vycítit optimální pohybové řešení -, kteří jezdili dobře ba výborně i s vybavením, s nímž by podle některých dnešních pitvačů všech proměnných neměli zvládnout ani jednu zatáčku… Uznávám ale, že kdyby za mým bootfitterováním létali lyžaři i tisíce mil, taky bych psal jinak a snažil se je držet v závislosti na svých jedinečných znalostech a postupech (nic ve zlém, Haralde .
Neboli, abych se vyjádřil dostatečně jasně, když vím, jak správně na to (třeba zatočení), udělám to alespoň slušně i s materiálem ne úplně optimálním. Ale když to nevím/neumím, nezachrání mě ani Leitner, kdyby se mnou jezdil s úhloměrem a dremelem po kopci.
Neboli, ještě jinak: při tom všem zkoumání a pitvání (v němž se taky rád vyžívám, viz např. podzimní diskusi na Carveru, do níž jsem zatáhl i problém brachystokrony) je dobré PRO PRAXI ctít zásadu KISS, tedy věci nepřekomplikovávat. Což myslím v rovině obecné, ne jako reakci na konkrétní jardovy postřehy, které naopak prozrazují jeho orientaci v problematice.

(jarda, ) Já se vzdávám Ne, zcela vážně, ten rozdíl tam opravdu byl, ale je možné, že se po posunu první oblouk „nějak“ povedl a já se pak do těch dalších pustil bez obav a náhodou i technicky správně.
Do tajů problematiky správného nastavení jsem se pustil víceméně z nudy (díky problémům s kolenem jsem nenajel letos téměr nic a bohužel se zdá, že i příští sezóna je vážně ohrožená) a protože cítím, že by tam mohly být nějaké rezervy. Různých prkýnek s naprosto odlišným nastavením jsem pár pojezdil a kromě jedněch šíleně se kroutících, se ve slušných podmínkách vždy dařilo užívat si. Navíc jsem tvrdil, že se není třeba při výběru lyže až tak moc bát a pokud si zvolím pro sportovní ježdění jakoukoliv lyži z kategorie top, tak zásadní chybu neudělám. Teď jsem se připravil na dobrovolné ukamenování, to je mi jasné Celou dobu tu všichni unisono tvrdí – testujte, zkoušejte a najednou jakoby otočka. ALE všema deseti jsem pro to, aby ten kdo může, chce a stojí mu to za vynaložený čas a peníze pilně testoval, než si něco koupí. Pokud se ale někomu podaří koupit za hubičku (a že se to dneska celkem dá) lyži o které si myslí, že by mu mohla sedět, může si to dovolit a troška rizika mu příjemně zvedá adrenalin, tak není třeba se toho výběru až tak moc bát. Možná jsem měl dosud štěstí, ale dosud jsem v top kategorii na špatnou lyži nenarazil a to každou sezónu zhruba dva páry vyměním.
Závěr – ano nejdůležitější je a bude lyžařská technika, na druhou stranu tu ale zůstanou i „hračičkáři“ co se budou chtít piplat v detailech a snažit se vytunit ten svůj equipment co nejlépe, přitom jim kupodivu??? nebude až tak záležet na tom, zda je to ten nejlepší stroj, jaký si mohli vybrat.

(Petr Vaniš, petr.vanis@pragometal.com) Ještě jednou všem zůčastněným děkuji.Popsat více neumím,ale hned s prvním sněhem se pokusím o foto a video.To bude průkaznější a v diskuzi můžeme pokračovat.Když nepomůže samoučení,tak to budu možná řešit s instruktorem.

(ivan, ) CIT.: „… hned s prvním sněhem se pokusím o foto a video.To bude průkaznější…“
Jen to ne! Na prvním sněhu budeš mít dost starostí s obnovou lyžařských pocitů a „grifů“ a rozhodně nezajedeš to, co v rozježděném stavu umíš. A to i když by to bylo na krásném ledovcovém manžestru. Počkej, až budeš rozježděný. Nejlepší by bylo video z dobré pisty v závěru sezony, to je lyžař i technicky „v laufu“ a i své případné chyby mívá dostatečně pevně zafixované. Ale přes léto se s tím zase nijak netrap.

(ivan, ) jarda mj. napsal: „Teď jsem se připravil na dobrovolné ukamenování, to je mi jasné Celou dobu tu všichni unisono tvrdí – testujte, zkoušejte a najednou jakoby otočka…“
Zajímavý postřeh, ale ke kamenování důvod nevidím. Nejde přece o to lyže nezkoušet. Šlo mi čistě o správnou techniku, kterou lze aplikovat s jakoukoliv alespoň přiměřenou lyží.
Psal jsem: „když vím, jak správně na to (třeba zatočení), udělám to alespoň slušně i s materiálem ne úplně optimálním.“ Neudělám to třeba dokonale, když bude příliš měkká nebo tvrdá, když neunese mou rychlost apod., ale pořád by tam to základní provedení správné techniky být mělo.
Nechci tady začínat věčnou diskusi na téma „špatné lyže neexistují, jen nevhodně zvolené“. Jsem zhýčkaný a náročný, takže bych rozhodně vše, na čem bych měl trochu víc pojezdit (neřkuli co bych měl koupit), pořádně prověřil. Ale asi takhle: na většině vyšších modelů Atomic (příklad proto, že tu kolekci znám) ty prvky toho, co umím a co IMO patří ke slušné současné technice, v přiměřeně neextrémních podmínkách zajedu. Jakmile bych ale sáhl „níže“, tedy např. k GS/SL/SX:10 (to jsou třetí modely těch řad), nejspíše jen do určité míry: jsou to prkýnka pro turisty a báby a raději jsem je v dostupných nevhodných délkách ani nezkoušel. A jakmile bych chtěl produkovat slušnou jízdu rychlou a na tvrdu, půjdu jedině po nejvyšších modelech („12“), navíc v dostatečné délce. No a když bych si to měl vzít třeba na týden do Alp, z komerční nabídky bych si nevzal nic (kromě snad Nomadů a freeridovek coby alternativy). Takže zkoušet a testovat určitě ano, má-li se vybrat lyže optimální. Ale zásady správné techniky nepodmiňuje optimální materiál, nýbrž v první řadě její znalost a schopnost aplikace.

(ivan, ) Tak nějak zní ta kýčovitá moudrost z kung-fu filmů (formulovaná jistě už kdysi dávno): pravý mistr usmrtí jakýmkoliv mečem. Přeloženo do lyžařštiny „kdo umí, zajede na jakýchkoliv lyžích“.
Což považuju za blbost. Tohle líbivé klišé bylo kdysi docela oblíbené v podobě vyfešákovaných mladíků s nejnovější výzbrojí a výstrojí, mezi něž zavítal starý ošlehaný lyžník v pumpkách a na starých lyžích. Před čumáky jim profrčel kopcem tak, že libovým frajírkům spadla čelist. Holt, kdo umí, umí, a starej mistr…
Jenže tohle dneska už neplatí. Staré lyže už by byly krámy, na kterých by moderní oblouk nezajel. Na tvrdu by nedržely. A on by už žádný „moderní oblouk“ neuměl a zatleskat by se mu dalo snad tak za retro-ukázku padesát let starého védlování. Nemluvě o tom, že by ve svém věku nejspíše už neměl (pokud by zrovna nebyl jogín) kloubní pohyblivost a rozsahy k tomu, aby vyprodukoval nějaký opravdu obdivuhodný oblouk.
On i ten Stenmark by na svých tehdejších lyžích, pokud by musel zatáčet, jistě vypadal dost outdated…