Tento článek vyšel v časopise SNOW 96 (říjen 2016).
E. Rath se svou veleenergickou manželkou Františkou
Lyže to ještě vpravdě nebyly, snad dětské dužky. Rath už v těchto letech uměl bruslit a plavat. O tři roky později je obdarován starším přítelem, studujícím ve Vídni, přepychovými bukovými thonetkami – teď už je ve třinácti skijákem se vším všudy. Vázání měl jen rákosové bez svorek, s prstním řemenem, protaženým dlabanou lyží. Měřily 190 cm. Český Němec E. Rath vzpomíná, jak urputně jezdil jako samouk se zápalem kluka a podnikal první výlety k hranicím s Pruskem. Odrážel se jednou předlouhou bambusovou holí. Zastavoval se jakýmsi záhadným švihem, telemarku podobným, který sám, jak se vyznal ve svých abrahámovinách, vynalezl. Prudké stráně sjížděl střelou (šusem), podotýkaje, že dnes by jezdil opatrněji. Pravidelně přijížděl domů promáchaný od výmazů; nakonec mu otec, povoláním švec, ski zabavil. Zakrátko táta synovi lyže vrátil po logické výmluvě Emerichově, že na nich bude dřív ve škole. Ale hned první den přijel pozdě, poněvadž se do kopečka stále vracel.
Mládí v Praze
Jinošská léta ho viděla v Praze, kde ho 5. listopadu 1883 křtili u svatého Apolináře vltavskou vodou, učit se kupeckému řemeslu. Tady začal s atletikou a fotbalem a v roce 1902 měl zase příležitost si na vypůjčených lyžích zajet z Brandýsa po silnici do Karlína. V průběhu 25km jízdy to pro většinu náhodných přihlížejících byla velká podívaná. Jiný, větší výlet, o 4 sezóny později, uskutečnil Emerich z Hronova do Broumova. O rok později se u předsedy Českého ski klubu Josefa Rösslera Ořovského přihlásil na XII. Mezinárodní závody ve Vysokém. Přesně to bylo v neděli 27. ledna 1907. Světe div se: samouk, příležitostný lyžař a závodnický elév E. Rath dojíždí v Mistrovství zemí Koruny české na 10 000 m druhý, těsně za mistrem Hančem, a stejného umístění dosahuje v překážkovém závodě o Dieskauův štít na distanci 2 000 m. Jelikož Rath do té doby nezávodil, a tudíž ještě neměl na kontě žádné vítězství, platil podle tehdejších pravidel za juniora (bylo mu 24 let). V této kategorii ve Vysokém na 1 000 m zvítězil v čase 7.04 min. Startoval tehdy v jednom dni na třech obtížných závodních tratích.
Sám k tomu dodal: „Díky mé atletické průpravě jsem byl dobrý na běh a vyrovnal jsem technické nedostatky lyžaření houževnatostí. Jel jsem na turistických lyžích 7,5 cm širokých na bačkorové balatě. Hole jsem měl podvojné, jasanové, daly se složit pro jízdu ze svahu, zvanou na koštěti. Jen Hanč jel tenkrát ve Vysokém ještě s jednou dlouhou holí bambusovou.
Ze závodu v běhu na lyžích, zde už v kategorii starších
O dva týdny později umožnily dobré sněhové poměry provést u Prahy lyžecké závody v Chuchli. Ty se těšily velkému zájmu obecenstva. Sněhu u kostelíčka nebylo právě mnoho, ale jelo se! Unikátní byla jízda na 3 000 m bez hole, kde jsem byl druhý mezi vysockými Jodasem a Bartoněm. Vítězný učitel Jodas měl čas jen 3 a 1/5 vteřiny pod 19 minut. V Chuchli vyhrál jsem 5 km v čase 22.15, 2/5 min před Bartoněm. Jezdil jsem za německý fotbalový klub (DFC), jehož jsem byl členem. Toho roku jel jsem i svou první mistrovskou padesátku s batohem – 40 km společně a posledních 10 km na rychlost. Opět zvítězil Hanč, když mě po osmihodinové jízdě porazil o 4 minuty.
V dalším roce jsme už znali Huitfeldovo protahované, kožené vázání. Lyže, které jsme zpočátku natírali jen parafínem, se už mazaly včelím voskem! V té sezóně 1908 jsem v závodě s překážkami v Jilemnici na 2 000 m poprvé oplatil porážku Hančovi, což tenkrát bylo veliké překvapení, že Pražák porazil horala! Na prvních závodech v cizině jsem startoval v Mürzuschlagu; bylo to mistrovství Rakouska na 15 km. Tehdy jsem skončil druhý za rakouským mistrem Müllerem z Innsbrucku, ale před Norem Blichem. Moje široké lyže s balatou vázáním byly na posměch Vídeňákům, kteří se divili, jak mohu dosáhnout tak dobrého výsledku, a netajili se, že bych musel závody vyhrát s převahou, kdybych měl alespoň takové ski jako moji konkurenti. Však jsem jako cenu dostal pár norských lyží. V Rakousku se skákalo na turistkách a já si skočil bez pádu 16 m v krásné široké stopě, která mě celou moji kariéru neopustila. Také se někdy stalo, že jsem coby poslední startující přijel první do cíle; nebylo to při třídě startujících nic zvláštního, neb příprava atletická prospěla mi velmi.“
Medaile z 15 sportů!
Opusťme na pár řádků Rathovo vzpomínání na lyžařské začátky a poohlédněme se po nevšedních životních osudech sportovce, aktivně závodícího do pozdního věku. Emerich nebyl gründerem sportů jako Rössler, byl jejich zaníceným provozovatelem. A bylo těch sportů 15(!), ve kterých hromotluk Rath vyhrával i prohrával. Byl řadovým účastníkem obrovského mystéria tělesné aktivity. Poctivý, železný a jako lev silný, kdy jen takoví lidé nezdolného zdraví mohou beze škody snášet takovou tréninkovou a závodní zátěž a nervy vyčerpávající námahu po celodenním stání za prodejním pultem. Ano, Emerich Rath vede sportovní oddělení Rottova železářství, později se osamostatňuje a má svůj podnik Sport – Rath v pražské pasáži, nesoucí dnes jeho jméno. Pozapomenuté Tyršovo „Ni zisk, ni slávu“ naplňoval Rath průzračným projevem junáka, propadlého orgasmům z pohybu, vyznávaje svoje krédo: Sport jest poctivá práce v hávu radostném!
Střípek z palety zimních sportů Rathových; trénink na dlouhých
nožích
Hokejový reprezentant
Úvodní zpověď lyžařova poodhrnula oponu nad časy dávno minulými a přiblížila osobnost, klestící cestu sportu u nás, ač sama národnosti německé. Kráčejme po její cestě do doby průkopníků, kdy všechno ve sportu stávalo se poprvé. Sokolský příměr, vyřčený generaci před Rathovým narozením, „pěstovat sílu těla mužného, aby zakrnělé a zeslabené plémě věku komtoárů a kanceláří tělocvikem se opět zotavilo a zesílilo; aby rovnalo se víc oněm svěžím, krásným mužům, kteří měřili své síly na kolbišti olympijském“ naplnil Emerich podvědomě svou posedlostí sportem. Sporty zimní, snad s výjimkou krasobruslení, okusil snad všechny. Začalo to v Broumově, kdy kluštil na kůslích (bruslil) už v sedmi letech. Na bruslařských dovednostech stavěl jako hráč kanadského hokeje, kdy v Berlíně v letech 1912 a 1926 startoval i za české reprezentační družstvo. Ve slavném mužstvu Charlottenburgu bojoval o mistrovství Rakouska; skončil s ním jako vicemistr. Hrál i v týmu Sparty. Ještě předtím, než praktikoval lední, hrál i bandy – pozemní hokej.
Rychlobruslař, bobista, sjezdař
Rathovi je jedenadvacet let a na bubenečské dráze vyhrává na 1 000 m distanci juniorku v rychlobruslení. Učil se u bratrů Potůčků, nestorů a mistrů země z 90. let předminulého století, vážných soupeřů výborného bruslaře J. R. Ořovského. V roce Rathova prvních rychlobruslařských klání, psal se rok 1904, prohrál s šampionem Nedvědem, kterému po 28 letech (kdy Rathovi táhne na padesát) v Praze na stejné trati porážku oplatil! Vzhledem k tomu, že kilometr je v rychlobruslení považován za dlouhý sprint, je závodění starých pánů Ratha a Nedvěda úžasné. Oba patří do kategorie „starých nezmarů“. Plejáda výčtu zimních sportů nekončí, Rath i díky své hmotnosti 100 kg – často závodí na dvou- a čtyřsedadlových bobech v Bavorsku, Tyrolích a Dolomitech. Nevyhýbá se ani počátkům sjezdových soutěží, po velké válce se usadil v Bolzanu a startoval na sjezdovkách v Meranu, Clavieres a v Arlbergu si zajel slavný Mairennen.
Na sněhu sedící Emerich Rath se skupinkou soupeřů na závodech ve
Štěpanicích, kdy poprvé porazil už hvězdného Hanče v závodě
o Dieskauův štít na 2 000 m a stihl ještě bramborovou medaili ve skoku.
Soutěže proběhly 9. února 1908, Hanč pózuje v uniformě na ski vedle
hošíka s jednou holí
Chodec, maratonec… krasavec!
Tím však výčet závodně okoštovaných sportů jen začíná. Rath byl skvělým lehkým atletem, a pokud si jeho osobáky promítneme do tabulek, neměl by daleko do vícebojařské špičky. Přes svoji vysokou hmotnost byl dostatečně výbušný, rychlý i obratný. Přesto vytrvalecké disciplíny – chůze a maratón, patřily k jeho nejoblíbenějším. Byl mistrem Čech a utvořil rekord v chůzi na trati Praha – Brandýs. Tento závod vyhrál čtyřikrát. V chodeckém maratonu Liberec – Ústí n. L. (108 km) zvítězil s náskokem celé hodiny před nejbližším závodníkem; čas Emerichův byl 12 h 27 min. V roce 1904 je třetí na Běchovicích (10 km). Nejlepší výsledek v maratonu zaznamenal v Berlíně v roce 1907, kdy zvítězil v tehdy parádním čase 2 h 55 minut. Londýnské LOH mají ve výsledcích Ratha na 25. místě, o čtyři roky později je na olympiádě ve Stockholmu ve stejné disciplíně 33. Na obou hrách startoval v dresu Rakouska. Často vypráví o kuriózním finiši chodeckého závodu ve Frankfurtu n. M. na 100 km. Na stadionu došel do cíle s proslulým Wilhelmem v mrtvém závodě. Hodinu po skončení vyhlásili rozhodčí souboj obou vítězů na 1 atletický ovál – o pár centimetrů vítězí specialista Wilhelm a Rath, už pokolikáté, bere 2. místo. A to v atletice vůbec nepatřil k pomalým – 400 m uměl za 55 vteřin, o tyči dokázal 310 cm (o 8 let později byl nejlepší u nás evidovaný výkon 320 cm!), diskem házel 36 m, koulí vrhal 11 m, do výšky skáče 162 cm; všechny tyto výkony zapisoval do roku 1915, po válce už závodil ve třídě starších. Ta se vypisovala pro pány nad 35 let věku. Připomeňme ještě skvělý čas na trase Wroclav – Broumov (100 km), kterou zdolal za 11 hodin. A jsme u disciplíny vojenské, dnes branné; tehdy se závodilo v chůzi na 50 km s téměř 30kg zátěží. Vrcholný podnik, jakési mistrovství, vyhrál Rath jedenáctkrát v řadě. V roce 1909 v této disciplíně ustanovil rekord 6 hodin 13 minut. O tom, jak v cíli furiantsky reagoval, referuje SNOW v jednom z loňských čísel. Šampión Rath měl exkluzívních kousků povícero, dokonce se zúčastnil soutěže mužské krásy, tady mezi 150 muži obsadil pódium, vyhlásili ho na 6. místě.
Rathovy taškařice I.
Těsně předtím, než se Emerich Rath osamostatnil jako obchodník, došlo v Praze na Žižkově k nevídané exhibici. LZK Praha uspořádal přímo v hlavním městě Republiky československé závody ve skoku na lyžích. Bylo to v sezóně, kdy norský skokan Sigmund Ruud, přezdívaný Bolan, se v Zakopaném stal mistrem světa. LZK tehdy budoucího mistra světa angažoval jako trenéra a poradce pro klasické lyžařské závody v Praze. Jakpak by ne – toho roku byl předsedou Svazu lyžařů a zároveň i LZK, současně starostou ČOS dr. Južík Scheiner, který si grandiózní gesto s povoláním hvězdného Nora do Čech mohl dovolit. Běžecké závody se konaly na Mrázovce. Skokanské byly 10. února a pro obrovský divácký ohlas i o 14 dní později, 24. února 1929 na Žižkově. Můstek stál s rozjezdem z hrany sokolského cvičiště na Vítkově s dojezdem na terase nad Severní dráhou. Nedaleko stála tělocvična Sokola Karlín s tehdy čiperným lyžařským odborem. 29 skokanů ze 3 klubů čítala startovní listina; chybět nemohl Emerich Rath, tehdy šestačtyřicetiletý, aplikující v letu nad dopadem širokou stopu. Hned po odrazu z hrany stolu roztáhl nohy (vynález V stylu?). Ruud mu poradil, aby si nohy nad kotníky na nájezdu sepnul gumovým pásem. Rada nepočítala s extrémními silovými dispozicemi Rathovými; po odrazu pás praskl. Co by se dělo, kdyby řemen vydržel při tehdy striktně dodržovaném telemarském doskoku, nelze domyslet – dojezd můstku pod Vítkovem byl totiž krátký a lyžaři, kteří brzdili pozdě, spadli z terasy na svah nad železnicí.
Zápasník, boxer, ragbista
V Německu, kde dlouho pracoval, doposud archivují jeho nečekané výsledky
v těžké atletice. Denně tvrdě posiloval s břemeny, možná u vědomí
své kondice si neodpustil dlouhotrvající zápas s mistrem Berlína
v těžké váze. Klasický zápas skončil plichtou a přinesl lyžařovi
a maratónci Rathovi velké ovace publika. A když už zápasil s profíkem,
proč to nezkusit v boxu? Neuvěřitelné! V roce 1912 se příležitostný
rychlobruslař Emerich Rath stává boxerským šampiónem Německa v těžké
váze! Pár týdnů poté ještě v Hamburku ve vyzývacím mači poráží
mistra anglických kolonií na body.
Jako borec, tělocvičnými životopisci označovaný za sportsmana
s nádherně vypracovaným svalstvem si troufne i na rugby, které hraje za
Berliner Sportclub.
Reklamní anonce Rathova Domu služeb sportu v Praze
Plavec, kajakář… a polyglot
Sníh a led ve skupenství tekutém učaroval Rathovi jakbysmet. Jako školáček v Broumově plave, jako statný junák startuje v plaveckém závodě napříč Prahou. V celoživotní Rathově lásce trampingu nesmí chybět loď. Začínal klasickou veslařinou, v roce 1903 je členem pražského klubu Regata, o rok později strokuje čtyřku a vítězí se svou posádkou v Drážďanech. V Berlíně vesluje na slavné osmě Hellas, šňůra vítězství na ní hovoří za vše. Z veslice do kanoe – to byl životní přestup skauta z Luk pod Medníkem. V cizině je oslavován za pionýrské sjezdy na kajaku – v jedenadvacátém roce, kdy už mu pomalu táhne čtyřicítka, sjíždí po Adiži a Pádu do Benátek. Jeho splutí Tibery z Citta di Castello do Říma po dosud nesjízdné, divoké a nepřístupné řece bylo osobním triumfem vášnivého sportovce. Tento výkon přinesl do jeho sbírky dantesů, medailí a čestných cen diplom římských veslařů. Jsme-li u cen, měl jich na kontě v sedmém deceniu života půl tisícovky. Na řekách jsou zaznamenány i numerické hodnoty jeho výkonů – z Pasova do Vídně za 24 hodin, výlet na kajaku na letní olympijské hry 1924 do Paříže měřil po Seině ze Saint Colombes do hlavního města Francie 360 km. V kanoistice funkcionařil, byl prvním mezinárodním tajemníkem Svazu kanoistiky. Ano, takovou funkci si mohl lehce střihnout, ovládal francouzštinu, angličtinu, italštinu, němčinu, polštinu, ruštinu, češtinu a učil se španělsky! Kdo z našich současných vrcholných sportovních funkcionářů je jazykově vybaven jako pražský obchodní příručí a pozdější broumovský bezdomovec?
Rathovy taškařice II.
O rok dříve, při ZOH ve Svatém Mořici, si hřmotný Rath neodpustil jinou, z dnešního pohledu taškařici. Tehdy to však zamýšlel vážně. Olympijských her se účastnila československá vojenská hlídka v ukázkovém závodě. Ten probíhal na trati o délce 30 km, cílový čas okolo 4 hodin. Emerich se na OH vydal jako divák, na ski se s batohem vydrápal na nejvyšší bod trati do výšky 2 850 m n. m., vytáhl gramofon na kliku a hochům zahrál, aby je povzbudil! Která skladba to byla, neprozradil…
Tenista, horolezec… a vegetarián
Leč zacouvejme zpět do luhů sportovních. Byl zarputilým hráčem tenisu, vždyť šikovné ruce uplatnil už v atletice, hokeji, boxu, zápase a k tomu přidejme další výsostný sport – horolezectví. Domácím eldorádem mu bylo Česko-saské Švýcarsko; v pražské Šárce je prvolezcem skalního komínu, který tak nese jeho jméno. Vysokohorskému lezení věnoval řadu sezón v Alpách. V nich, jako vojenského instruktora lyžování, převeleného z Krakova, ho čekaly i horké chvilky. Vyvázl jako alpinista a skiják ze šlamastyk všelijakých – v Collbriconu, Ortlesu, Marmolatě. Podařilo se mu obratně se vyhnout obřímu lavinovému sesuvu, který ale současně pohřbil 350 jeho druhů ve zbrani v časech světové vojny.
Skaut, tramp, sportovec a rekordman Rath byl od puberty ortodoxním vegetariánem, tento životní styl lakonicky zdůvodnil etikou a příměrem: „Nechci, aby se pro mou stravu zabíjela zvířata, a maso jsme doma měli jen v neděli a stejně mi nechutnalo.“
V průběhu 30. let inzeruje Rath Letní sanatorium pro lyže (očištění,
opravy, vypnutí, impregnace). Radí lyžařům, aby skluznice, napuštěné
dřevitým dehtem, nenahřívali plamenem samodujné lampy, ale výhradně na
ostrém slunci! K jeho lyžařským zlepšovákům patří bodce RATAR, které
anoncoval v Zimním sportu. Na běžeckých holích přežíval jeho vynález
ještě v 70. letech
Dobrodinec, vyvrhel, bezdomovec
Obchod se sportovními a trampskými potřebami si otevřel na začátku třicátých let. V jeho skladu za 2. světové války ukrýval Borise Efenbergera, německého žida. Po válce se Borisovi otevřel západ, přesto ho Rathovi ještě hodnou chvíli podporovali finančně. Jak širokou měl Emerich hruď, tak široké měl srdce. Tak vzácné a odvážné charaktery často poškodí přízeň mocných. To potkalo i Ratha, kterému soudruzi na začátku 50. let obchod zabavili kvůli propagaci amerikanizmu a na rok ho posadili do basy. Po návratu z vězení mu byl přiznán ten nejnižší důchod, bral 370 korun československých. Živil se pak všelijak – brigádami, fyzickou prací, prodejem drobného majetku a sbírkových předmětů, přednášel ve školách. 4. prosince 1959, to je Rathovi 76 roků, píše do Jilemnice lyžařskému známému: „Milý příteli! Na Jestřábích boudách byl jsem pouze 4 dni, neb tam nebyli již hosti a jsem od 1. července na Luční boudě, dnes moderní hotel, kde pracuji, co požadují, strava výborná a hojná a platím pouze 6,- Kč denně a 10,- Kč za celý měsíc byt. Začal jsem již svoji 63. lyžařskou sezónu. Jsem zdráv, bylo mi 5. listopadu šestasedmdesát a vesele kráčím do 77. Srdečně Tě zdraví E. Rath.”
Místo dobrodružství domov důchodců
Na konci své sportovní kariéry plánoval Rath další z fyzických, náročných testů nezdolného organizmu. Opakoval si italštinu, chtěje jet v létě 1960 do Říma na olympiádu na kole se stanem a spacákem. Cestou zpět zamýšlel pořádat přednášky o hrách ve Švýcarech, Německu a Rakousku. Bohužel měl za sebou flastřík a roční vězení, a to režim nezapomínal. Rathovi nedal výjezdní doložku, což on nedovedl pochopit. Fiasko ojedinělého plánu mělo překrýt umístění E. Ratha do Domova důchodců u Benešova. Tam se mu hrubě nelíbilo, zanedlouho se stěhuje k bratranci do Broumova. Tam se hrotily spory, Rath byt opouští, píše se konec léta 1962. Spí na lavičkách, myje se v kašně na broumovském rynku. Je zanedbaný, zarostlý, připomíná podivína. Před půlstoletím žití ve stylu bezdomovce myslitelné nebylo. Čacká esenbácká hlídka odváží počátkem září Ratha do Domova důchodců ve Stárkově u Police nad Metují. O pár měsíců později, tři dny před Štědrým dnem 1962, umírá na následky infarktu v nemocnici v Broumově. Na návrh svých obdivovatelů a krajanů z Mikroregionu Stěnava byl olympionik a vegetarián Emerich Rath in memoriam oceněn Klubem fair-play při Českém olympijském výboru diplomem za celoživotní postoje a přínos sportu.
Ať se Ti tam nahoře, Emerichu, skvostně lyžuje!
Záchrana Bohumila Hanče
Bezvýhradnou obětavost osvědčil náš skiják o Velikonocích 1913, kdy se marně pokoušel zachránit Bohumila Hanče. Jeho osobní vzpomínka je až přespříliš sugestivní, abychom z ní neodcitovali alespoň část: „…najednou mne pojalo tušení, že se Hančovi mohlo něco státi. Na rozcestí na Zlaté návrší a Harrachovy kameny přemýšlím, kudy bych měl jeti. Dávám se na Krakonoš, a sotva jsem sjel první prudký sráz, vidím člověka na zem ležeti, lyže úplně zkřížené, neschopného vstáti. Volám na něho německy, by si lehl na záda a srovnal lyže. Odpovídá česky ‚Co?‘ Opakuji to česky ještě jednou a chci mu pomáhati. Nemohl jsem Hanče poznati, neboť měl čepici zataženu přes uši a oči. Dle čísla na prsou poznávám účastníka padesátikilometrovky, myslil jsem, že je to turista (jeli jen 30 km – pozn. autora), neboť měl kabát, kdežto my všichni závodníci jeli jen v košili. Hanč něco nesouvislého podivně blábolil, takže jsem viděl, že je zle. Dívám se mu do obličeje a teď teprve poznávám, že to je Hanč! Byl velmi promrzlý a díval se tupým zrakem na mne a vidím, že mne vůbec nepoznává. Nebylo mi možno ho na lyžích srovnati, tak jsem mu je odepnul a chtěl, maje sám lyže na nohou, dopraviti ho do Labské. Avšak nešlo to, tak jsem si též lyže sundal a zapíchl oba páry do sněhu. Hanče jsem zvedl, ale alespoň třikrát zase upadl. Přitom se mu vysmekla rukavice, kterou jsem mu po velké námaze natáhl, neboť měl ruku úplně zkřehlou. Bouře sněhová byla stále a stále prudší. Vzal jsem Hanče pod bok, jednu jeho ruku jsem si dal okolo krku a do jeho pravice vtiskl jsem mu hůl a takto pěšky chtěl jsem dostati se do boudy. Hanč se obrátil a hledí na svoje lyže, volaje ‚ski‘, tím asi chtěl říci, bych vzal jeho ski s sebou. Vysvětlil jsem mu, že pro ně dojdu. Hanč pořáde mi padal a blábolil nesrozumitelná slova. Po několika krocích řekl mi ‚počkej, odpočinout‘, což dvakrát opakoval. Vzal jsem proto Hanče na záda a nesl jsem ho asi 500 metrů směrem k Labské. Vítr mi hnal rovnou do obličeje a několikrát mne i s nehybným Hančem porazil. Sníh byl od deště měkký, takže jsem se při každém kroku bořil, někdy až po pas. Každých 20 kroků musil jsem si oddechnouti, neboť Hanč, drže mne okolo krku, ztuhlou rukou mne škrtil. Doufal jsem, že někdo z Labské boudy nám přijede naproti, tak jsem Hanče s nadlidskou námahou naložil a plazil se dále. Vida, že se nedostaneme do boudy, složil jsem Hanče k tyči a spěchám nazpět pro své lyže. Tryskem letím po lyžích z Krkonoše, u Hanče se ještě jednou zastavím a brzkou pomoc mu slibuji. Prosím ho, by vytrval, a trochu mu jeho ztuhlé tělo třu. Posadil jsem ho zády proti větru. Jak Hanče opouštím, dělá na mne dojem, že je ještě k zachránění, neboť se pokouší po všech čtyřech pohybovati se směrem do kopce. Dal jsem mu sbohem, které bohužel, mělo zůstati posledním. Hanč pořáde, zcela nesouvisle, trhaně blábolil, takže činil na mne hrozný dojem. Napjal jsem všecky síly a o závod běžel jsem do Labské“. V boudě energická manželka Rathova Františka Emerichovi zakázala, vzhledem ke stavu, v jakém přijel, účastnit se záchranné výpravy dřevařů s rohačkami, architekta Jarolímka, bratří Vydrů a M. Fridricha. Ti z místa, označeného Rathem, přivezli Hančovo tělo asi za 40 minut.
Start účastníků tragické padesátky, kde se Rathovi nepodařilo
dovléct polomrtvého Hanče do Labské. Na startu bylo 15 jezdců, šest jich
vyrazilo na padesátku, devět na „turistickou třicítku“
Přečtěte si recenzi Film Poslední závod: Nejznámější česká lyžařská tragédie „objevuje“ novou postavu!
