Stolování všude na světě má svou etiketu, o tom žádná. V každé zemi mají svého Gutha-Jarkovského, nějakého autora bible chování u stolu. Většina lidí se takovému dílu škodolibě posmívá, inu podobně jako pravidlům pravopisu nebo pravidlům silničního provozu. Skoro všichni ovšem nějaké zásady při jídle dodržují. Všude je něco jako „stolovací dialekty“, a kdo je umí nebo jim alespoň rozumí, cítí se lépe. Kdo je neumí, velkou újmu neutrpí. Jídlo, kterého je dnes v Evropě všude dostatek, je především o radosti ze společného stolování, nikoli jen o tišení hladu.

Laténská družnost

Když dorazíte se skupinou přátel do restaurace v Itálii nebo ve Francii, neexistuje, abyste neseděli u jednoho stolu. Takové rezolutní tvrzení je samozřejmě hodně tvrdé. Skutečnost je taková, že skupiny větší než počet míst u stolu dělají všechno pro to, aby všichni mohli sedět spolu – sráží stoly, přenášejí židle a podobně. Je dost pravděpodobné, že pokud by se nepodařilo usadit se alespoň u sousedících stolů, skupina by změnila lokál. Toto platí i pro obědy v restauracích na svahu, kde se ze štábní kultury stolování obvykle značně slevuje. Na druhou stranu se ví, že je lepší stěhování nábytku předejít rezervací stolu.

V těchto regionech není nic neobvyklého, když stolovníci následně tmelí přátelství uvnitř skupiny tak, že si nabízejí sousta ze svých talířů. Hostiny vytvořené z různých jídel, které sdílejí všichni, se v horách moc nevyskytují; jsou výsadou jižněji položených destinací, hlavně kolem Středozemního moře. V horách naopak najdete dobře známá sociální jídla jako sýrové fondue a raclette nebo maso grilované na kamenech, která milují především Francouzi a Švýcaři.

Jak na přípitek

Těžko říci, proč si tak rádi cinkáme skleničkami. Jinde tento zvyk tak velkou oblibu nemá. Myslíme si, že je třeba si na začátku jídla cinknout vínem a nejlépe každý s každým. Když jsou u stolu čtyři lidé, tak to vydá na dvanáct cinknutí, v osmi je to padesát šest a pak to začne neúnosně narůstat, protože deset lidí potřebuje devadesát cinknutí, aby se na nikoho nezapomnělo. Takže se na cinkání vínem vykašlete. Stačí pozvednout sklenku. Je ovšem nutno počkat, až toto gesto udělá ten, kdo láhev platí. Tento elegantní zvyk může napomoci tomu, aby se případně ujasnilo, kdo je host a kdo hostitel. Stejně to platí pro start konzumace, respektive popřání „dobré chuti“.

Pokud budete trochu v rauši, můžete si cvaknout půllitrem o půllitr. To je možné tam, kde je pivo doma a podává se tímto způsobem, zjednodušeně řečeno tam, kde se mluví německy. Čepování do půllitru však není na horách nejběžnější. Pivovary v Alpách jsou poměrně raritou.

Jiný kraj, jiné držení příboru

Když už jste se usadili a máte za sebou přípitek, berete do ruky příbor. Na první pohled se zdá, že není co řešit – nůž do pravé ruky, vidlička do levé a jde se na věc. Jenomže i tato část jídla má své „nářečné“ varianty.

V laténské části Alp se většinou příbory skládají obráceně – tedy pokud je složíte rovnoběžně vedle sebe, znamená to, že ještě budete pokračovat, pokud je dáte křížem, pak se tím dává najevo, že jste skončili. Toto je jen vedlejší otázka bontonu, nicméně důvody jsou praktické, a sice aby vám číšník nebral talíř dříve, než dojíte. Pozor na Itálii a jejich špagety nebo jiné těstoviny! Je to národní gastronomická ikona Italů a vřelý vztah k nim mají snad geneticky zakódovaný. Špatné zacházení s touto lahůdkou berou bezmála jako osobní újmu. Takže špagety se namotávají na vidličku, drženou v pravé ruce a opřenou o talíř, nikoli o lžíci, jihotyrolské Schlutzkrapfen se nekrájejí nožem, ale také vidličkou. Za pouhé snažení vyhovět těmto zvykům vás budou Italové milovat. Vědí dobře, že elegantní smotky špaget na vidličce, to jsou léta dřiny tříbení vrozeného talentu.

Jedno raclette, jeden chleba

Jak jemné jsou nuance stolování, ukazuje savojské raclette. Vévodství savojské pokrývalo kdysi území mezi Francií, Itálií a Švýcarskem. Ve Francii se dává na stůl velký kus sýra, který si stolovníci sami seškrabují na talíř. Ve Švýcarsku je třeba další osoby, která sýr obsluhuje a k níž se chodí pro další a další porce. Francouzi přijídají luxusní uzeniny a sušená masa, Švýcaři to mají jako samostatný předkrm.

Francouzská bageta se marnotratně drobí po stole, „Germáni“ podávají úhledné krajíčky. Zejména Švýcarsko má vynikající černé chleby, které se krájí na velmi tenké plátky. Mají kompaktní konzistenci a drobit je vás nejspíš ani nenapadne na rozdíl od té bagety, která sama střílí drobky na všechny strany.

Když budete stolovat jako místní, bude vaše dovolená zábavnější. V opačném případě jen dobrá, zábavná, kvalitní… prostě bez superlativů. Jídlo má být radost, a pokud nebudete mít chuť nebo odvahu stolovat jako místní a zůstanete jen diváky různých kulinárních zvyků, tak to také nemusí být špatné.