Tři údolí krok za krokem (1. díl): co skrývají ohromná čísla

Tři údolí krok za krokem (2. díl): Les Menuires

Tři údolí krok za krokem (4. díl): Mottaret

Tři údolí krok za krokem (5. díl): Méribel

Tři údolí krok za krokem (6. díl): Courchevel

Tři údolí krok za krokem (7. díl): La Tania

Tři údolí krok za krokem (8. díl): Zase o pár (k)roků dále - Le Menuires a Val Thorens

Tři údolí krok za krokem (9. díl): Zase o pár (k)roků dále - Méribel a Courchevel




Val Thorens

Tato stanice je při nadmořské výšce 2 300 metrů nejvýše položeným evropským lyžařským střediskem. Leží zhruba o 8 kilometrů výše v údolí Belleville než Les Menuires, přímo pod masivem Aiguille de Peclet (3 562 m), který bývá večer nasvícen umělým osvětlením. I přes prakticky srovnatelnou ubytovací kapacitu je výrazně menší a kompaktnější než Les Menuires. Ceny ubytování jsou zde o něco vyšší, takže celkově zde srovnatelný pobyt se skipasem vyjde o 10 až 15 % dráž než v Les Menuires, ale díky sněhové jistotě od začátku zimy až do pozdního jara je také oblíbeným cílem našich lyžařů.

Val Thorens nabízí 150 km sjezdových tratí v nadmořské výšce 1 815 až 3 230 metrů, je tak nejvýše položenou podoblastí celých 3V. Hlavní lyžařský prostor má podobu horské mísy obklopené ledovci, kdy v jejím centru, blíže ubytovacím kapacitám, leží ty méně náročné svahy, naopak výše a dále, směrem k jednotlivým hřebenům, se nalézají svahy náročné. Při výjezdu do nejvzdálenějších a nejvyšších bodů pak lze dosáhnout sjízdného převýšení až 1 400 metrů. Tvar mísy má také tu výhodu, že ze všech stran Val Thorens se vždy vrátíte na páteřní zeleno-modrý svah, tudíž i na orientaci je tato stanice bezproblémová. Nevýhodou pak ovšem je někdy až nebezpečně přelidněný centrální kotel.



Počet lyžařů zde také výrazně narůstá na jaře, kdy se do Val Thorens, které má díky nadmořské výšce stále kvalitní sníh, stahují lyžaři z níže položených oblastí 3V, takže je zde i riziko, že u páteřních lanovek se budou tvořit občasné fronty. A to přes vskutku velmi masivní modernizaci v posledních letech. Z pohledu přepravních zařízení je Val Thorens zajímavé čtyřmi větruodolnými a velmi rychlými funitely, z nichž dva jsou obežné a dva pulzační.

Val Thorens jako ubytovací stanice je co do velikosti relativně malé. Vše potřebné najde člověk v pohodlné docházkové vzdálenosti, i když i zde může využít dvou linek bezplatného skibusu. Nejživější částí střediska je centrální obchodní pasáž pod rezidencemi Les Olympiades, poblíž se také nachází sportovní centrum. Vzhledem ke svému „jménu“ je Val Thorens oblíbenou destinací i pro nelyžařské návštěvníky, typicky Angličany nebo Holanďany, takže je potřeba počítat s rušnějším nočním životem. A to i na rezidencích. Ovšem v takovém případě je možné se obrátit na místní policii, která bez skrupulí sjednává pořádek s nemalou finanční pokutou pro rušitele nočního klidu.



Negativem zdejší vysoké nadmořské výšky může být v případě volby lokálního skipasu nemožnost si solidně zalyžovat ve dnech, kdy je místní „mísa“ přikryta mraky a mlhou, zatímco sousedící níže položené stanice obvykle nabízejí lepší podmínky. Naopak sněhová jistota po celou sezonu řadí Val Thorens mezi oblíbené destinace freeriderů. Ale nyní již k popisu jednotlivých lyžařských částí.

Peclet

Páteřním přepravním zařízením Val Thorens je právě funitel Peclet o délce tři kilometry, který lyžaře vyveze během pár minut z centra střediska až do 3 000 m n. m. V posledních letech prošel modernizací, protože kabinky z počátku 80. let již hlavně kapacitně neodpovídaly současným potřebám, takže byly nahrazeny novými, komfortnějšími a s větší přepravní kapacitou. O něco výše je možné se pak ještě dostat starou sedačkou, která obsluhuje upravovanou prudkou černou Glacier. Pod samotným funitelem je jednoznačně nejlepší tratí červený Béranger, který má v horní třetině vynikající spádnici a je vždy velmi dobře upraven. Většina lyžařů ale dává přednost o něco mírnější Lac Blanc. Obě sjezdovky se v střední ploché pasáži spojí. Na dojezdu do centrálního kotle je pak ještě jedna ostřejší a delší červená pasáž.

Od konečné stanice funitelu se lze vydat zpět dolů i po červené Christine, která je místy užší, ale má velmi solidní sklon. Druhou možností je široká a pestrá zatáčkovitá modrá Téte Ronde, ideální na rychlý carvový oblouk. Zhruba do poloviny délky s funitelem vede rychlá šestka Cascades, která ale nabídne navíc pouze přímý přístup na stejnojmennou neupravovanou černou.



Na druhou stranu masivu Peclet vede dlouhá rychlá sedačka Moraine, podél níž vedou dvě dlouhé, široké a přehledné modré, ideální na trénink a pilování oblouků. Na tuto sedačku navazuje ještě pomalá kratší čtverka Col, vedoucí až na hřeben, za nímž už je ledovec. Stejnojmenná červená je ve své horní pasáži velmi náročná a prudká, zčásti vede právě okolo ledovce. Tato sjezdovka má velmi proměnlivou kvalitu, asi nejvíce v celém Val Thorens. Od udusané a nebezpečně rychlé dálnice až po bouloviště. Vedle sedačky Moraine se nachází další rychlá sedačka Portette, na niž dál navazuje až na hřeben vedoucí pulzační funitel. Tato horní část patří opět k těm méně navštěvovaným. Zpět dolů do centra je pak možno zvolit z několika poctivých sjezdovek modré a červené barvy.

Spodní část Val Thorens

Tato část je charakterem svých tratí pro výkonnostního lyžaře oblastí odpočinkovou, protože jde především o modro-zelené propojovací a učební svahy, které jsou obsluhovány dvěma kabinkami a dvěma rychlými sedačkami. Černá Arrolles je opět neupravovaný boulovatý svah. Za zmínku stojí ještě modrá Chalets, zatáčkovitá, příjemná a rychlá spojnice do centra, vedle níž se také nachází skicrossová trať.



Ve spodní části rozhodně doporučuji výjezd rychlou sedačkou Boismint, protože stejnojmenná červená trať, ve své střední části až černá, patří s další návaznou červenou, která vás dovede k nejníže položené lanovce Val Thorens, k těm nejlepším náročným tratím v celých 3V. Kromě mírnějšího začátku pak na délce okolo 3,5 kilometru a při převýšení přes 800 metrů zde není žádná odpočinková pasáž. Naopak dvě zdejší zatáčkovité a široké modré sjezdovky nabídnou příjemné a pohodové carvové svezení.


Caron

Vrchol Cime Caron (3 200 m) je hlavním tahákem oblasti Val Thorens. Bohužel jej obsluhuje pouze jediná velkokapacitní gondola pro 150 lyžařů, jejíž masivní ocelová konstrukce horní stanice, vystrčená do prostoru, je místní dominantou a orientačním bodem. Zde lze po většinu času čekat menší nebo větší fronty. Výjimkou je co do počtu lyžařů slabší sobota, kdy lze někdy tento vrchol prakticky plynule „točit“. Bohužel, od té doby, co došlo k výstavbě zastřešení nad dříve otevřeným nástupním prostorem gondoly, nelze pohledem z okolních sjezdovek délku fronty vyhodnotit, protože klidně půlhodinový had natěšených lyžařů se skrývá pod střechou. Na vrcholu Cime Caron je nádherný rozhled jak na 3V a celé Savojské Alpy včetně Mont Blancu, tak na údolí Maurienne a zdejší lyžařská střediska Le Corbier, Les Karellis, Valloire a Val Frejus.



Z vrcholu dolů vedou dvě tratě, jejichž úprava probíhá na střídačku obden, což vzhledem k malé kapacitě lanovky obvykle nebývá takový problém. Sjezdy patří k tomu nejlepšímu, co lze ve 3V poznat. Respekt u většiny lyžařů budí především výstavní černá, která se po krátkém traverzu zlomí do širokého a prudkého padáku, který u dobrých lyžařů naopak navodí spokojený úsměv, a během sjezdu pak vžene adrenalin do žil. Červený sjezd, ve spodní části s černou variantou, je výrazně delší a o něco méně náročný a především ve své spodní časti se sérií velmi utažených zatáček vskutku zábavný.

Z vrcholu lze přímo sjet i do oblasti Orelle, ale vzhledem k obvykle vystáté frontě na lanovku je vhodnější tento čas zužitkovat sjezdem směrem do Val Thorens, neboť tyto tratě jsou lyžařsky zajímavější. V žádném případě nedoporučuji výjezd na Caron slabším lyžařům, protože dolů skutečně nevede žádná lehká sjezdovka, pouze zmíněné náročné sjezdy.


Orelle

Před necelými 20 lety byla k Val Thorens připojena stanice Orelle, tzv. čtvrté údolí, která je kvůli své nadmořské výšce (900 m n. m) sice nelyžařská, ale díky dlouhé kabině z údolí Maurienne umožňuje rychlý přístup do 3V i z této strany. Ze strany Val Thorens se lze do oblasti Orelle dostat již přes zmíněný Caron, ale drtivá většina lyžařů využije druhý dlouhý oběžný funitel, Grand Fond, který vede až na dělící hřeben.


Po kratším traverzu po hřebenu se ve vystříleném průjezdu na druhou stranu otevře nádherný výhled směrem na západ a před lyžařem vyvstane výzva v podobě vynikající členité a proměnlivé červené sjezdovky s více než 700m převýšením, která má ve své střední části několikasetmetrový hang, balancující dokonce okolo černé obtížnosti. Tato páteřní sjezdovka má i svou objízdnou modrou variantu.

Orelle se svým bočním údolím, vedoucím na nejvyšší bod celých 3V ve výši 3 230 m n. m, pod vrcholem Pointe du Bouchet, bylo vždy spíše klidnější oblastí. Ale to se nyní zřejmě změní, protože spodní ze dvou pomalých lanovek v tomto údolí již byla vyměněna za rychlou, takže cesta je již výrazně rychlejší, a pro lyžaře tím pádem atraktivnější. Následná kratší sedačka Bouchet je bohužel stále ještě stará a pomalá, ale vyjet nahoru stojí za to, protože dolů vedou doposud nepříliš frekventované sjezdovky se solidním převýšením přes 900 metrů. V horní části jde o dvě červené (lepší je levá varianta), které se následně spojí do dlouhé a široké modré carvingové dálnice.





Zpět do Val Thorens se pak lyžaři dostanou páteřní rychlou šestisedačkou Rosael, která končí na hřebenu. Od ní pak zpět do střediska, stejně jako od funitelu, vede několik červených a modrých sjezdovek, které jsou v horní části náročnější a postupně s ubývající nadmořskou výškou se mění v přívětivější modré. Na půli sjezdu se nachází modrá placka, zde nazvaná francouzským ekvivalentem Plateau, což je sjezdovka pomalu jak široká, tak dlouhá.

Směr 3 Vallées

Z Val Thorens, protože leží na úplném okraji oblasti, je přístup do jiných údolí o něco komplikovanější, ale po modernizaci přepravních zařízení v posledních letech poměrně velmi rychlý. Na hřeben, z něhož je možné přejet do Les Menuires nebo sjet na opačnou stranu kopce směr Méribel a Courchevel, vedou dvě větve kapacitních lanovek. První patro zajišťují dvě rychlé sedačky, z nichž jedna vyjíždí přímo z centra Val Thorens, druhá začíná na tomtéž páteřním svahu, ale až pod střediskem. V půli kopce na ně navazují další rychlá sedačka a druhý pulsační funitel. Pod těmito lanovkami, bráno shora, se vine pěkná a upravovaná černá sjezdovka s červenou variantou, na které se bohužel tím, že se jedná taktéž o páteřní průjezdní svah cestovatelů po 3V, často velmi brzy kvůli silnému provozu vytvoří boule.



Na tuto černo-červenou sjezdovku pak v půli navazuje široká modrá dálnice, pomocí které se lze dostat prakticky ke všem ubytovacím kapacitám ve Val Thorens a která svou levou větví projíždí přímo centrem střediska, kde krátký učební svah dělí středisko na dvě půlky. Z hřebene dolů vede také modrá Pluviometre, které by místy slušela spíš barva červená – je to méně frekventovaná a vcelku široká zatáčkovitá carvingová dálnice, na které na rozdíl od vedlejších dvou svahů vydrží kvalitní úprava mnohem déle. Bohužel na dojezdu je nutné absolvovat nudný traverz k centrálním lanovkám.

Tato trasa z přejezdového hřebene umožňuje navštívit střed Val Thorens i držitelům lokálního skipasu Les Menuires, protože zpět do Les Menires se pak lze dostat i bez použití lanovek dlouhou modro-zelenou sjezdovkou, ke konci čistým traverzem, který končí až pod La Masse. Při vysokých jarních teplotách je na dojezdové části nutné počítat s několika místy, kde je potřeba trošku zabruslit.



Pokračování čtěte v článku Tři údolí krok za krokem (4. díl): Mottaret