Na platformě PubMed jsem narazil na pár let starý abstrakt výzkumníka z Yaleovy univerzity Adama Chekrouda, v němž vysvětluje a uvádí do souvislostí klíčové body jeho rozsáhlé studie o souvztažnostech mezi cvičením a duševním zdravím na ohromujícím vzorku 1,2 milionu lidí. Jde o velkoryse zpracovanou vědeckou komunikaci určenou pro běžné lidi, jasně vysvětlenou, stručnou a poutavou.

Projdu zde některé z klíčových bodů Chekroudovy práce, která je bezesporu povzbudivá, ale pak se jemně ohradím proti jednomu z jeho zjevných závěrů.

Studie, jež byla publikována v prestižním vědeckém časopise Lancet Psychiatry, čerpala z údajů telefonických rozhovorů z rozsáhlého amerického průzkumu nazvaného Centers for Disease Control and Prevention Behavioral Risk Factors Surveillance System z let 2011-2015. Mezi otázkami byly i takové, jež se týkaly duševního zdraví, včetně otázky na počet dní v posledním měsíci, kdy „vaše duševní zdraví nebylo dobré“. A nechyběly ani otázky o tom, kolik a jaký druh pohybu respondenti provozují.

Hlavní výsledek byl poměrně jasný: lidé, kteří se fyzicky hýbali, měli o 43,2 procenta méně dní špatného duševního zdraví za měsíc než ti, kteří nic nedělali. To platilo i po zohlednění řady potenciálních matoucích faktorů, jako je věk, rasa, pohlaví, rodinný stav, příjem, úroveň vzdělání, kategorie indexu tělesné hmotnosti, vlastní fyzické zdraví a předchozí diagnóza deprese.

Přínosy se projevily u všech typů fyzických aktivit, ale zdálo se, že nejsilnější účinky mají týmové sporty, možná kvůli sociálnímu prvku. Zde je uvedeno, jak se různé formy fyzické námahy seřadily (vodorovná osa ukazuje, jak velký vliv měla aktivity na duševní zdraví ve srovnání s žádnou aktivitou.

Jakkoli by mohlo být zábavné podrobněji analyzovat takovýto graf, v konečném důsledku jsou rozdíly mezi jednotlivými typy aktivit nevýrazné. Všechno bylo dobré, dokonce i domácí práce, zahradničení či procházky, i když v těchto případech byly účinky poněkud menší. Intuitivní pocit při pohledu na údaje je nabíledni: každý pohyb je dobrý, a netřeba si lámat hlavu, zda jde o čistokrevný sport nebo třeba dělání dříví na zimu.

Důležitější námitkou může být starý známý ohled „korelace versus příčina“. Zlepšuje pohyb duševní zdraví, nebo lidé s lepším duševním zdravím častěji vycházejí z domu a hýbou se? Tato konkrétní studie, založená na dotazníkových otázkách v jednom časovém okamžiku, na to nemůže odpovědět. Jiné studie, v nichž byli lidé náhodně zařazeni do cvičení nebo necvičení, nabízejí docela solidní důkazy o tom, že fyzická námaha skutečně ovlivňuje duševní zdraví. Existuje však slušná šance, že účinky pozorované v této studii jsou obousměrné a odrážejí jak sílu pohybu, který zlepšuje duševní zdraví, tak skutečnost, že lidé s určitým typem špatného duševního zdraví mají menší pravděpodobnost, že se budou cíleně kondičně hýbat. To znamená, že skutečné přínosy fyzické námahy mohou být (a pravděpodobně jsou) o něco menší, než je patrné z této studie.

Na ještě jeden důležitý ohled se chci zaměřit – a to na otázku, kolik pohybu je nejlepší. Jak se píše v abstraktu článku na PubMedu, „více pohybu nebylo vždy lepší“. Ze studie vyplývá, že nejlepších výsledků dosáhli ti, kteří se hýbali 3 až 5krát týdně po dobu 30 až 60 minut. Na první pohled, zejména pro civilního nesportovce, to vypadá rozumně – příjemný, mírný pohybový režim, který posiluje duševní i fyzické zdraví. Je však rozumné vyvozovat, že větší dávky pohybu snad mají škodit? Aktivní sportovci včetně rekreačních by, věřím, nesouhlasili.


Deník The Telegraph ve svém titulku nepěkně převrátil obsahové sdělení studie

Jenže právě to navrhují některé mediální výstupy této studie. Mainstreamový deník The Telegraph použil kontroverzní titulek „Cvičení trvající 90 minut a více může zhoršit duševní zdraví, naznačuje studie“. Článek obsahuje citace autora studie Chekrouda, který spekuluje o tom, proč by cvičení 6 nebo 7 dní v týdnu mohlo být škodlivé: „Mohli by se cítit zesláblí (fyzicky zmožení) nebo vyhořelí (psychicky), což obojí může způsobit, že se budou cítit vystresovaní nebo vyčerpaní."

Teoreticky je to samozřejmě možné. Ale jako člověk, který se celoživotně hýbe 6 až 7krát týdně, obvykle déle než magických 60 minut, si myslím, že stojí za to zamyslet se nad podklady pro takové závěry.

Nejprve se rychle podívejme na některé skutečně změřené údaje. Zde je graf počtu měsíčních dnů špatného duševního zdraví v závislosti na počtu měsíčních dnů vykázaného sportovního pohybu:

Čárkované svislice označují 3, 4 nebo 5 dní cvičení týdně (tj. 12, 16, resp. 20 v měsíci). Zajímavé je, že křivka se dále snižuje (tj. zlepšuje) za hranicí 5 dnů týdně. Nyní – je jistě pravda, že pokud křivku rozdělíme na tři části (méně než 3, 3 až 5 nebo více než 5 dní v týdnu), nejlepší je prostřední část. To je to, co se uvádí v článku. Pokud však použijeme jemnější přístup, zdá se, že fyzická aktivita 6 dní v týdnu (tj. 24 dní v měsíci) je přinejmenším stejně dobrá jako jakákoli jiná možnost – proto se zdá být zarážející, že jako magickou horní hranici autoři stanovili 5 dní.

Shodou okolností také analyzují údaje v celkových minutách cvičení za týden (což je jednoduše počet týdenních cvičení krát průměrná doba trvání), protože tak jsou vyjádřeny oficiální metodické pokyny. Výsledek by měl být stejný, takže optimální rozsah 3 až 5 tréninků po 30 až 60 minutách by měl znamenat 90 až 300 minut týdně. Namísto toho analýza minut za týden poskytuje vyšší hodnotu 120 až 360 minut – což je dalším vodítkem, že 3 až 5 tréninků týdně je nízký odhad.

Dobře, takže možná sportovat šestkrát týdně je v pořádku a dokonce skvělé. Ale je těžké popřít, že červená křivka grafu se povážlivě zvedá, když se dostanete na 7 tréninků týdně. Co se tu děje? Opět se nabízí dvě možnosti. Jednou z nich je nepravděpodobný předpoklad, že každodenní sport škodí našemu duševnímu zdraví. Druhou však může být, že lidé s určitými typy psychických problémů jsou mnohem náchylnější k extrémnímu provádění aktivit, ať už jakýchkoliv. V článku je tato možnost zaznamenána v jedné krátké řádce: „podskupiny na vysokém konci spektra dávkování aktivit mohou přináležet pod psychopatologické riziko… (např. jedinci s obsedantními rysy nebo osobnostními poruchami)“.

Jako člověk, který se po většinu svého dospělého života pohybuje v blízkosti vytrvalostních sportovců, bych řekl, že to vypadá spíše jako jistota než možnost. Podnětná kniha Scotta Douglase s názvem Running Is My Therapy (Běhání je moje terapie, v češtině nevydaná) pěkně ilustruje, že obrovské množství lidí používá každodenní sportovní pohyb jako způsob, jak se vyrovnat s psychickými problémy. Možná mají více tzv. špatných dnů, než je průměr, ale jsou na tom lépe, než by byli bez pohybu. Předpokládám, že ve skupině lidí s každodenním pohybem je také větší podíl jedinců, kteří se potýkají s problémy s tělesnou vizáží, což opět povede ke korelaci mezi zátěží duševního zdraví a každodenním cvičením, aniž by z toho vyplývalo, že cvičení je příčinou těchto problémů.


(Foto: Facebook)

Nakonec je tu jeden metodologický bod, kvůli kterému jsem k závěrům studie poněkud skeptický. V průzkumu se respondentů ptali: „Jakému druhu fyzické aktivity nebo cvičení jste se v uplynulém měsíci věnovali nejvíce?“. Ať už si respondenti vybrali jakoukoli aktivitu, byli poté dotázáni, jak často a kolikrát týdně se jí účastnili. Tyto údaje jsou základem této studie. Ale co když jsou někteří lidé ve velmi neobvyklé a šokující situaci, stejně jako já a možná i vy, kteří děláme – více než jeden druh fyzické aktivity?

Když začnu já sám přemýšlet o sportovních náčiních, která pravidelně nenechávám zahálet, prokládáno permanentní prací v zahradě a nárazovou v lese… v tomto průzkumu bych se pravděpodobně objevil jako rekreační běžkař, který sportuje aspoň pětkrát týdně, ale já dělám něco aktivního téměř každý den. Vím, že nejsem sám.

Takže když autoři této studie označili za ideál cvičení 3 až 5krát týdně po dobu 30 až 60 minut, jde o množství, které lidé věnovali pouze své primární formě fyzické aktivity. U těch, kteří jsou nejaktivnější, by mě překvapovalo, kdyby vysoké procento z nich nevykazovalo další pohyb v jiných formách, což znamená, že skutečný ideál pro celkovou fyzickou aktivitu je vyšší, a to dost možná nezanedbatelně.

Na druhou stranu, abych byl upřímný – kdyby někdo bojoval se svým duševním zdravím a jako takový mě požádal o radu, jak začít s cvičebním programem, pravděpodobně bych navrhl 3 až 5krát týdně jako dobrý cíl, a možná dokonce, jak udává autor studie Chekroud, jako ideál pro duševní zdraví. Více neznamená nutně lépe.

Stejným dechem chci zdůraznit, že navzdory tomu, co se zdá, že naznačuje tato studie, to také nemusí být nutně hůře! Přinejmenším pro mě to tak celoživotně není.