V předešlém díle o stabilitě kloubů jsem popsal jeden důležitý mechanismus, jak svaly spolupracují v zájmu stability kloubu a efektivity pohybu. Zapamatujme si jej, bude se nám totiž hodit při další četbě (a pevně věřím, že i u cvičení). Dnes bych se rád věnoval vzniku poruch pohybového systému a co s tím můžeme dělat.

Strukturální poruchy

Nejdříve je nutno uvést, jaké typy poruch pohybového systému vlastně jsou a jak vznikají. Prvním typem jsou poruchy tzv. strukturální. Jedná se o poškození nějakých struktur (tkání) – konkrétně kostí, kloubů, vazů ap., které jsou jasně definovatelné viditelnou změnou. Ta může být „mechanická“ (zlomenina, výhřez ploténky, kostní výrůstek,...), nebo i „chemická“ (zánět apod.) a je v podstatě vidět na nějakém snímku (RTG, MRI, CT, ...).

Obecně se jimi zabývají ortopedi a chirurgové, případně revmatologové a neurologové. Ti pak něco „řežou“ nebo naordinují medikamentózní léčbu (tablety, obstřiky, infúze, ...) přímo na konkrétní problémové místo. Otázkou je, jak často se v našem zdravotnickém systému řeší opravdové příčiny vzniku daného problému a jak často jenom následek. Například proč ploténka utekla ven a následně bolí záda?

Funkční poruchy

Druhou skupinou jsou tzv. funkční poruchy nebo funkční změny. Jedná se vesměs o změny stavu napětí a funkce svalů a s nimi spojených struktur (šlachy, vazy, fascie, ...), které způsobují odchylku pohybových vzorů od ideálu nebo bolesti. Každý z nás má totiž naprogramované určité pohybové vzory, které jsou podmíněné geneticky a postupně si je osvojujeme již od dětství (leh na břiše, plazení, chůze, běh, ...). Pro jednotlivé „plnohodnotné“ pohyby máme naordinovánu spoustu částečných pohybových vzorců (např. ohnutí ruky v lokti), ze kterých se pak skládá veškerý pohyb člověka. Všechny tyto pohyby mají předurčenou optimální dráhu, která je zásadně ovlivněna tvarem a stavbou kostí a kloubů. Zkrátka směr působících sil třeba v kyčli při chůzi je jasně dán a i sebemenší odchylka způsobuje nadměrné opotřebení.

Hlavním „hybatelem“ kostí a kloubů je tzv. myofasciální systém (svaly a fascie, které je propojují do „řetězu“). Na místě upnutí konkrétního svalu ke kosti závisí jeho funkce, tedy co se má kam hýbat při kontrakci tohoto svalu a co při jeho relaxaci. Tento systém je sice hodně přizpůsobivý (pružnost, síla i vytrvalost se dá hodně trénovat, a to dlouho bez nějakých problémů), ale má své limity. A na tyhle limity naráží hlavně amatérský sportovec, který nezná všechny nuance fyziologie, bez dohledu maká jako profík, ale přitom celé hodiny sedí na židli nebo v autě nebo provádí nějaký jednotvárný pohyb. Optimální dráhy se pak časem „rozhodí“. A tady pak vznikají ty funkční poruchy, které se projeví v nesprávné funkci svalu u nějakého pohybu a postupně se to klidně projeví i v podobě změny strukturální (když je nějaký kloub dlouhodobě nesprávně zatěžován, tak se v jeho části poškodí např. chrupavka).

Sezením to začíná

Již nejednou jsem psal o tom, že sezení je jednou z hlavních příčin problémů, a to nejen pohybového aparátu, ale i vnitřních orgánů. Svaly mají tu vlastnost, že jsou velmi přizpůsobivé a po celodenním sezení jim dá prostě mozek pokyn změnit své „defaultní“ nastavení, zejména délku a napětí (tonus).

Tedy již tady vzniká prvopočátek budoucích problémů, neboť svaly (zejména v kyčlích) jsou tím „přeprogramovány“ – jeden je zkrácený, druhý příliš uvolněný a nedrží kloub pořádně na svém místě a podobně. To způsobí, že některý jiný sval (za normálních okolností jenom pomocník) musí přebírat více práce i u běžných činností, jako je třeba chůze.

Jestli si pamatujete na obecné funkční schéma svalů z "článku o svalech": https://snow.cz/clanek/5682 (agonista, antagonista, synergista), tak u toho pomocníka dochází k tzv. synergistické dominanci. Tedy k jevu, že původní (vrození) pomocníci jsou teď hlavními makači (a to po čase nedělá dobře kloubům).

Kámoš, co rád pomáhá druhým

Typickým příkladem pro jev popsaný výše u kyčlí je sval se zkratkou TFL (Tensor Fasciae Latae). Ten se nachází na přední straně pánve na vnějším okraji a má za úkol udržovat přiměřené napětí fascie po vnější straně stehna a tím stabilizovat zejména kolenní kloub. Těch funkcí je víc, ale podstata je to, že téměř vždy by měl být jenom „pomocník“.

Porucha napětí této fascie se projevuje problémy v lýtkách a chodidlech i druhým směrem v pánvi, konkrétně stranovou nestabilitou kyčlí a rozhozením jejich rotačních pohybů. A to právě proto, že ty hlavní svaly (které má TFL jenom doplňovat) jsou sezením ochablé a on pak musí makat i za ně. Téma TFL si ještě v budoucnu probereme, má totiž hodně velký vliv i na techniku lyžování (např. nadměrné vbočení kolen do oblouku, A-frame, ...).

Takových míst je na těle opravdu dost a někdy je velice obtížné určit, kde je skutečná příčina vzniku dysbalance. Pak je to opravdu detektivní práce s otázkami typu „co bylo dřív – slepice, nebo vejce?“. Dobrý lékař nebo fyzioterapeut by měl totiž být ve velké míře i detektiv a snažit se dopátrat k opravdové příčině pacientových problémů, nejenom dát obstřik nebo lokálně uvolnit nějakou kloubní blokádu.

Mezi čtenáři je zajisté hodně „detektivně“ založených lidí, proto jim nabídnu některé seriózní terapeutické metody s cílem nejenom něco „hasit“, ale hlavně jak se chovat a cvičit, aby k těm „plamenům“ v těle nedocházelo.