Chcete se po tréninku co nejrychleji zotavit pomocí nejnovějších vědecky podložených přístupů? Věru můžete: podle nové metaanalýzy technik regenerace po sportovním výkonu existuje přes dva tisíce oficiálně publikovaných studií hodnotících účinnost různých přístupů. Problém tkví bohužel v tom, že většina z nich je k ničemu.

Analýza publikovaná v časopise Frontiers in Physiology, kterou provedl výzkumný tým vedený Olivierem Dupuyem z univerzity v Poitiers ve Francii, zredukovala kandidáty ze dvou tisícovek na 99 relativně kvalitních studií, jež se zabývají následujícími technikami: aktivní zotavení, strečink, masáž, masáž kombinovaná se strečinkem, použití kompresních oděvů, elektrostimulace, imerze, kontrastní vodní terapie, kryoterapie/kry­ostimulace a hyperbarická terapie/stimulace. A jak už to nejen ve sportovní vědě bývá, to, co si z těchto závěrů pro sebe vyvodíte, bude záviset na vašem osobním pohledu a očekáváních.

Prvním důležitým aspektem je zjistit, co si představujeme pod pojmem rychlejší regenerace. Dupuy s týmem zkoumali několik různých výsledků, včetně vnímané svalové bolesti, vnímané únavy, zánětu (měřeného pomocí zástupných krevních markerů, jako je interleukin-6 a C-reaktivní protein) a poškození svalů (měřeného pomocí zástupného krevního markeru kreatinkinázy). Žádný z těchto ukazatelů není dokonalý.

Bolestivost svalů a únava mají zjevné omezení, protože podléhají placebo efektu. Jednou z nejlépe vypovídajících studií o regeneraci je australský experiment, který zjistil, že studená koupel ve vodě o teplotě 15°C urychlila regeneraci ve srovnání s vlažnou koupelí o teplotě 35°C – ale testované osoby zjistily, že vlažná koupel se speciálním „regeneračním olejem“ – látkou, o které jim bylo řečeno, že je účinným pomocníkem při regeneraci, byla ještě lepší. Háček může být v tom, že oním tajuplným regeneračním olejem se ukázal být běžný sprchový gel. Naše očekávání určují naše vnímání zotavení. Krevní testy je přitom obtížné interpretovat a spojit s reálnými výsledky, jako je například sportovní výkon.

S těmito výhradami byl celkový výsledek metaanalýzy takový, že aktivní regenerace, masáže, kompresní oděvy, ponoření, kontrastní vodní terapie a kryoterapie měly pozitivní vliv na vnímanou svalovou bolestivost. Elektrostimulace, hyperbarická terapie a další sofistikované procedury už ne. Nejlepší výsledky v oblasti svalové bolestivosti a únavy přinesla konvenční masáž. Nejlepší výsledky v oblasti zánětu přinesla masáž a vystavení chladu.

Pokud na chvíli potlačíme svou skepsi, zdá se, že tyto výsledky poměrně dobře odpovídají životním zkušenostem většiny praktických sportovců. Mezi soutěžními sportovci jsou dlouhodobě masáže a ledové koupele jasnými prioritami při regeneraci (ač i komprese si v posledních letech určitě získává mnoho příznivců). Ostatní přístupy – elektrostimulátor, kryosauny a podobně – se jeví spíše okrajovými. Samozřejmě je možné, že masáže a ledové koupele se dostaly na vrchol právě proto, že si je sportovci už oblíbili. Jejich již existující přesvědčení pomohlo vytvořit zdánlivou realitu.

V této souvislosti je jedním ze zajímavých detailů v nových výzkumech něco, čemu se říká trychtýřový graf, nabízející analytickou metodu, jak posoudit, zda skupina studií není znepřesněna faktory typu publikačního zkreslení a dalších. Pokud jste například horlivý mladý student, který se zabývá novou technikou regenerace, můžete mít čas a prostředky pouze na malou nenákladnou studii, řekněme s tuctem subjektů. Výsledky u takto malého vzorku se rovnají hodu mincí: i když technika nic neřeší, můžete vykázat silně pozitivní výsledek – nebo silně negativní výsledek – čistě náhodou. Pozitivní výsledek se zdá být vzrušující, a tak ho pošlete do časopisu a podělíte se o výsledky se světem. Negativní naopak naznačuje, že nová technika je ztrátou času, takže výsledky zahodíte a přejdete k něčemu jinému.

Problémem tohoto zcela lidského sledu událostí je, že se časem zveřejňují převážně pozitivní výsledky, aniž by byly vyváženy výsledky negativními, které by v souhrnu ukázaly, že technika de facto nic nepřináší. Čímž v posledku získáte příliš růžový pohled na to, zda věci fungují. To je jeden z důvodů, proč epidemiolog ze Stanfordovy univerzity John Ioannidis slavně tvrdí, že „většina publikovaných výsledků výzkumů je nepravdivá“.

Trychtýřový graf nabízí způsob, jak ověřit, zda se tak děje. Do grafu se zakreslí všechny studie na dané téma a výsledky se zobrazí na společné stupnici. Pokud je vše v pořádku, lze očekávat, že přesné studie se budou shlukovat těsně kolem průměrného výsledku, zatímco méně přesné studie budou mít tendenci k většímu rozptylu se směsí negativních a pozitivních výsledků ve vztahu k průměru. Zde leží klíčový bod: mezi méně přesnými studiemi, které jsou neobvykle negativní a neobvykle pozitivní, by měl být zhruba stejný poměr. To je ekvivalentní tvrzení, že pokud si opakovaně desetkrát hodíte mincí, průměrný výsledek bude pětkrát panna a pětkrát orel, ale vzácné výsledky, jako dvě panny z deseti, padnou zhruba stejně často jako opačný extrém dvou orlů z deseti.

Jak tedy soudobé regenerační studie obstály po průchodu trychtýřovým grafem? Jak už zmíněno na začátku, záleží na našem pohledu. Našel jsem desítky vysvětlení, proč by například masáž měla zlepšit regeneraci, od staré (a dávno vyvrácené) fráze o vyplavování kyseliny mléčné až po pravděpodobnější mechanismy související se stimulací buněčných opravných senzorů, které reagují na stres a zátěž. Nezdá se však, že skutečně víme, co se při masáži děje a neděje, natož zda zlepšuje regeneraci. Totéž platí pro ledové koupele a všechno ostatní (snad kromě spánku a doplňování energie).

Na druhou stranu tento článek je dalek naznačovat sportovcům, že by se měli vzdát ledových koupelí a masáží. Zejména tyto dvě možnosti se v metaanalýze jevily jako nejlepší. A obecněji řečeno, na těch placebem prošpikovaných studiích, které ukazují, že různé regenerační techniky způsobují, že se sportovci cítí méně bolestivě a méně unaveně, je to tak, že se cítili méně bolestivě a méně unaveně. To je přece cíl, ne?

Můj vlastní názor je, že účinky většiny moderních regeneračních přístupů (opět, krom spánku a stravy) jsou přinejlepším okrajové. Sám bych nevěnoval (a nikdy jsem tak nečinil) mnoho času ani prostředků honbě za jakýmikoliv výhodami, které zdánlivě nabízejí. Ale pokud sportovec má nějakou svou regenerační rutinu, jež mu pomáhá cítit se lépe dříve po velké zátěži, možná nejlepší rada, kterou mu tento článek může nabídnout, je staré rčení: Neptejte se na nic a nedozvíte se žádné lži.