Článek vyšel v časopise SNOW a byl aktualizován.
Povinné a nepovinné
Je lyžařský výcvik povinný, nebo ne? To je jednoduchá otázka, na kterou ale mnoho pedagogů nezná přesnou odpověď. Ale z principu fungování našeho školství spíše vyplývá, že není. Pro náplň vzdělávání na základních i středních školách byl vytvořen tzv. Rámcový vzdělávací program (RVP), kterým se musí ředitelé škol řídit. Ten mimo jiné říká, kolik hodin kterého předmětu by měl žák za dobu svého studia absolvovat a jaká by měla být jeho výstupní úroveň. Zároveň se v něm dočtete, jaké předměty, obory či spektra informací jsou do výuky zařaditelné. Podle RVP lze lyžařský výcvik do výuky zařadit, ale výstupní požadavek (tzv. kompetenci) na to, aby žák s ukončeným základním vzděláním musel umět lyžovat, už nezná. Z toho tedy vyplývá, že lyžařský výcvik je sice oficiálními osnovami povolen, ale jestli ho ředitelé škol zařadí do svých vlastních osnov je už pouze na jejich rozhodnutí. Těmi vlastními osnovami je tzv. Školní vzdělávací program (ŠVP). Do toho lze kromě povinných modulů stanovených RVP zařadit i moduly z hlediska RVP nepovinné, tedy například lyžařský výcvik. Po jeho zařazení do ŠVP se ale stává povinným. Už jste se zamotali? Nevadí, zkusíme to v dalších odstavcích společně zase rozmotávat.
Výcvik
Po zařazení do ŠVP se stává výcvik povinným. Vymanit se z účasti na něm lze většinou pouze na základě potvrzení od lékaře, nebo z finančních důvodů. Ale jak se shodují všichni pedagogové, rodiče nakonec nelze k ničemu nutit. Podle osnov je navíc 30% neúčast na předmětu stále v pořádku a není důvodem k neklasifikování. Naplnit výcvik, tedy kupříkladu objekt se 40 lůžky a k tomu autobus, nebývá jednoduché a podílí se na tom velmi často i další třídy (nižší i vyšší) z druhého stupně, nebo dokonce z okolních škol a měst. Nezájem dětí, ruku v ruce s náklady na pobyt na horách je pověstným hřebíkem do rakve pro většinu „lyžáků“. Podobná situace je na středních školách, kde studenti odjíždějí na lyžařské výcviky v prvním ročníku.
Na druhou stranu se mnoho škol snaží pořádat i alternativní, většinou dobrovolné, lyžařské výcviky v sousedním Rakousku, nebo dokonce v Itálii. A daří se jim. „Na trutnovském gymnáziu se tím zabýváme již sedm let a každý rok se nám podaří naplnit autobus do Rakouska. Je fakt, že zájezd musíme nabídnout všem ročníkům a často ještě několik míst doplňujeme z gymnázia ve Dvoře Králové, ale zatím se nám to daří,“ říká Jan Rejl, učitel na gymnáziu na úpatí Krkonoš.
Nezájem dětí a finance
To jsou dva hlavní oříšky, určené k rozlousknutí budoucím generacím pedagogů, ale i státní správě. Kam se ubírají zájmy dnešních dětí školního věku, už málokdy dokážou ovlivnit alespoň rodiče, natožpak pedagog ve škole. Důkladná masáž moderními technologiemi a všudypřítomná reklama dělají své a aktivní sport či pobyt v přírodě je ve velkých městech až na posledním místě. Navíc mezi městskými dětmi, často zdegenerovanými přesvědčovacími metodami sdělovacích prostředků o tom, co je dobré, se ani aktivní pohyb nenosí. Není prostě, na rozdíl od ipadu a iphonu, v módě.
Druhým oříškem jsou ale finance. Lyžařské výcviky už dávno nejsou otázkou několika stovek a ne každá rodina na to prostě má. „Žákům ze sociálně slabších rodin nabízíme možnost spolufinancování lyžařského výcviku z nadačního fondu, který jsme pro tyto účely zřídili,“ vysvětluje trutnovský pedagog Jan Rejl. Jenže takové fondy nejsou k dispozici všude. V Trutnově do něj přispívají žáci, rodiče a sponzoři a je určen pro pomoc sociálně slabším, ale i na sponzoring reprezentačních vystoupení sportovních družstev gymnázia, nebo k financování návštěv divadel.
Podpora státu a lyžařských areálů
S financemi přímo souvisí i podpora státu. A ta je…, no hádejte. Nulová. Každý svého štěstí strůjcem. Školy jsou tedy odkázány na své fondy, případně na příspěvek města, které je zřizovatelem základních škol, nebo kraje, který zřizuje školy střední. Ve většině případů tedy nesou většinu, nebo spíše celé náklady na výcvik rodiče. Lyžařský výcvik na šest, sedm dní dnes může stát bez mrknutí oka 5000,- korun na osobu. Z čeho se jeho vysoká cena skládá, není těžké odhalit. Práci pedagogů hradí škola, takže na tu rodiče nepřispívají. Podstatnou složkou je tedy ubytování, stravování a permanentka. Zatímco ubytovatelé jsou schopni školám vyjít vstříc zcela bez problémů, s provozovateli areálů je to o poznání těžší. Slevu nedostane lyžařský výcvik často žádnou, v takovém případě je alespoň na určitý počet žáků jedna permanentka pro pedagoga zdarma. V nejmenovaných krkonošských areálech se pyšní slevou 20 až 35 % procent pro lyžařské výcviky. Srdce z počátku zaplesá, ale po dočtení řádku zjišťuji, že sleva se počítá z dospělých cen. Výsledná cena je tedy nakonec o trochu nižší, než standartní juniorská, ale vede tudy cesta k výchově budoucí lyžařské generace? Lyžařské areály se tak svojí komickou politikou v podstatě obírají o budoucí zákazníky. Je s podivem, že ani čerstvé, dlouhodobé pronájmy středisek nedonutily provozovatele ke změně myšlení. Kdo bude za 20 let v českých horách lyžovat, když ty nejmladší nyní svojí cenovou politikou odradí? Nová generace lyžařů se tak vůbec nemusí narodit, neboť vztah k horám a sportům v zimní přírodě si nestihne ani vybudovat.
Všechna vina neleží pouze na bedrech provozovatelů areálů. Mnozí, v rámci svých možností, vycházejí školám vstříc a lyžařské výcviky podporují i tvorbou výhodných balíčků ve spolupráci s místními ubytovateli. Když vyšplháme po žebříku úplně nahoru, zjistíme, že kamenem úrazu je opět stát. Zatímco v Rakousku platí permanentku žákům i pedagogům vláda, u nás raději ponechává lyžařské výcviky tak nějak napůl nepovinné a dává tak od společné kasičky ruce pryč.
Česko versus Rakousko
Lyžařský výcvik v zahraničí byl ještě před dvěma desetiletími utopií. Dnes je realitou, na kterou mnoho rodičů přispěje raději, než na výcvik v Čechách. Poměr cena - výkon je jasný. Pět tisíc korun v Krkonoších, nebo sedm a půl v renomovaném rakouském středisku, navíc kupříkladu s nadstandardními službami profesionálního učitele lyžování v ceně. Kdo na to má, raději svému dítku dopřeje luxus týdenního lyžování v zahraničí, než v českých horách, navíc když rozdíl v ceně není nijak propastný.
Provozovatelé areálů v zahraničí jsou si naopak potenciálu mladé generace dobře vědomi. Když ta generace navíc pochází ze zahraničí, dokážou nabídnout leccos, neb výchova budoucích zahraničních návštěvníků je jakýmsi marketingovým bonusem. Ale o tom, co by bylo, kdyby u nás bylo, bychom mohli psát donekonečna a taková témata si rád nechám do zásoby na svůj webový blog.
Pohled rodičů
Zatímco dříve, tedy ještě za „komára“, byl povinný lyžařský výcvik velmi levnou alternativou, jak dostat dítě z domu, ale hlavně ho naučit nějak lyžovat, dnes je tomu jinak. Lyžařský výcvik bez podpory státu je drahým špásem a v době, kdy všichni žádají za své peníze odpovídající úroveň vzdělání, začíná znatelně pokulhávat i jeho dříve tak výhodný poměr ceny a výkonu. Nedostatečně vyškolení pedagogové, trápící děti postáváním v řadě, biflujíc jeden nesmyslný oblouk, který se učil již za Matyáše Žďárského, místo volného lyžování, výuky moderní techniky a za použití moderního přístupu. A tohle všechno už dnes rodiče dobře vědí, všímají si při svých dovolených, na jaké úrovni bývá výuka na lyžařských výcvicích, a na jaké v komerčních lyžařských školách. Za peníze, které dnes stojí běžný lyžařský výcvik, navíc pořídí několik hodin privátní, nebo dnů skupinové výuky v lyžařské škole. Samozřejmě včetně pobytu a permanentky na společné rodinné dovolené.
Kruh je opět začarován
Zdá se, že největším oříškem jsou finance, podružnými problémy pak nezájem rodičů o výuku lyžování často nedostatečně, či nekvalitně vyškolenými pedagogy a nezájem dětí samotných. Ten by dokázali rodiče ještě zlomit, ovšem pouze sami motivováni cenou a úrovní. Zatímco v zahraničí přebírají odpovědnost za výuku profesionální instruktoři, nebo dokonce komerční školy a pedagog slouží pouze jako dozor, u nás je situace poměrně ojedinělá. I přesto, že většina komerčních škol v Čechách dokáže nabídnout své služby na míru lyžařským výcvikům v mimosezoně za velmi nízké ceny, stále je to, bez další státní nebo regionální podpory, v celkové kalkulaci kurzu moc. Poměrně specificky brání předání odborné části lyžařského výcviku do rukou profesionálů i zákon. Ten totiž nezbavuje pedagogy, potažmo jejich zaměstnavatele a nadřízeného, odpovědnosti za žáky ani po dobu, kdy byl na jejich místo najat subdodavatel, tedy například profesionální lyžařská škola. Jenže kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. A to jsou pochybná akreditační zařízení, která si na špatném systému udělala byznys a za nemalé peníze pořádají kurzy „instruktora školního lyžování“, či doškolují a prodlužují tyto licence učitelkám na základní škole, nerespektujíc třeba zvýšený zájem o snowboard oproti běžkám. Dítě snowboardista pak často nemá šanci na výcvik ani jet, neb ho tam nemá kdo učit, nebo za něj alespoň převzít odpovědnost. Smějí se i provozovatelé středisek. Zatím. Vědí, že lyžařské výcviky stejně zase přijedou, ale co až jejich absolventi jednou dospějou?
Kruh je tedy řádně začarovaný, ale vyznat se v něm je opět poměrně jednoduché. Stát by měl podpořit podnikání, neb podnikatel odvádí peníze do jeho kasy. Pokud stát nepodpoří například spolufinancování permanentek na lyžařském výcviku, místní provozovatel areálu – tedy podnikatel musí z něčeho žít, tedy nemůže prodat své služby úplně zadarmo. Ale vzhledem k tomu, že cena jeho služeb je často stále ještě vysoká, zákazník – tedy lyžařský výcvik nepřijede vůbec. Podnikatel tak přichází o peníze, stát o daně a do budoucna se to bude stupňovat, neb bez výchovy nové generace lyžařů nebudou mít provozovatelé příjem ani ze standardní klientely.
Takže kdo se vlastně směje úplně naposled? No přeci stát! Zase ho to totiž nestálo ani korunu.
Druhý díl zamyšlení nad lyžařskými školami čtěte v článku Sněženky a machři 2!
