Tři údolí krok za krokem (5. díl): Méribel

Tři údolí krok za krokem (1. díl): co skrývají ohromná čísla

Tři údolí krok za krokem (2. díl): Les Menuires

Tři údolí krok za krokem (3. díl): Val Thorens

Tři údolí krok za krokem (4. díl): Mottaret

Tři údolí krok za krokem (6. díl): Courchevel

Tři údolí krok za krokem (7. díl): La Tania

Tři údolí krok za krokem (8. díl): Zase o pár (k)roků dále - Le Menuires a Val Thorens

Tři údolí krok za krokem (9. díl): Zase o pár (k)roků dále - Méribel a Courchevel

Nejmalebnější středisko ve Třech údolích

Jak jsem uvedl v předchozím díle, dá se Méribel považovat za nejpříjemnější stanici v celých 3V. Na rozdíl od často panelákových rezidencí v údolí Belleville jsou zdejší rezidence architektonicky přívětivější a vhodněji zapadají do vysokohorské krajiny – ačkoliv se sice také jedná často o velké budovy, ovšem se sedlovou střechou a obvykle celé pobité dřevem. V centrálním Méribelu se také nachází spousta menších chaletů rozesetých v lesíku na západním, slunečném svahu údolí. Bohužel se slunečnou polohou a relativně malou nadmořskou výškou také souvisí už v březnu nedostatek přírodního sněhu. Není výjimkou, že na těchto západních svazích je již v polovině března sníh pouze na uměle zasněžovaných sjezdovkách, což jsou zde všechny, které se pak jako bílé stuhy vinou na zeleném lesním pozadí a v příkrém kontrastu s okolními třítisícovkami. Tudíž zde i pak přístup na sjezdovky bude vzhledem k velikosti střediska a nedostatku sněhu náročnější, vybočující z francouzského standardu „od dveří“. Je tu zkrátka už docela jiná, jarní atmosféra, než ve sněhově jistějších a výše položených stanicích.

S polohou a návštěvnickou přívětivostí Méribelu ovšem také korespondují místní ceny ubytování, které jsou na srovnatelné úrovni nebo jsou dokonce ještě vyšší než ve výrazně výše ležícím Val Thorens. Zřejmě i proto jsou nabídky pobytů v Méribel u našich CK vzácnější a zájem našich lyžařů výrazně menší než v případě stanic popsaných v předchozích dvou dílech. Z těchto důvodů se tak na lyžařský popis střediska zaměřím očima lyžaře, který zde přejíždí z vedlejších stanic – Les Menuires a Val Thorens.

Klíčová křižovatka

Méribel 1 450 je spolu s Mottaretem klíčovým průjezdním údolním bodem při pohybu po celém areálu 3V. Jde o rozsáhlou placku s vysokou koncentrací lanovek i lyžařů, která se nachází bokem a níže od ubytovací stanice a kde s blížícím se jarem nebývá sníh kvůli nízké nadmořské výšce valné kvality. I když bezproblémová průjezdnost na lyžích bývá zaručena až daleko do dubna. Zde končí i dlouhá „přibližovací“ kabinka o třech sekcích z Brides-les-Bains.

Návrat do Les Menuires

Směrem na Les Menuires zde začíná páteřní kabinka Tougnete 1, ale pohodlnější je využít při cestě do prvního patra kopce téměř souběžnou rychlou šestku. Je zde i pomalá čtyřsedačka, kde platí tatáž rada dvojnásob – zapomenout a využít rychlejší a delší šestku. U její vrcholové stanice se nachází snowpark. Pozor, černá sjezdovka Bosses je i přes nenápadný plochý začátek náročnou a neupravovanou tratí. Dalším klíčovým přepravním zařízením je návazná rychlá sedačka Tougnette 2 (dokonce s bublinou), která vede až na přejezdový hřeben a která je ve spojení s předchozí uvedenou sedačkou nejrychlejší návratovou cestou z Courchevelu přes Méribel do St. Martin a Les Menuires. Dolů k její nástupní stanici vedou čtyři sjezdovky, z nichž všechny stojí za sjetí. Opuštěná a pravidelně upravovaná černá je velmi členitá s několika skutečně drsnými pasážemi a i podél lanovky vedoucí červená je z těch prudších. Stejně tak v rámci své barvy na druhé straně vedoucí modrá.

Roc de Fer a nejopuštěnější sjezdovky 3V

Po hřebenu směrem ven a dolů z údolí vede od sedačky Tougnete 2 ještě přejezdová a spojovací Crétes, která se po krátké ploché pasáži napojuje na další z typických širokých carvingových dálnic Choucas vinoucí se podél zalomené pomy a která končí až pod olympijským černým svahem Face. Ten je dostupný rychlou sedačkou na vrchol Roc de Fer a bohužel se zase jedná o okrajový svah, který je upravován pouze občas a který tak často připomíná obrovské schodiště. Pokud se zde ale vyskytnete v den, kdy je tento svah upraven, rozhodně neváhejte obětovat čas na několik sjezdů, protože tahle sjezdovka s prakticky konstantním sklonem po celé své délce a bez jakékoliv odpočinkové pasáže vžene svou náročností adrenalin do žil i zkušenému lyžaři.

Navíc i zde jde obvykle o totálně opuštěný svah, kde lyžaře doslova počítáte na prstech, protože většina z nich volí cestu dolů z kopce po mnohem jednodušší a zcela pohodové modré sjezdovce. Z ní se před přejezdem hřebene zpět na stranu Méribelu odpojuje další modrá – Verdet, která směřuje k horní stanici kabinky ze St. Martin. Tato modrá, ač se nachází celá už v údolí Belleville, je přístupná pouze z prostředního údolí. Jde pravděpodobně o naprosto nejopuštěnější sjezdovku v celých 3V, takže ji doporučuji pro případ, že si chcete oddychnout od ruchu a množství lidí na páteřních sjezdovkách. Jde sice o ne příliš náročnou trať, spíše vyhlídkovou a „kochací“, zato zcela mimo jakékoliv známky civilizace. Bohužel, také již i velmi nízko položenou, což při absenci umělého zasněžování velmi limituje její provozuschopnost zvláště na konci sezony kvůli výchozímu hangu, který je otočen proti odpolednímu slunci.

Tato koncová a nejníže položená oblast východních svahů Méribelu patří obecně mezi ty nejklidnější části megaareálu Tři údolí a od sousedních rušných svahů je oddělena krátkou učební zelenou plackou s pomalou pomou Caves, pomocí které se zase můžete vrátit na hlavní průjezdní svahy oblasti. Od této pomy je pak možné sjet jak do Mottaretu po modro-zeleném traverzu až do jeho centra, tak i po několika variantách celkem frekventovaného červeno-modrého, ve své spodní pasáži výrazně zatáčkovitého svahu, do Méribelu. Pod kabinkou je zde na místě dřívější černé sjezdovky již jen neupravovaný boulovatý svah pro volné ježdění. Dolů do Méribelu také vede náročná závodní černá Stade, která končí slalomovým hangem na centrálním dojezdu. Tato sjezdovka bývá obvykle veřejnosti uzavřená, ale lze zde často sledovat probíhající závody, a to někdy velmi kuriozní. My jsme se například jednou přimotali k Poháru anglických námořních sil.

Z pod sjezdovky „Face“ vede do Méribelu další modrá sjezdovka, ne sice tak členitá, ale výrazně méné vytížená lyžaři. Oba dlouhé, vcelku široké sjezdy do Méribelu jsou oproti jiným sjezdovkám v údolí zajímavé i tím, že se nacházejí již v pásmu lesa a jsou tak příjemnou změnou proti otevřeným pláním horních částí areálu.

Saulire

Vrchol Saulire je hlavním přejezdovým bodem mezi Méribelem a Courchevelem. Mimo již zmíněné kabinky z Mottaretu se sem lze dostat před pár lety kompletně novou, pohodlnou a rychlou kabinkou i z Méribelu, které ve dvou sekcích překonává téměř 1 300 metrů převýšení za 12 minut. Z vrcholu na obě strany vedou ve skalách krátké a extrémně prudké černé boulovaté sjezdovky, vhodné skutečně jen pro experty, na což důrazně upozorňují i tabule na výstupní stanici kabinky, z níž máte možnost si při jízdě nahoru jeden z těchto svahů vychutnat alespoň pohledem. Zajímavá je i informační tabule s profilem sjezdovky, kdy tato má ve své nejprudší části sklon okolo 75 %.

Většina lyžařů tak dolů zamíří po standardních sjezdovkách přes sedlo, odkud se rozbíhá pestrá pavučina sjezdovek do obou hlavních částí Méribelu. Pokud se držíte po pravé straně, tak zdejší sjezdovky vás zavedou zpět do Méribelu 1 450 a tyto patří svým sklonem, délkou a převýšením opět mezi ty nejnáročnější svahy ve Třech údolích, zvláště pokud si je dáte na jeden zátah.

V horní pasáži jde o široké a přehledné dálnice červeno-modré barvy v několika souběžných variantách, vlevo náročnější, napravo pohodovější. Tyto sjezdovky se bohužel loni v prosinci neslavně zapsaly i do historie automobilového sportu, neboť se zde vážně zranil Michael Schumacher. A je skutečně smutné, že se tak stalo na přehledném a i jinak lyžařsky nezáludném místě v případě, že by se pohyboval po označené sjezdovce. Ve spodní pasáži se pestrost těchto místních svahů zvyšuje, protože zatímco pod kabinkou a po levé straně pokračují dolů do střediska stále náročné a místy členité červené svahy, po pravé straně již máte možnost zvolit sjezdy menší obtížnosti v barvách modré s občasnou zelenou. Zdejší dojezd je také velmi frekventovaný a vzhledem k nadmořské výšce je zjara při vyšších teplotách nutné počítat od mezistanice kabinky Rhodos s brzkou tvorbou boulí na celém zbývajícím dojezdu, což se také týká i poslední pasáže červeného dojezdového hangu, pokud zvolíte červenou Mauduit.

Altiport – Loze

Trošku stranou od páteřních tahů ze Saulire leží poklidná oblast okolo malého letiště – Altiport. Na okrajích místních lesů, stranou ruchu centrálního Méribelu, se podél něj nachází ještě několik větších ubytovacích kapacit. Lyžařsky jde o část Méribelu, která je spíše učební a odpočinkovou oblastí, protože u místních sjezdovek převažuje barva modro-zelená. V této vcelku ploché oblasti pod letištěm se v lesích nalézají také upravované běžecké okruhy včetně biatlonové střelnice a procházkové trasy pro pěší turisty.

Hlavní lanovkou je zde rychlá osmička Altiport podél široké zelené dálnice. Pod ní se nachází lyžařská spojnice s okrajovou částí údolí – stanicí Méribel Village (1 400m), a to rychlá sedačka Golf se sjezdovkou Lapin, což je zpočátku jen zelený přejezd, který se ale v polovině změní v příjemnou a rychlou modrou s minimálním provozem. Nad osmičku se lze ještě vyvézt další rychlou sedačkou, která umožnuje přístup na hlavní svahy tak, že pak lze přejet přímo až do Mottaretu, zatímco z níže položených lanovek se dostanete pouze do Méribelu 1 450. Při přejezdu od horní stanice lanovky Golf se jedná o nudný lesní traverz, kde je potřeba občas i přibruslit a na začátku využít dokonce pomocné lano. Proto je vhodnější při návratu z této oblasti na dno údolí do přejezdových bodů využít prudších sjezdovek od dvou výše položených sedaček.

Zcela na začátku této strany údolí se nalézá druhý přejezdový bod do Courchevelu – sedlo Loze (2 305 m), které kvůli své poloze až na samém okraji není tak zhusta využíváno jako centrálně umístěný Saulire. Sedlo je od letoška konečně také ze strany Méribelu zpřístupněno rychlou sedačkou, takže je pravděpodobné, že se i tato doposud klidná část areálu stane pro lyžaře o něco atraktivnější a tím i rušnější. Přes toto sedlo je také nejrychlejší cesta do okrajových, nejníže položených částí sousedního podareálu – Courchevel – Le Praz (1300 m) a stanice La Tania (1 400 m).

Ze sedla Loze vedou zpět do Méribelu tři sjezdovky, přičemž u černé se zase jedná o neupravovaný boulový svah. Nejrychlejší spojnicí, která vás v půli kopce dovede na páteřní svahy ze Saulire, je dlouhý modrý, v reálu spíše zelený, traverz napříč svahem nazvaný příznačně Boulevard de la Loze. Nejzajímavější z místních tří sjezdovek je tak modrá Pic, která patří mezi ty, které už inklinují spíše k červené barvě. V horní třetině se jedná o užší sportovní carvingový svah, který se druhé třetině změní ostrou vracečkou v zatáčkovitou a velmi členitou sjezdovku o proměnlivém sklonu. Poslední třetina už je modro-zelený dojezd po místní placce. Pro přejezd k centrálním svahům je pak opět lepší se vyvézt výše již popsanými sedačkami.

Transit přes Méribel

I přes Méribel vede při pohybu po Třech údolích jedna rychlá větev páteřních lanovek, která umožňuje i spodní část údolí přejet velmi rychle a pohodlně. Směrem k Les Menuires jde o lanovky Plan de´l Homme a Tougnette 2, od které se již přímo dostaněte jak do St. Martin, tak i k velké části rezidencí v Les Menuires, bez následné nutnosti využít zde ještě nějakou jinou lanovku. To je výhodné při velmi pozdních odpoledních návratech. Směrem do Courchevelu jde o kabinku Saulire 1 + 2, resp. rychlou sedačku Loze, dle toho, do které části Courchevelu se chcete dostat.

Pokračování čtěte v článku Tři údolí krok za krokem (6. díl): Courchevel