Když se nad tím opravdu zamyslíte, odpověď „protože tam ta hora stojí“ nezní zrovna dvakrát uspokojivě. To byla motivace, kterou průkopnický britský horolezec George Mallory v roce 1923 slavně nabídl reportérovi The New York Times, než se vydal na svůj tragický třetí pokus o zdolání Mount Everestu. Mallory měl samozřejmě i pár racionálnějších motivů – dosáhnout jako první nejvyššího bodu světa, s tím související věčnou slávu a tak dál. Lidé, kteří pak už přes sto let šlapou v jeho stopách (dnes spíš stojí frontu k vrcholu), bezpochyby mají rovněž nějaké své důvody.
Sto let staré Timesy: Proč lézt na Everest? Protože tam ta hora je
(Foto: Facebook)
Máloco z toho však vysvětluje, proč se mnozí z nás anonymně vydávají do vysokých hor, pouští se na nevyzpytatelné túry do divočiny, běhají náročné ultramaratony – nebo třeba luští křížovky či si kupují svízelně sestavitelný švédský nábytek. To je rébus, jímž se zabývá článek v časopise Trends in Cognitive Sciences, jehož autorem je psycholog z Torontské univerzity Michael Inzlicht a jeho kolegové. Podle převládajících modelů kognitivní psychologie, neurovědy a ekonomie jsme my lidé nastaveni tak, abychom minimalizovali úsilí, kdykoli je to možné. Autor Inzlicht však tvrdí, že někdy si dosažených zážitků a výsledků ceníme právě proto, že jsou náročné, nikoliv navzdory tomu. Tato obtížnost může přidávat hodnotu, což nazývá paradoxem úsilí.
Tradiční pohled na úsilí říká, že dřina a námaha, jak to nazval skotský ekonom Adam Smith ve svém magnum opus Bohatství národů v roce 1776, snižuje hodnotu, kterou věcem přisuzujeme. Pokud si můžeme koupit komodu do ložnice, která se dodává v přířezech se sáčkem zdánlivě nesourodých šroubků a s nevěrohodným piktografickým návodem, nebo si jednoduše koupit stejnou věc sestavenou vcelku, ekonomická teorie naznačuje, že budeme ochotni zaplatit více za druhou možnost. Studie takzvaného efektu IKEA však podle Wikipedie tvrdí, že ve skutečnosti si více ceníme komody, s níž jsme se museli náležitě popasovat.
Zdá se, že podobné motivace jsou základem většiny toho, co jako sportovci děláme venku v přírodě. Výstup na nějaký vrchol může nabídnout svěží vzduch a výhled, ale pouhý výstup na horu je dnes pro horolezce cílem jen zřídka. Místo toho vyhledávají náročné cesty. Podobně i ostatní sportovci mohou začínat se sportem motivováni touhou být zdravější, ale než se propracují ke svým výpravám do divočiny a ultramaratonům, jejich základní cíle se mohou změnit. První rok jejich sportování může být živen zvědavostí, jak to vypadá na příslovečné opačné straně kopce; ten druhý už bude pravděpodobně poháněn něčím jiným, náročnějším. Je nabíledni, že po dosažení určité úrovně zkušeností se součástí půvabu stává stále více i námaha, kterou je třeba vynaložit.
(Foto: Facebook)
Inzlicht a jeho kolegové předkládají několik rámců, proč tomu tak může být. Jedním z nich je takzvaná kognitivní disonance: pokud děláte něco, co je opravdu těžké, pro výsledek, který nepovažujete za zvlášť hodnotný, trpíte nepříjemným rozladěním, které utišujete tím, že sami sebe přesvědčujete, že výsledek byl přece jen hodnotný. Když jsem se tak nadřel, abych toho dosáhl, tak se mi to musí opravdu líbit, říkáte si. Výsledkem je, že se vám nakonec líbí věci, které vyžadují úsilí.
Jak zajímavé, že i jiné živočišné druhy projevují zálibu v odměnách, na jejichž získání vynaložily úsilí. Potkani si více pochutnávají na jídle, pokud si ho museli vydobýt splněním nějakého úkolu. Tento efekt se objevuje i u sarančat, což naznačuje, že kognitivní disonance nebude celý příběh, protože sarančata se příliš nezabývají introspekcí svých motivací. Místo toho je možné, že odměna získaná z obtížných úkolů se zdá být mimořádně sladkou kvůli ostrému kontrastu mezi nepříjemností tvrdé práce a radostí z úspěchu.
Obě tyto možnosti předpokládají, že to, čeho si skutečně ceníme, jsou plody těžké námahy, a nikoli námaha samotná. To však nemusí být nutně pravda: teorie naučené pracovitosti předpokládá, že se časem naučíme, že tvrdá práce vede k odměně, takže si začneme vážit samotného úsilí, podobně jako Pavlovovi psi slintající při zvuku zvonku. Nebo jsme prostě pevně zakódováni v tom, že nám přináší potěšení plné ponoření do náročných úkolů, jak nám naznačuje teorie o kýženém stavu plynutí, onoho posvátného flow.
(Foto: Facebook)
Inzlichtův článek nedochází k žádným rigidním závěrům ohledně těchto teorií. Jeho cílem je spíše poukázat na slepé místo v současných úvahách o motivaci, volbě a rozhodování: někdy je něco hodnotnější, nikoli méně hodnotné, když se pro to musí pracovat. A uzavírá řadou otázek, které zbývá ještě prozkoumat, například proč některé lidi přitahuje úsilí více než jiné a zda lze tuto vlastnost trénovat nebo posilovat.
Mně Inzlichtovo přemítání evokuje bezpočet svých vlastních, nikoli jen sportovních, skrz naskrz nejistých počinů, projektů a vztahů, které se v procesu ukazují být nemístně náročnými, absurdně nepříjemnými, nezřídka nebezpečnými; a dříve či později vyvolávají ony marné otázky typu: Proč to dělám? Mám to zapotřebí? A když pohlédnu po svých podobně střelených kamarádech a známých, vnímám, že oni se do těch svých svízelných nejistot neváhají vrhat střemhlav jakbysmet.
Vím vcelku jistě, že pohodlná jistota není tím, po čem já a mé podobně střelené okolí při svých počinech prahneme. Právě naopak, naším cílem bývá – či by být měla – surová nejistota a s ní spojené nesnáze, nepohodlí, námaha, vyčerpání, snad i bolest. Jistota patří smrti, nejistota k pulsujícímu životu. Nevím, která z Inzlichtových teorií tu pro nás takto střelené platí, ale jsem rád, že si autor své otázky klade. Třeba mu vyjde, že přecijen nebudeme zas až tak střelení.
