Na horské dráze svého soukromého života jsem se v průběhu dekád naučil jednu z nejcennějších a nejtěžších lekcí: tvrdit někomu, že problém je jen v jeho hlavě, málokdy pomáhá. Tak si to nyní prosím nevykládejte špatně – ale když v horkém dni zpomalíte ve svém sportovním výkonu, nebude to nejspíš jen důsledek zvýšené tělesné teploty nebo sníženého objemu krve. Bude to přinejmenším zčásti ve vaší hlavě. To netvrdím já, nýbrž věda.

Jde o novou vědeckou studii v časopise Physiology and Behavior, vzniklou ve spolupráci výzkumné skupiny Romaina Meeusena na Vrije Universiteit Brussel v Belgii a skupiny Samuele Marcory na University of Kent, kterou vedl Jeroen Van Cutsem, společný doktorand obou laboratoří. Cílem studie bylo zjistit, zda subjektivní prožitek pocitu horka stačí k tomu, aby poškodil sportovní výkon, a to nezávisle na tom, zda je tělu skutečně horko. To je ošemetná věc, ale výsledky jsou výmluvné.

Snad nikdo nezpochybňuje skutečnost, že teplo nás zpomaluje. Je však nečekaně obtížné určit přesné důvody tohoto zpomalení. Není to jen dehydratace: pokud je venku 40 stupňů vedra, žádné množství pití nám neumožní uběhnout dlouhou štreku stejně rychle jako v 15stupňovém podnebí. Je známa řada principů, jak horko snižuje výkonnost – například odvádění okysličené krve od svalů, aby přebytečné teplo vyváděla do kůže –, které vypovídají o části problematiky, ale ne o všem.

V devadesátých letech minulého století ukázal slibný výzkum, že pokud někoho umístíte na běžecký pás nebo rotoped v horké místnosti a požádáte ho, aby pokračoval co nejdéle, vydrží, dokud jeho tělesná teplota nedosáhne kritické hranice někde kolem 40 stupňů Celsia. To naznačuje, že naše mozky jsou vybaveny jakýmsi sebeochranným jističem, který nás nutí zpomalit nebo přestat, než si usmažíme obvody. Vědci si však brzy uvědomili, že v reálném světě prakticky nikdo nedosáhne tohoto prahu při maratonu nebo jiném dlouhotrvajícím sportovním výkonu v horkém počasí – bez ohledu na to, jakou máme motivaci, téměř vždy zpomalíme dříve, než se náš jistič vypne.

Místo toho se vědci zabývající se vytrvalostí začali více zaměřovat na vnímání námahy s tím, že váš výkon v reálném světě závisí na tom, jak se cítíte. Například v jedné studii z roku 2012 se negativní účinky jízdy na kole v 35stupňovém vedru částečně vymazaly, když byl teploměr v místnosti falešně nastaven na 29 stupňů. Několik nedávných studií se zabývalo používáním prostředků, jako je mentol, které vytvářejí dojem chladu, ke zvýšení výkonu v horku.


(Foto: Facebook)

Přesto je složité oddělit vnímání tepla od skutečných fyziologických reakcí na teplo. Van Cutsem přišel s řešením, jež spočívalo v přiložení malé elektrické tepelné podložky, zastrčené v kapse speciálně navrženého dresu, na horní část zad dobrovolníků. Tepelná podložka byla nastavena na teplotu asi 40 stupňů, tedy jen několik stupňů nad normální tělesnou teplotou. Pilotní testování ukázalo, že to stačí k tomu, aby se lidé cítili tepleji, ale ne natolik, aby to vyvolalo nějaké měřitelné fyziologické změny: žádné zvýšení tělesné teploty, žádná změna pocení, žádný posun srdeční frekvence nebo jiných kardiovaskulárních parametrů.

Tucet trénovaných cyklistů a triatlonistů absolvovalo dvojici testů jízdy do vyčerpání na rotopedu při 70 % VO2max, s tepelnou podložkou a bez ní. (Na okraj dodejme, že testy jízdy do vyčerpání jsou někdy kritizovány, protože šlapání při konstantním výkonu se liší od závodění v libovolně zvoleném tempu na definovanou vzdálenost. V tomto případě však byla výhoda testu s konstantním výkonem v tom, že udržoval konstantní úroveň tepla generovaného každým cyklistou, místo aby kolísala v závislosti na jeho rozhodnutích o tempu.)

Výsledky: Účastníci vzdali o 9 % dříve, když byla zapnuta tepelná podložka, a vydrželi 34:52 min oproti průměrným 38:12 minutám. Uváděli, že se během jízdy cítili tepleji přibližně o 1 bod na stupnici od -6 (velmi chladno) do 6 (velmi horko). Žádné z fyziologických měření – laktát v krvi, teplota tělesného jádra, teplota kůže, tepová frekvence, zdvihový objem, srdeční výdej, příjem kyslíku, ventilace – se však nelišilo. Jediným zjevným rozdílem byl pocit, že je o něco tepleji.

Studie samozřejmě není dokonalá. Připevnění tepelné podložky na záda by mohlo být rušivé, a studie nebyla zaslepená, takže svou roli mohlo sehrát i očekávání: v kritickém testu všichni hledáme výmluvy a vědomí, že do našeho těla pumpuje teplo elektrická podložka, může sloužit jako lákavý důvod, proč zastavit o něco dříve než obvykle.

V jistém smyslu se však do výsledků promítla i očekávání. Pokud se rozhodnete změnit své tepelné pocity tím, že si v ústech povalujete mentol nebo si nasadíte chladivou čelenku, záleží na tom, zda na vás chladivý efekt působí vědomě, nebo nevědomě? Ať tak či onak, pokud se díky tomu cítíte chladněji, může vám to pomoci prosadit se v horkých podmínkách. To však neznamená, že můžete běžet v letním žáru pod otevřeným sluncem dlouhé hodiny jen díky tomu, že si budete v duchu prozpěvovat: „Tralala, to je jen v mé hlavě, není mi horko.“ Tepelná fyziologie a její vliv na výkon a bezpečnost člověka jsou skutečné. Ale stejně tak je reálná i tepelná psychologie.