Co vidíte, když se díváte na někoho sedícího? Dominantním znakem sezení je tzv. flexe kyčlí, tedy pozice, kdy jsou stehna blíž k hrudi („nulová“ pozice z anatomického hlediska je stoj snožný). Úhel svíraný stehny a trupem je obvykle přibližně 90 stupňů.
Při jakékoli dlouhodobé pozici má náš mozek tendenci po čase považovat ji za nové optimum a patřičně upraví napětí jednotlivých svalů v dané oblasti. Z pohledu krátkodobého je to docela výhoda, uleví se tak přílišnému napětí některých svalů (což je spojené třeba s energetickým výdejem).
Jenomže z hlediska dlouhodobého je „odchylka“ v podobě odlišné a hlavně statické pozice kloubu kontraproduktivní pro všechny ostatní pohyby v daném kloubu (tedy třeba chůzi nebo různé sportovní aktivity), protože svaly nastavené na novou normu (sezení) nejsou v optimální formě pro jiné pohybové úkoly (co do rozsahu, rychlosti reakce nebo síly kontrakce).
Odstraňte limity pohybu!
Paradoxem je, že u lidí se sedavým zaměstnáním (kde jsou jejich kyčle pořád ve flexi) dochází často k omezení maximálního rozsahu pohybu v kyčli právě do flexe (přitažení kolene k hrudi při fixovaných bedrech – pouze v kyčli). U sportovců je to typicky limitující při spodní fázi dřepu, kde se nedostatek rozsahu v kyčlích musí kompenzovat nadměrným prohnutím beder a pak se daný člověk relativně často potýká s bolestí v oblastí beder – no bodejť by ne, když ty se kroutí jako had, protože kyčlím se nechce dělat to, na co jsou určené!
Proto se budeme dnes (a nejlíp denně) snažit kyčle do té flexe trochu rozhýbat. Ale nebudeme to dělat způsobem „nejde to normálně, tak přidám víc síly“, ale trochu sofistikovaněji. Kyčelní klouby jsou totiž velice pohyblivé (tedy měly by být) a kromě pohybu v „předo-zadní“ rovině (tzv. sagitální – flexe a extenze neboli zanožení) umožňují pohyby i v jiných rovinách.
A to stranově (ve frontální rovině – unožení do strany čili abdukce a přinožení čili addukce) i rotačně (tranzverzální rovina – rotace zevní a vnitřní), přičemž v reálu se všechny tyto pohyby navzájem různě kombinují a pohyb v kyčli je tedy možný doopravdy „3D“. My teď využijeme tuto vlastnost kyčlí pro cvičení a zkombinujeme pohyby a pozice tak, abychom je „donutili“ vyjít z komfortní zóny a rozhýbali je o něco líp, než kdybychom prováděli pohyb čistě jenom v jedné z os samostatně (tedy „jenom“ flexi, jenom rotaci atd.).
Použijeme k tomu pozici v kleku na všech čtyřech, a budeme se snažit
mobilizovat kyčle do maximální flexe. To by však bylo samo o sobě docela
snadné, proto budeme u toho měnit pozici dolních končetin z hlediska rotace
v kyčlích, což nám pak docela zásadně ovlivní možnosti pohybu
jednotlivých součásti kyčelního kloubu (pocítíte i malou změnu, stačí
zkusit) – detaily o kloubním pouzdru a ligamentech si ale nechám na
příště, ať z toho nejste hned otrávení, což možná budete, až začneme
ty kyčle konečně cvičit. 
