V roce 1925 přišel významný fyziolog Joseph Barcroft, který se právě vrátil z průkopnické výzkumné výpravy do vysokých nadmořských výšek na Cerro de Pasco v Peru, s provokativním výrokem: „Všichni obyvatelé vysokých nadmořských výšek jsou lidé s oslabenými fyzickými a duševními schopnostmi.“ O správnosti jeho názoru se i po sto letech vedou vášnivé debaty. Horalé v Andách a Himálaji, jejichž předkové žili ve výšce nad 3 000 metrů po tisíce let, si většinou dovolují nesouhlasit. Pro nás dočasné návštěvníky nejvyšších míst planety je však Barcroftovo tvrzení samozřejmým: vysoké hory nás oslabují a ohlupují.

Není však do detailu zjevné, proč. Zřejmým viníkem snížených kognitivních funkcí je řídký vysokohorský vzduch, který připravuje mozek o kyslík. Výsledná porucha úsudku a rozhodování může mít vážné a někdy i fatální následky při výběru tras, zdolávání skalních stěn a posuzování povětrnostních a sněhových podmínek. Během typické vysokohorské expedice však může náš úsudek kromě hladiny kyslíku otupit i spousta dalších faktorů, nejtypičtěji nedostatek spánku, dehydratace a prosté fyzické vyčerpání z dlouhodobé námahy, kterou jsme museli vynaložit, abychom se tam dostali.

Nedávno publikovaná studie vědců z Německé sportovní univerzity v Kolíně nad Rýnem se snaží tento zmatek vyřešit pomocí ambiciózního experimentu. Testovali kognitivní výkon u 80 dobrovolníků za jedné ze čtyř různých podmínek:

• Vysoká nadmořská výška a dlouhodobá fyzická zátěž (během výstupu na Kilimandžáro).

• Bez nadmořské výšky a dlouhodobé fyzické zátěže (během sedmidenní lyžařské túry v terénu na náhorních plošinách Setesdal a Sirdalheiane na jihu Norska).

• Vysoká nadmořská výška a žádná fyzická zátěž (ve výškové komoře nastavené na 4 000 a 5 800 metrů, což zhruba odpovídá dvěma nadmořským výškám, ve kterých bylo testování prováděno na Kilimandžáru).

• Žádná nadmořská výška a žádná zátěž (v podstatě sezení na gauči v šortkách).

Kognitivní funkce byly měřeny pomocí testu rozpoznávání vzorů Frankfurt Attention Inventory-2, jenž hodnotí bdělost, soustředěnou pozornost, rozdělenou pozornost a ostražitost. Výzkumníci se rozhodli zaměřit na poruchy pozornosti, protože se jedná o formu kognitivních poruch, které mohou mít obzvláště katastrofální dopady na horských expedicích, kde lana, trhliny a počasí vyžadují neustálou pozornost. Interpretace výsledků není zcela jednoduchá, protože test vyhodnocuje zvlášť rychlost, přesnost a kontinuitu pozornosti. Ale v údajích jsou k vystopování některé výmluvné vzorce.


(Foto: Facebook)

Nejjednoznačnějším – a nepřekvapivým – zjištěním je, že skupina z Kilimandžára měla na vrcholu vážně zhoršenou schopnost soustředění, i když ne na nižším testovacím místě ve výšce 4 000 m. Skupina s výškovou komorou také vykazovala známky zhoršení ve výšce 5 800 m, ale zdaleka ne tak výrazné. A u skialpinistů v norském terénu, kteří lyžovali čtyři až deset hodin denně s batohy vážícími 20 kg a poté spali v chatách, se výsledky kognitivních testů vůbec nezhoršily.

Je důležité si uvědomit, že mezi výstupem na horu v Africe, lyžováním v Norsku a sezením ve sterilní laboratoři v metropolitní části Německa je nespočet rozdílů. Je možné, že výsledky testů byly zkresleny vlivem cestování, okolní teploty nebo charakteristikou subjektů (protože skupiny byly vybrány dobrovolně, nikoli náhodně).

Pokud jsou však obecné vzorce správné, lze vyvodit dva závěry. Za prvé, řídký vzduch sám o sobě plně nevysvětluje kognitivní deficity pozorované u horolezců, protože skupina z Kilimandžára dopadla hůře než skupina z výškové komory. A za druhé, ani únava z dlouhodobé fyzické zátěže nevysvětluje rozdíly, protože skupina skialpinistů nevykazovala žádné negativní účinky v průběhu jejich týdenní túry. Nelze vyloučit, že se jedná o interakční efekt: dlouhodobá zátěž si vybírá daň pouze tehdy, když k ní dochází ve vysoké nadmořské výšce. Nebo je možné, že významnou roli hraje některý z dalších faktorů, jako je nedostatek spánku a dehydratace.

Poslední možnost by z praktického hlediska byla tou nejlepší: pokud se chystáte na dobrodružství ve vysokých horách, nemůžete toho moc dělat ani s řídkým vzduchem, ani s dlouhodobou fyzickou námahou. (Ano, můžete si vzít kyslíkové bomby, ale to je dost okrajové řešení. Nebo si můžete najmout někoho, kdo vám ponese všechnu výbavu a dolů vás sveze na zádech, ale kde je pak vzruch a zábava z neznámého a náročného?) Na druhou stranu, spánek a hydratace jsou mnohem lépe modifikovatelné. Zajistit ani jedno není ve vysokých nadmořských výškách snadné, ale pokud si je stanovíme jako prioritu, otevře se nám tam nahoře potenciál k možná až překvapivému zlepšení.