Tři údolí krok za krokem (1. díl): co skrývají ohromná čísla
Tři údolí krok za krokem (2. díl): Les Menuires
Tři údolí krok za krokem (4. díl): Mottaret
Tři údolí krok za krokem (5. díl): Méribel
Tři údolí krok za krokem (6. díl): Courchevel
Tři údolí krok za krokem (7. díl): La Tania
Tři údolí krok za krokem (8. díl): Zase o pár (k)roků dále - Le Menuires a Val Thorens
Tři údolí krok za krokem (9. díl): Zase o pár (k)roků dále - Méribel a Courchevel
Val Thorens
Tato stanice je při nadmořské výšce 2 300 metrů nejvýše položeným
evropským lyžařským střediskem. Leží zhruba o 8 kilometrů výše v
údolí Belleville než Les Menuires, přímo pod masivem Aiguille de Peclet (3
562 m), který bývá večer nasvícen umělým osvětlením. I přes prakticky
srovnatelnou ubytovací kapacitu je výrazně menší a kompaktnější než Les
Menuires. Ceny ubytování jsou zde o něco vyšší, takže celkově zde
srovnatelný pobyt se skipasem vyjde o 10 až 15 % dráž než v Les Menuires,
ale díky sněhové jistotě od začátku zimy až do pozdního jara je také
oblíbeným cílem našich lyžařů.
Val Thorens nabízí 150 km sjezdových tratí v nadmořské výšce 1 815 až 3
230 metrů, je tak nejvýše položenou podoblastí celých 3V. Hlavní
lyžařský prostor má podobu horské mísy obklopené ledovci, kdy v jejím
centru, blíže ubytovacím kapacitám, leží ty méně náročné svahy,
naopak výše a dále, směrem k jednotlivým hřebenům, se nalézají svahy
náročné. Při výjezdu do nejvzdálenějších a nejvyšších bodů pak lze
dosáhnout sjízdného převýšení až 1 400 metrů. Tvar mísy má také tu
výhodu, že ze všech stran Val Thorens se vždy vrátíte na páteřní
zeleno-modrý svah, tudíž i na orientaci je tato stanice bezproblémová.
Nevýhodou pak ovšem je někdy až nebezpečně přelidněný centrální
kotel.
Počet lyžařů zde také výrazně narůstá na jaře, kdy se do Val Thorens,
které má díky nadmořské výšce stále kvalitní sníh, stahují lyžaři z
níže položených oblastí 3V, takže je zde i riziko, že u páteřních
lanovek se budou tvořit občasné fronty. A to přes vskutku velmi masivní
modernizaci v posledních letech. Z pohledu přepravních zařízení je Val
Thorens zajímavé čtyřmi větruodolnými a velmi rychlými funitely, z nichž
dva jsou obežné a dva pulzační.
Val Thorens jako ubytovací stanice je co do velikosti relativně malé. Vše
potřebné najde člověk v pohodlné docházkové vzdálenosti, i když i zde
může využít dvou linek bezplatného skibusu. Nejživější částí
střediska je centrální obchodní pasáž pod rezidencemi Les Olympiades,
poblíž se také nachází sportovní centrum. Vzhledem ke svému „jménu“
je Val Thorens oblíbenou destinací i pro nelyžařské návštěvníky,
typicky Angličany nebo Holanďany, takže je potřeba počítat s rušnějším
nočním životem. A to i na rezidencích. Ovšem v takovém případě je
možné se obrátit na místní policii, která bez skrupulí sjednává
pořádek s nemalou finanční pokutou pro rušitele nočního klidu.
Negativem zdejší vysoké nadmořské výšky může být v případě volby
lokálního skipasu nemožnost si solidně zalyžovat ve dnech, kdy je místní
„mísa“ přikryta mraky a mlhou, zatímco sousedící níže položené
stanice obvykle nabízejí lepší podmínky. Naopak sněhová jistota po celou
sezonu řadí Val Thorens mezi oblíbené destinace freeriderů. Ale nyní již
k popisu jednotlivých lyžařských částí.
Peclet
Páteřním přepravním zařízením Val Thorens je právě funitel Peclet o
délce tři kilometry, který lyžaře vyveze během pár minut z centra
střediska až do 3 000 m n. m. V posledních letech prošel modernizací,
protože kabinky z počátku 80. let již hlavně kapacitně neodpovídaly
současným potřebám, takže byly nahrazeny novými, komfortnějšími a s
větší přepravní kapacitou. O něco výše je možné se pak ještě dostat
starou sedačkou, která obsluhuje upravovanou prudkou černou Glacier. Pod
samotným funitelem je jednoznačně nejlepší tratí červený Béranger,
který má v horní třetině vynikající spádnici a je vždy velmi dobře
upraven. Většina lyžařů ale dává přednost o něco mírnější Lac
Blanc. Obě sjezdovky se v střední ploché pasáži spojí. Na dojezdu do
centrálního kotle je pak ještě jedna ostřejší a delší červená
pasáž.
Od konečné stanice funitelu se lze vydat zpět dolů i po červené Christine,
která je místy užší, ale má velmi solidní sklon. Druhou možností je
široká a pestrá zatáčkovitá modrá Téte Ronde, ideální na rychlý
carvový oblouk. Zhruba do poloviny délky s funitelem vede rychlá šestka
Cascades, která ale nabídne navíc pouze přímý přístup na stejnojmennou
neupravovanou černou.
Na druhou stranu masivu Peclet vede dlouhá rychlá sedačka Moraine, podél
níž vedou dvě dlouhé, široké a přehledné modré, ideální na trénink a
pilování oblouků. Na tuto sedačku navazuje ještě pomalá kratší čtverka
Col, vedoucí až na hřeben, za nímž už je ledovec. Stejnojmenná červená
je ve své horní pasáži velmi náročná a prudká, zčásti vede právě
okolo ledovce. Tato sjezdovka má velmi proměnlivou kvalitu, asi nejvíce v
celém Val Thorens. Od udusané a nebezpečně rychlé dálnice až po
bouloviště. Vedle sedačky Moraine se nachází další rychlá sedačka
Portette, na niž dál navazuje až na hřeben vedoucí pulzační funitel. Tato
horní část patří opět k těm méně navštěvovaným. Zpět dolů do
centra je pak možno zvolit z několika poctivých sjezdovek modré a červené
barvy.
Spodní část Val Thorens
Tato část je charakterem svých tratí pro výkonnostního lyžaře
oblastí odpočinkovou, protože jde především o modro-zelené propojovací a
učební svahy, které jsou obsluhovány dvěma kabinkami a dvěma rychlými
sedačkami. Černá Arrolles je opět neupravovaný boulovatý svah. Za zmínku
stojí ještě modrá Chalets, zatáčkovitá, příjemná a rychlá spojnice do
centra, vedle níž se také nachází skicrossová trať.
Ve spodní části rozhodně doporučuji výjezd rychlou sedačkou Boismint,
protože stejnojmenná červená trať, ve své střední části až černá,
patří s další návaznou červenou, která vás dovede k nejníže položené
lanovce Val Thorens, k těm nejlepším náročným tratím v celých 3V. Kromě
mírnějšího začátku pak na délce okolo 3,5 kilometru a při převýšení
přes 800 metrů zde není žádná odpočinková pasáž. Naopak dvě zdejší
zatáčkovité a široké modré sjezdovky nabídnou příjemné a pohodové
carvové svezení.
Caron
Vrchol Cime Caron (3 200 m) je hlavním tahákem oblasti Val Thorens.
Bohužel jej obsluhuje pouze jediná velkokapacitní gondola pro 150 lyžařů,
jejíž masivní ocelová konstrukce horní stanice, vystrčená do prostoru, je
místní dominantou a orientačním bodem. Zde lze po většinu času čekat
menší nebo větší fronty. Výjimkou je co do počtu lyžařů slabší
sobota, kdy lze někdy tento vrchol prakticky plynule „točit“. Bohužel, od
té doby, co došlo k výstavbě zastřešení nad dříve otevřeným
nástupním prostorem gondoly, nelze pohledem z okolních sjezdovek délku
fronty vyhodnotit, protože klidně půlhodinový had natěšených lyžařů se
skrývá pod střechou. Na vrcholu Cime Caron je nádherný rozhled jak na 3V a
celé Savojské Alpy včetně Mont Blancu, tak na údolí Maurienne a zdejší
lyžařská střediska Le Corbier, Les Karellis, Valloire a Val Frejus.
Z vrcholu dolů vedou dvě tratě, jejichž úprava probíhá na střídačku
obden, což vzhledem k malé kapacitě lanovky obvykle nebývá takový
problém. Sjezdy patří k tomu nejlepšímu, co lze ve 3V poznat. Respekt u
většiny lyžařů budí především výstavní černá, která se po
krátkém traverzu zlomí do širokého a prudkého padáku, který u dobrých
lyžařů naopak navodí spokojený úsměv, a během sjezdu pak vžene
adrenalin do žil. Červený sjezd, ve spodní části s černou variantou, je
výrazně delší a o něco méně náročný a především ve své spodní
časti se sérií velmi utažených zatáček vskutku zábavný.
Z vrcholu lze přímo sjet i do oblasti Orelle, ale vzhledem k obvykle vystáté
frontě na lanovku je vhodnější tento čas zužitkovat sjezdem směrem do Val
Thorens, neboť tyto tratě jsou lyžařsky zajímavější. V žádném
případě nedoporučuji výjezd na Caron slabším lyžařům, protože dolů
skutečně nevede žádná lehká sjezdovka, pouze zmíněné náročné
sjezdy.
Orelle
Před necelými 20 lety byla k Val Thorens připojena stanice Orelle, tzv.
čtvrté údolí, která je kvůli své nadmořské výšce (900 m n. m) sice
nelyžařská, ale díky dlouhé kabině z údolí Maurienne umožňuje rychlý
přístup do 3V i z této strany. Ze strany Val Thorens se lze do oblasti Orelle
dostat již přes zmíněný Caron, ale drtivá většina lyžařů využije
druhý dlouhý oběžný funitel, Grand Fond, který vede až na dělící
hřeben.
Po kratším traverzu po hřebenu se ve vystříleném průjezdu na druhou
stranu otevře nádherný výhled směrem na západ a před lyžařem vyvstane
výzva v podobě vynikající členité a proměnlivé červené sjezdovky s
více než 700m převýšením, která má ve své střední části
několikasetmetrový hang, balancující dokonce okolo černé obtížnosti.
Tato páteřní sjezdovka má i svou objízdnou modrou variantu.
Orelle se svým bočním údolím, vedoucím na nejvyšší bod celých 3V ve
výši 3 230 m n. m, pod vrcholem Pointe du Bouchet, bylo vždy spíše
klidnější oblastí. Ale to se nyní zřejmě změní, protože spodní ze
dvou pomalých lanovek v tomto údolí již byla vyměněna za rychlou, takže
cesta je již výrazně rychlejší, a pro lyžaře tím pádem
atraktivnější. Následná kratší sedačka Bouchet je bohužel stále
ještě stará a pomalá, ale vyjet nahoru stojí za to, protože dolů vedou
doposud nepříliš frekventované sjezdovky se solidním převýšením přes
900 metrů. V horní části jde o dvě červené (lepší je levá varianta),
které se následně spojí do dlouhé a široké modré carvingové
dálnice.
Zpět do Val Thorens se pak lyžaři dostanou páteřní rychlou šestisedačkou
Rosael, která končí na hřebenu. Od ní pak zpět do střediska, stejně jako
od funitelu, vede několik červených a modrých sjezdovek, které jsou v
horní části náročnější a postupně s ubývající nadmořskou výškou
se mění v přívětivější modré. Na půli sjezdu se nachází modrá
placka, zde nazvaná francouzským ekvivalentem Plateau, což je sjezdovka
pomalu jak široká, tak dlouhá.
Směr 3 Vallées
Z Val Thorens, protože leží na úplném okraji oblasti, je přístup do
jiných údolí o něco komplikovanější, ale po modernizaci přepravních
zařízení v posledních letech poměrně velmi rychlý. Na hřeben, z něhož
je možné přejet do Les Menuires nebo sjet na opačnou stranu kopce směr
Méribel a Courchevel, vedou dvě větve kapacitních lanovek. První patro
zajišťují dvě rychlé sedačky, z nichž jedna vyjíždí přímo z centra
Val Thorens, druhá začíná na tomtéž páteřním svahu, ale až pod
střediskem. V půli kopce na ně navazují další rychlá sedačka a druhý
pulsační funitel. Pod těmito lanovkami, bráno shora, se vine pěkná a
upravovaná černá sjezdovka s červenou variantou, na které se bohužel tím,
že se jedná taktéž o páteřní průjezdní svah cestovatelů po 3V, často
velmi brzy kvůli silnému provozu vytvoří boule.
Na tuto černo-červenou sjezdovku pak v půli navazuje široká modrá
dálnice, pomocí které se lze dostat prakticky ke všem ubytovacím kapacitám
ve Val Thorens a která svou levou větví projíždí přímo centrem
střediska, kde krátký učební svah dělí středisko na dvě půlky. Z
hřebene dolů vede také modrá Pluviometre, které by místy slušela spíš
barva červená – je to méně frekventovaná a vcelku široká zatáčkovitá
carvingová dálnice, na které na rozdíl od vedlejších dvou svahů vydrží
kvalitní úprava mnohem déle. Bohužel na dojezdu je nutné absolvovat nudný
traverz k centrálním lanovkám.
Tato trasa z přejezdového hřebene umožňuje navštívit střed Val Thorens i
držitelům lokálního skipasu Les Menuires, protože zpět do Les Menires se
pak lze dostat i bez použití lanovek dlouhou modro-zelenou sjezdovkou, ke
konci čistým traverzem, který končí až pod La Masse. Při vysokých
jarních teplotách je na dojezdové části nutné počítat s několika
místy, kde je potřeba trošku zabruslit.
