Pokud se zeptáte svého lékaře nebo fyzioterapeuta, proč vás postihlo třeba další běžecké zranění, možná se vás zeptá na vaše boty a sportovní formu, otestuje vaši ohebnost a sílu a poradí vám ohledně tréninkových plánů a běžeckých povrchů. Je pravděpodobné, že to nebude svádět na vaši osobnost. Koneckonců, záněty okostice či stresové zlomeniny nemají psychosomatický základ.

V poslední době však vědci začínají věnovat více pozornosti psychosociálním faktorům – vlivu naší mysli a prostředí kolem nás na naše chování – jež mohou přispívat ke sportovním zraněním. Jedním z nejzajímavějších abstraktů prezentovaných v této oblasti je předběžný pohled na potenciální souvislosti mezi perfekcionismem a rizikem zranění.

Studii vypracoval tým z University of Wisconsin pod vedením Lace Luedkeové. Požádali 34 vysokoškolských atletů, dominantně běžců (18 mužů a 16 žen), aby vyplnili dotazník, který měří perfekcionistické sklony, a poté osm týdnů sledovali jejich pokroky, aby zjistili, zda psychologický profil dokáže předpovědět, kdo se nejčastěji zraní. U sportovců, kteří vykazovali „perfekcionistické obavy“, byla pozoruhodně 17krát vyšší pravděpodobnost, že utrpí zranění, kvůli němuž budou muset vynechat trénink, než u ostatních.

Škála perfekcionismu vybírá tři odlišné dílčí faktory: vysoké osobní standardy, které mohou být užitečné, obavy z chyb, které mohou být škodlivé, a pochybnosti o činech, které mohou být také škodlivé. Při porovnání jednotlivých subfaktorů byly zjištěny statisticky významné rozdíly mezi 15 sportovci, kteří se zranili, a 19 dalšími, kteří se nezranili. Zranění sportovci dosáhli vyššího skóre jak v obavách z chyb (23,5 oproti 19,9 na této konkrétní škále), tak v pochybnostech o jednání (14,5 oproti 11,4). Ale právě kombinace vysokých osobních standardů s obavami z chyb nebo pochybnostmi o činech se zdá být obzvláště toxická.

Zřejmou otázkou je: proč? Trénují perfekcionisté jednoduše tvrději a v důsledku toho se více zraní? Pokud ano, je možné, že jejich vysoké cíle vedou k rychlejším časům v závodech navzdory zvýšenému riziku zranění, a v takovém případě není jasné, zda se jedná o problém. Je však také možné, že perfekcionisté jsou náchylnější ke špatným tréninkovým rozhodnutím – odmítají si vzít den volna v počátečních fázích zranění nebo zvyšují tréninkovou intenzitu či objem rychleji, než jejich tělo zvládne.

Svůj význam může hrát i psychický stres spojený s perfekcionismem. Jiná studie publikovaná vědci z Wake Forest University v časopise American Journal of Sports Medicine po dva roky sledovala 300 rekreačních běžců a snažila se zjistit, které faktory předpovídají, kdo se zraní. Měřili nejrůznější typické prediktory zranění – ale zjistili, že v rozporu s několika dlouholetými názory neměly flexibilita, výška klenby, úhel kvadricepsu, pohyb zadní části chodidla, síla dolních končetin, týdenní kilometráž, obuv a předchozí zranění žádnou prediktivní hodnotu (alespoň v této kohortě).

Namísto toho byly v této skupině významnými prediktory tuhost kolene (měřítko toho, jak moc se koleno ohne při působení dané síly) spolu s horší kvalitou života související s duševním zdravím a negativnějšími afektivními stavy, jako je podrážděnost a nervozita. Autoři studie spekulují, že vystresovaní běžci mohou být méně opatrní a nedbat varovných signálů hrozícího zranění. Existují například důkazy, že negativní nálady bývají spojeny s užším rozsahem zaměření pozornosti, takže můžete přehlédnout signály svého těla, které vám říkají, abyste ubrali z tréninku.

Podle Luedkeové je jednou z klíčových otázek, o nichž se stále diskutuje, zda je perfekcionismus osobnostní rys, který nám zůstane. V takovém případě by cílem trenérů (a budoucího výzkumu) mělo být přijít na způsoby, jak vést tréninkové programy a postupy tak, aby se snížila rizika spojená s perfekcionismem. Případně, pokud je perfekcionismus modifikovatelný stav, pak by cílem mělo být přijít na způsoby, jak jej zmírnit. Podle Luedkeové se psychologové o této otázce stále přou.

Hlavním bodem, který v této souvislosti stojí za zdůraznění, není to, že mnohá sportovní zranění jsou jen v naší hlavě nebo že jsou trestem za naše psychické slabosti. Přesto pro každého, kdo se pohybuje v okolí sportovců, není těžké uvěřit, že existují některé osobnostní rysy, které jsou spojeny s rizikem zranění. Jedním z argumentů, které je záhodno brát v potaz, je, že bychom měli věnovat větší pozornost chybám v tréninku – příliš rychlému zvyšování objemu, nedostatečné regeneraci a podobně – jako možné příčině sportovních zranění, místo abychom veškerou energii věnovali honbě za utopicky nejlepším vybavením nebo perfektní technikou.

Hlubší otázkou může být, proč se jako vědomí sportovci stále dopouštíme takto zjevných chyb.