O tom, že letošní lyžařská sezóna je něco výjimečného, obzvlášť jejích několik posledních týdnů, svědčí intenzita zpráv v televizích a na zpravodajských serverech. Kdyby byly holé svahy s úzkými pruhy sněhu v půli února obvyklou kulisou, žádné reportáže by se o nich nepublikovaly. Média se ze své podstaty snaží čtenáře a diváky zaujmout tím, že jim sdělí něco nového a šokujícího. Aby dodaly svým „objevům“ naléhavost, tak je doplní více méně nahodilým kontrastem, jako že třeba před x lety byla touto dobou všude hromada sněhu. Nakonec si ještě vybraná fakta nechají potvrdit expertem, čímž stvrdí jejich důvěryhodnost. Alarmistické zprávy se přitom obvykle nezaobírají širšími souvislostmi, které by zbytečně „rozmlžily“ jejich jednoznačnost. Tato mediální „krutost“ se samozřejmě neděje jen lyžování a už vůbec to neznamená, že by všechny obavy o budoucnost lyžování byly plané, ale je dobré si značnou „zkratkovitost“ zpráv uvědomit a na věci se dívat s větším nadhledem.


Pusťte si reportáž Konec lyžařské sezóny na ČT 24 z 26. února nebo si přečtěte komentář sociální geografky Michaely Pixové na A2larm.cz z 19. února a sami posuďte argumenty proti budoucnosti lyžování v Česku.


Nejteplejší únor (a zima) všech dob je výkyvem, ne normou

České a středoevropské lyžařské areály čelí jedné z nejteplejších zim v historii měření. Za únor se bude teplotní odchylka oproti normálu pohybovat okolo 6 stupňů. Nejenže ji žádné předpovědní modely neočekávaly, ale dokonce ani hororové klimatické scénáře nepočítají s tím, že by se planeta v příštích desetiletích takto brutálně oteplila. Je to zkrátka výkyv, který se jistě může opakovat, stejně jako může přijít výkyv opačný. Koneckonců zimní sezóna začala brzy a nadějně, již na přelomu listopadu a prosince, kdy zasypala sněhem i města a nížiny. V lednu přišly dva mrazivé týdny s třpytivým prašanem a občas i azurovým nebem. Sezóna tak ještě ve své polovině zdaleka nevypadala na propadák. Pak se to ale „zvrtlo“ a nastala nekonečná obleva, které se ubránil jen přírodní sníh hodně nad 1 000 m n. m.

Na každých sto výškových metrech záleží a mnohé areály odolávají i letos

Sjezdovky se v Česku nacházejí ve výškách zhruba od 200 do 1 500 m n. m. Tisícimetrovou hranici překonávají sjezdovky ve zhruba 30 areálech, nad 800 m n. m. se lyžuje hned ve stovce z nich. Naopak okolo 50 areálů nedosahuje ani šestisetmetrové nadmořské výšky. Každých 100 výškových metrů přitom obvykle znamená rozdíl v teplotě 0,5 až 1 stupeň Celsia.

I v letošní superteplé zimě jsou v Česku koncem února areály s prakticky neomezeným provozem, a to buď díky výhodnějším mikroklimatickým poměrům, nebo velkým zásobám technického sněhu, nebo díky obojímu.

Na přírodní sníh není spoleh, na technický mnohem víc

Zvěstovatelé konce lyžování v Česku mají jeden silný argument, a to častý nedostatek přírodního sněhu, kterého bude podle všech předpokladů v budoucnu ještě ubývat. Překvapivě to je – čistě technicky vzato – ten nejmenší problém, kterému lyžování čelí. Sníh lze vyrobit a udržet i v mnohem teplejších oblastech, než jsou naše hory – dobrým příkladem je Chotouň u Prahy, Monínec, Hrubá Voda u Olomouce, Stupava nedaleko Brna nebo Skalka u Ostravy, vše více méně příměstské areály v nízké nadmořské výšce, které se mohou pochlubit dlouhou a poměrně předvídatelnou lyžařskou sezónou. Fungují především na technickém sněhu, který si umí rychle vyrobit během doslova několika dnů či týdnů s příhodně mrazivým počasím, v krajním případě i s technologií produkující sníh, či lépe řečeno ledové destičky, uvnitř kontejneru bez ohledu na venkovní teplotu.

Samozřejmě že technický sníh nevykouzlí pohádkově zasněženou krajinu, jako když nachumelí z nebe, ale to už je trochu jiná otázka, jakou si kdo k lyžování představuje atmosféru a jestli má chuť sjíždět na lyžích jarně rozkvetlé louky.

A úplně jiná otázka je „škodlivost“ zasněžování, což je snad nejnepochopitel­nější mýtus, který si lyžování nechalo přisoudit, nicméně zdá se prakticky nemožné se ho zbavit. I mnozí lyžaři jsou přesvědčeni, že zasněžování je něco umělého a nepatřičného, co jim k lyžování úplně nepasuje, ať už kvůli vlastnostem technického sněhu, nebo nejrůznějším pocitům a (diskutabilním) faktům. Jen na okraj je zajímavé, že plavci v bazénech si nestěžují, že plavou v „umělé“ vodě, bruslaři nehaní „umělý“ led na stadionech, dokonce ani fotbalistům nevadí, že běhají po „umělé“ trávě. Ale prašan je prašan, o tom není pochyb.

Sjezdovat se může klidně 100 let, nevyzpytatelnější vyhlídky mají běžkaři

Jestliže je nějaké lyžování v Česku ohroženo, pak je to běžecké lyžování. Zatímco se sjezduje v poměrně malých a zasněžovací technikou vybavených areálech, běžecké stopy jsou až na výjimky odkázané na rozmary přírody. Z tohoto pohledu je mnohem nevyzpytatelnější, tedy i hůře plánovatelné.

I kdyby se zimy během příštích desetiletí v průměru oteplily o 2 °C, což by znamenalo posun přirozené hranice sněhu přibližně o 300 m, výkonné zasněžování tento hendikep vyrovná. Jak je však vidět v posledních letech, počasí se průměrem neřídí a teploty často divoce oscilují okolo něj. Spíš než zmizení sněhu a mrazů se tak musíme připravit na jejich nahodilejší průběh.

Otřese teplá zima důvěrou v lyžařské podmínky u nás?

Největším rizikem letošní rekordně teplé zimy je však změna myšlení. Jakmile návštěvníci, či dokonce provozovatelé areálů přestanou věřit, že se u nás bude i nadále dát lyžovat, spustí se dominový efekt. Část veřejnosti je o apokalypse lyžování, a to nejen v Česku, už dnes přesvědčena. Pokud by této antivíře podlehli i sami lyžaři, začne se přirozeně naplňovat.

Sjezdové lyžování je typicky hlavní náplní zimní dovolené na horách, takže sněhová jistota a předvídatelný provoz sjezdovek jsou zásadním kritériem při výběru místa. Málokdo si místo lyžování s chutí zahraje třeba šachy. Mnozí proto dají přednost sněhově jistějším Alpám, anebo alespoň výše položeným domácím střediskům.

Nikdo samozřejmě neví, kde leží pomyslný bod zlomu, při němž významná část dnešních návštěvníků domácí areály „odepíše“. Mnozí již nyní tráví většinu nebo všechen svůj lyžařský čas v Alpách (ostatně jeden až dva miliony českých lyžařů by naše hory ani nevstřebaly), ale fungující areály, rozeseté prakticky po celém území Česka, jsou nenahraditelným podhoubím naší lyžařské kultury, místem prvních lyžařských kroků většiny z nás nebo jednoduše připomínkou, že lyžování stále existuje.

Teplo zvyšuje nezájem o lyžování

Málokdo si již dnes vzpomene, jaké až snové sněhové podmínky vládly v covidové zimě 2021, kdy byly české areály nuceně uzavřeny. Velmi slušně se lyžovalo i v následující zimě 2022, zčásti ještě ovlivněné nejrůznějšími pandemickými omezeními. Loni už to bylo slabší a letos propadák. Odhadem milion českých lyžařů vyrazí na hory každoročně bez ohledu na to, jestli je zima za oknem, nebo není. Ten druhý odhadovaný milion lyžařů se naopak nechá ovlivnit podmínkami. Teplo snižuje zájem o lyžování jako takové, a pokud by v budoucnu nefungovaly domácí areály v takové míře jako dosud, nezájem by se jistě prohluboval.

Mnozí navíc podlehnou ekologické depresi s utopickou nadějí, že vzdát se lyžování může být dobrý krok k záchraně planety. Globálně i regionálně je přitom vliv lyžování na přírodní rovnováhu, snad až na ojedinělé výjimky, s ohledem na ostatní lidské činnosti naprosto zanedbatelný.

Lyžování pro každou peněženku

Jestli se dá lyžování něco opravdu objektivně vytknout, tak jeho finanční náročnost. Oproti třeba odpočinku na gauči je potřeba mnoho vybavení (lyže, přezkáče, hůlky a zimní oblečení v pořizovací hodnotě i několika desítek tisíc korun) a ne zrovna levný skipas (od několika stovek až po malé jednotky tisíc za den). Díky stále ještě živé české lyžařské kultuře lze však vše pořídit i mnohem levněji – výbavu v bazarech či od známých, skipasy pak v malých areálech, třeba jen s krátkou a méně předvídatelnou sezónou, když jsou zrovna dobré sněhové podmínky. Takových „domáckých“ areálů jsou v Česku desítky. Kromě nich máme další desítky středně velkých a středně rozvinutých areálů s několika sjezdovkami, s modernějšími vleky či lanovkou a zasněžováním, kde se lyžuje od Vánoc do konce jarních prázdnin, pokud není vyloženě tragická zima jako letos. Tam stojí lyžování více, ale už se tam sveze i náročnější lyžař. A nakonec je u nás také několik top horských středisek s přírodními parametry či vybavením, které se v lecčems podobají i menším alpským střediskům (a není to vždy jen cenami, ale třeba délkou sezóny a sněhovou předvídatelností). V Česku je zkrátka lyžování pro každou peněženku, byť ne všude.

Past vysokých cen a nízké rentability

Náročnější klimatické podmínky a s tím související nejisté sezóny s kolísajícími tržbami samozřejmě nutí areály toto riziko „schovat“ do cen. Určitě se lépe plánuje ekonomika areálu s jistými sto dny provozu a stabilní návštěvností, než když otevře jen každé druhé Vánoce a pak několik týdnů mezi lednem a březnem. Ceny skipasů v Česku jsou – i s ohledem na velikost areálů – často třetinové nebo poloviční než v běžném alpském středisku, jen v domácích top resortech se jim přibližují či vyrovnají.

Leckterý lyžař si rád „trochu“ připlatí za násobně větší rozsah sjezdovek v Alpách, vysokohorskou atmosféru, malebnost opečovávaných letovisek a sněhovou předvídatelnost, jiný naopak uvítá časovou a dopravní blízkost našich areálů i dostatek možností finanční úspory v nich.

Cena skipasu a počet návštěvníků však tvoří poměrně křehkou rovnováhu, při jejímž narušení se ekonomika areálu zbortí. Sněhová nejistota a nízký počet dnů provozu přitom mohou areály přinutit namíchat návštěvníkům již nestravitelný cenový koktejl. Anebo se některé areály v pasti nízké rentability ani neotevřou.

Zánik areálů má ekonomické i ekologické důsledky, a ne zrovna vítané

Mnozí aktivisté by lyžování v Česku nejradši zakázali a nahradili ho jinými, pokrokovějšími aktivitami. I kdyby se jim však jejich morbidní sen splnil, sotva by měl zamýšlené důsledky.

Lyžování je jakýsi motor ekonomického života mnoha horských obcí u nás, na nějž se navazuje mnoho nepřímo souvisejícího podnikání od ubytování přes restaurace až třeba po benzínovou pumpu. Procházky přírodou takovým „masovým“ lákadlem jako sjezdovky nejsou. Zánik lyžařského areálu tak znamená i ztrátu pracovních příležitostí pro místní obyvatele (samozřejmě pokud se díky tomu nepřeškolí na IT specialisty nebo projektanty obnovitelných zdrojů energie).

Mimochodem právě přílišný turistický ruch a výstavba „lunaparků“ v horách je lyžování vytýkáno s ohledem na ochranu přírody. Zapomíná se ovšem, že sjezdové lyžování „koncentruje“ návštěvníky na poměrně malý a ohraničený prostor sjezdařského areálu, zatímco pokud by se všichni tito návštěvníci vydali na procházky či skialpové túry, „zamořili“ by mnohem větší prostor.

A koneckonců „vystěhovat“ lyžaře, ať si jezdí do Alp, kde mají více sněhu, také není jednoznačně ekologický nápad – dopravní zátěž planety tak s každou cestou naroste o stovky kilometrů.

Budoucnost lyžování v Česku více záleží na zájmu než na sněhu

O tom, jak a kde se bude za 5, 20 či 50 let v Česku lyžovat, nerozhodne ani tak klimatická změna, jako spíš naše reakce na rozkolísanost středoevropských zim. Zvykneme si, že na jednu slušnou zimu připadnou dvě nevydařené? Budeme své děti učit lyžovat v takové míře jako dosud? A co státní správa – bude lyžování alespoň „tolerovat“, když ne přímo podporovat jako v alpských zemích?