Tento článek vyšel v časopise SNOW 141 time (listopad 2022)


Jako každá lidská činnost má i lyžování na přírodu vliv. Jeho závažnost či škodlivost lze těžko vyjádřit bez toho, že jej zasadíme do určitých měřítek. Jinak nám vyjde lyžování provozované v kulturní, člověkem přetvořené krajině, jinak v národním parku, kde je jediným zájmem ponechat přírodu bez jakýchkoliv zásahů.

Jde také o to, co vše zahrneme do pojmu lyžování. Můžeme smíchat osamělé běžkaře či skialpinisty spolu s dovolenkáři, kteří masově sjíždějí svahy osazené rozsáhlou infrastrukturou? Je lyžování „zbytnou“ volnočasovou aktivitou, nebo ho budeme považovat za plnohodnotné ekonomické odvětví, řekněme průmysl, a podle toho posuzovat jeho přínosy a škody? Bez odpovědí na tyto otázky zůstaneme jen u knížecího mudrování, jaké trčí z většiny článků a zpráv, které chtějí na negativní vlivy lyžování upozornit. A navíc kromě ekonomického přínosu nesmíme u lyžování opomíjet ani pozitiva zdravotní, psychologická či sociální – jde o pohyb na čerstvém vzduchu a úsměvy na tvářích lyžařů také mluví samy za sebe.

Pojďme se tedy ale soustředit pouze na ekologické souvislosti lyžování a položme si otázku, jestli lze lyžování provozovat tak, aby si vysloužilo pomyslnou značku „eko“.


Solární panely na vleku ve švýcarské Tenně vyrobí mnohem více, než vlek spotřebuje, zato ovšem více ovlivní ráz krajiny

Největší zátěží lyžování je doprava do hor

V Evropě lyžuje asi 70 milionů lidí a jen do Alp přijede ročně zhruba 120 milionů návštěvníků, což bude zřejmě hlavním důvodem, proč Světový fond na ochranu přírody (WWF) považuje lyžařský turismus za jednu z ekologických katastrof. Změříme-li jen uhlíkovou stopu lyžařů, vyjde jistě obrovské číslo, které však bude stále jen zlomkem vlivu celého globálního turistického průmyslu a ještě menším zlomkem vlivu veškeré lidské aktivity. Je přitom zřejmé, že většinu tohoto vlivu nemá na svědomí lyžování jako takové, ale doprava za lyžováním. Podle statistik NGO Mountain Riders z roku 2007 je v průměru 73 % emisí při lyžařské dovolené vyprodukováno samotným cestováním. Velká část cest za lyžováním se přitom ve světě odehrává letecky, což je z hlediska emisí CO2 větší zátěž než jiné způsoby dopravy. Britská iniciativa Ski Flight Free proto nabádá lyžařskou komunitu k ekologičtější volbě destinací i způsobu dopravy do nich. Při cestě autem ve třech lidech prý lyžař vyprodukuje jen 69 % emisí oproti letadlu, při cestě vlakem pak pouze 16 %. Data se budou zřejmě výrazně lišit v závislosti na poloze vzhledem k horám, lze je tedy považovat pouze za určitou ilustraci.


Resorty bez aut

Mnoho pojíždění autem – od hotelů ke sjezdovkám přímo v horských střediscích – se dá, či spíše dalo eliminovat plánováním výstavby a infrastruktury. Ve francouzských účelově budovaných střediscích se běžně všude dostanete pěšky či na lyžích. Ve švýcarském Zermattu nebo Saas-Fee a několika dalších resortech zase auta se spalovacími motory nevpouštějí vůbec, veškerou místní dopravu odjakživa zajišťují elektrovozy nebo jiné alternativy. Stávající střediska se tímto směrem mohou vydat zčásti i dnes, třeba rozšiřováním pěších zón a efektivní sítí skibusů. Ačkoliv globálně není samozřejmě vliv místní dopravy v horách tak významný, její chytré řešení určitě přispívá k pohodě pobytu a zároveň vytváří pozitivní povědomí o ekologicky šetrných přístupech.



Je větrná energie budoucností horských středisek?

Vlak může být dobrou alternativou

Ekologicky smýšlející lyžař by si mohl klást otázku, jakou má v dopravě vůbec alternativu. Dostat se z Česka do Alp vlakem je samozřejmě mnohem náročnější na plánovaní při omezeném výběru možností oproti autu (např. noční vlak Praha–Curych). Švýcarsko obecně eco-friendly lyžování přirozeně podporuje tím, že jednotlivá střediska jsou vždy dostupná veřejnou dopravou, ať už vlakem nebo žlutými autobusy. A lyžaři toho hojně využívají. Letos dokonce některá z nich – např. Andermatt, Arosa nebo Engelberg – nabízejí až 30% slevu návštěvníkům z Německa, pokud do nich přicestují vlakem.

Jeden lyžař jako 20 km jízdy autem

V samotném lyžařském středisku už to z hlediska CO2 není tak horké – podle zmíněné studie NGO Mountain Riders se samotný provoz skiareálu podílí na emisích z lyžování pouhými 2 %. Svůj vliv má jistě i fakt, že areály již dávno využívají tzv. zelené zdroje energie, které jsou v horách přirozeně k dispozici. Provoz lanovek a zejména úprava a zasněžování sjezdovek každopádně významné množství energie, byť zčásti zelené, spotřebovávají. Německé lyžařské areály uvádějí, že energetická náročnost v přepočtu na jednoho lyžaře a den je v průměru 16 kWh, což odpovídá dvacetikilometrové jízdě autem. Z tohoto množství připadá – konkrétně v bavorském Garmisch-Partenkirchenu – zhruba 40 % na provoz lanovek a vleků, 20 % na zasněžování a úpravu sjezdovek a 40 % na topení, gastronomii a správu areálu. Odhlédneme-li od výjimečných excesů, jako třeba svého času mediálně propírané „záplatování“ sjezdovky v jednom tyrolském středisku sněhem z vrtulníku, můžeme se zaměřit na to, zda je běžný provoz z hlediska spotřeby energie dostatečně optimaliován.


Větrníky a soláry na svazích Alp už fungují

Skiareálů, které se chlubí nízkoemisním či úsporným provozem, nebo dokonce úplnou soběstačností, postupně přibývá. Carezza v jihotyrolských Dolomitech chce být do r. 2025 prvním klimaticky neutrálním resortem Alp, což obnáší především čisté zdroje energie a jejich hospodárné využívání. Zillertal Arena v Tyrolsku plánuje stavbu větrníků, které ji přibliží k nezávislosti na vnějších zdrojích elektřiny. Větrné elektrárny na sjezdovkách už fungují v Serre Chevalier, kde jsou také instalovány solární panely na téměř všech nových stanicích lanovek. Sluneční energie plně pohání také vlek v obci Tenna nedaleko Churu ve švýcarském Graubündenu nebo vlek Sonnenlift v tyrolském SkiWeltu. Některé rakouské areály zdůrazňují, že jsou poháněny čistě vodní energií – třeba Alpbach nebo Kaprun, který navíc využívá teplo z motorů lanovek k vyhřívání budov. Hintertux využívá k výrobě elektřiny vodu tající z ledovce, díky níž si zde mimo jiné můžete nabít elektromobil.


Stanice obložené solárními panely ve francouzském Serre Chevalier



Zasněžování přitahuje mýty

Přestože se technologie zasněžování neustále zefektivňuje a nepotřebuje ani žádné chemické či jiné přísady, je zasněžování jedním z nejoblíbenějších terčů ekologických moralistů.

Voda využívaná pro výrobu sněhu totiž snižuje průtok v horských potocích a řekách. Když je dost vody, bývá málo mrazu, a když jsou teploty nízké a odběr vody vysoký, zase hrozí vymrzání toků s nepříznivým vlivem na život v nich. To vše bývá regulováno, takže při poklesu průtoku pod stanovenou hladinu již areály vodu z vodních toků brát nemohou. Řešením je výstavba retenčních nádrží přímo v areálu. Touto cestou jde většina alpských středisek, neboť se tím zároveň vytváří symbióza ekonomických a ekologických potřeb. U nás je to s výstavbou nádrží kvůli národním parkům a chráněným oblastem bohužel mnohem složitější, a areály jsou tak z hlediska ochrany přírody vystavené určitému rozporu, který nemohou samy řešit (ač by i chtěly).

Vodu je dále nutné transportovat ke sněžným dělům, což vyžaduje výkonné čerpací stanice, mnohde se využívá ještě chlazení vody, které zvyšuje efektivitu celého procesu. Spotřeba energie pro zasněžování je velmi různorodá – kromě transportu a chlazení záleží hodně na aktuálních povětrnostních poměrech, při kterých se sníh vyrábí. Účinnost zasněžování při hraničních podmínkách ve vlhkém vzduchu při teplotě těsně pod nulou je třeba jen pětinová oproti suchému arktickému vzduchu.

Velmi přibližně můžeme počítat, že na hektar sjezdovky se využije okolo 2 000 m3 vody, z níž se vyrobí bezmála dvojnásobné množství sněhu, a to při spotřebě kolem 2 000 kWh elektřiny. Pro srovnání, k vypěstování kukuřice na hektaru půdy je potřeba asi 1 700 m3 vody. Spotřeba energie pro veškerou výrobu sněhu za jednu sezónu se v alpských střediscích odhaduje v podobné výši, jako je roční spotřeba 130 tisíc čtyřčlenných domácností.

Problémem může být i složení vody, neboť vlivem zasněžování se dostává do jiných míst a v jiném množství než přirozenou cestou, což může mít vliv na biodiverzitu. Nelze však jednoznačně říct, o jaký vliv půjde – záleží na místních poměrech a přístupu areálu, tedy jde o riziko i příležitost zároveň.


Sněžná děla dnes umí produkovat mnohem efektivněji než dříve, zvláště v suchém mrazivém vzduchu (Colfosco v italských Dolomitech)

Studie vlivu zasněžování na toky v Krkonoších

Souhrnná studie, která by potvrdila nebo vyvrátila obavy o vodní toky kvůli odběru vody pro technické zasněžování, v Česku dlouho chyběla. Až v letech 2017 až 2019 byla experimentálně provedena na území KRNAP. Zde je voda pro technické zasněžování odebírána na 48 místech.

„V extrémních případech je odebíráno z vodního toku až 70 % objemu protékající vody. Zda se jedná o velké objemy vody, které mohou ohrozit vodní tok, či nikoliv, je potřeba hodnotit u každého toku zvlášť podle jeho hydrologických poměrů a výšky hladiny zůstatkového objemu. Jiná situace nastává, pokud se aktuální velikost průtoku blíží k hranici minimálního zůstatkového průtoku, jiná pokud překračuje hranici povodňových stupňů. V případě odběrů vody v období minimálních průtoků je jakýkoliv odběr vody nežádoucí a může významně poškodit ekosystém toku, naopak při odběrech vody během povodňových stavů se může docílit zmírnění negativního vlivu rozlivu povodňové vody. (...) Odběry vody pro technické zasněžování mají na vodní tok obdobný vliv jako ostatní odběry vody. Je vhodné tyto odběry posuzovat stejně jako ostatní odběry. (...) Existují dvě riziková období – začátek zimní sezony, kdy často přetrvávají nízké průtoky z předchozího podzimního období s nízkým průtokem, a období, kdy dostatečně mrzne a dochází k vymrzání toků, a tudíž k poklesu průtoků v toku. Z pohledu velikosti toku není odběr vody ze středně velkých a velkých toků (s mediánem průtoku od 0,025 m3/s) v běžné zimě při dodržení všech povolení zásadní. U menších toků je dopad odběrů vody na kolísání hladiny ve vodním toku významnější.“

Další zveřejněnou částí studie je rozbor 25 vzorků sněhu na sjezdovkách a v potocích, do kterých stéká roztátý technický sníh. Z výsledků vyplývá, že znečištění provozem a fakt, že se voda odebírá níže po proudu ze znečištěných toků, aby se vrátila v podobě technického sněhu do vyšších poloh, nemělo významnější vliv. Naměřené hodnoty se významně neliší od sjezdovek s přírodním sněhem.

„V kontextu ostatních odběrů a antropogenních vlivů mají odběry vody pro technické zasněžování za běžných podmínek spíše menší vliv než ostatní antropogenní činnost. Vlivy odběrů vody pro technické zasněžování na toky jsou tak přeceňovány. (...) Z hlediska znečištění vody v tocích, z nichž se odebírá voda pro technické zasněžování, i ze sněhu nebyly za běžných podmínek naměřeny žádné znepokojivé údaje. Jediné vyšší koncentrace znečišťujících látek se vyskytly nárazově ve vzorku ze sjezdovky, na níž se jel světový pohár ve sjezdovém lyžování. Z hlediska porovnávání hustoty sněhu na sjezdovce a mimo ni má sníh na sjezdovce přibližně 1,5x větší hustotu než mimo ni.“


Solární park na Pitztalském ledovci ve výšce 2 900 m n. m. je nejvýše položeným svého druhu v Evropě. Generuje většinu spotřeby elektřiny areálu

Světelný smog ohrožuje ptáky

Prokázaná jsou úmrtí tažných ptáků u vysokých osvětlených konstrukcí. Když se pták dostane v noci do osvětlené zóny, nemusí chtít osvětlenou oblast opustit. Uvnitř ní se ptáci mohou vzájemně srážet nebo narážet na konstrukce, vyčerpat se nebo být uloveni predátory. Ptáci, kteří jsou v noci v městských oblastech zachyceni budovami, často umírají při nárazech do oken a prosklených ploch.

Narušení biorytmu je pozorovatelné také u obratlovců, kdy dochází k posunu biologických hodin a s ním spojeným problémům s reprodukcí nebo schopností bránit teritorium. A samozřejmě se zvěř stahuje ze světlem a hlukem znečištěných míst a přichází tak o prostor, na kterém může žít.

To vše se týká především městských aglomerací či průmyslových zón, kterých je nesrovnatelně více než lyžařských areálů s večerním lyžováním. Osvětlené sjezdovky narušují ráz noční krajiny v perimetru až 20 km. Světelný smog se zhoršuje při mlze, a to až stonásobně oproti jasnému počasí. KRNAP uvádí: „V Krkonošském národním parku je 30 km osvětlených sjezdovek a přímo ovlivněno světelným znečištěním je tak 13 až 15 km2 krajiny Krkonoš, což odpovídá přibližně 4 % území parku.“


Sněžná děla na melouchu

V USA mají v lesnatých oblastech některé skiareály vypracované plány pro využití sněžných děl při hašení lesních požárů, při pandemii covidu byla zase sněžná děla využívána k rozprachu dezinfekčního aerosolu. Na Lipně chtějí využít sněžná děla k zavlažování golfového trávníku.


Overtourismus v horách

Mezi nepříznivé vlivy jistě můžeme počítat též přílišnou koncentraci lidí na málo místech. Nejkřiklavějším příkladem – odbočme na chvíli od lyžování – je situace v nejvyšším pohoří světa Himálaj. Ve vysokohorské pustině se v určitých trasách hromadí odpadky, ale i lidé, čekající ve frontě na vrchol. Nemíváte podobný pocit, když v atraktivním lyžařském středisku ve slunečném dni hlavní sezóny čekáte v obřím chumlu u lanovky? Jednak se se tím zcela ztrácí původní atmosféra tichých hor, jednak velká kumulace návštěvníků může působit negativně i na okolní prostředí. Je však poněkud sporné, jestli by pomohlo tyto masy turistů rozprostřít do ještě většího prostoru, takže by bylo ovlivněné mnohem větší území nedotčené přírody. Vzpomeňme si jen na covidové uzávěry lyžařských areálů, místo nichž se lyžování chtiví turisté vydávali pěšky, na běžkách či skialpech do jindy klidnějších horských míst. Lidé se prostě jen přesunuli jinam. V tomto smyslu jsou velkokapacitní „lunaparková“ lyžařská střediska přírodě svým způsobem prospěšná, protože lidi drží na omezeném prostoru, podobně jako třeba obchodní centrum.

V případě tzv. overtourismu se samozřejmě logicky objevuje snaha návštěvnost regulovat. Nastavit regulaci je však bez diskriminace téměř nemožné. V Himálaji to řeší zvýšením cen za povolení k výstupu, čímž upřednostňují bohatší horolezce. Pokud by se naopak povolil vstup jen zkušeným, nebudou mít ostatní kde zkušenosti získat atd. Jak by v případě nucené regulace návštěvnosti situace vypadala v lyžařských střediscích, si můžeme jen domýšlet. Pravděpodobně by se problém z jednoho místa pouze přesunul na místo nové.

Nejvíce v tomto ohledu můžou přispět k rovnováze sami lyžaři, pokud si dokážou odříct vzdálená nebo turisticky přetížená místa...



Silvretta Arena s mnoha kapacitními lanovkami je příkladem dobře zvládnuté lyžařské továrny


Úspora díky chytrému umístění pohonu vleku

Pokud je vlek poháněn shora, potřebuje o 10 až 15 % méně výkonu – všimněte si, že dětské provázkové vleky jsou prakticky vždy poháněny shora, u lanovek a vleků záleží na místních poměrech. Úspora totiž může být smazána technologickou náročností stavby v horském terénu.


Nová sjezdovka nemusí být katastrofa

Nájezd těžké techniky, která přerovnává zeminu, kácí lesy a odvodňuje část krajiny, je zřejmým zásahem do rázu krajiny a místních ekosystémů. Výstavba nových hotelů, lanovek a sjezdovek je proto přinejmenším v evropském lyžařském prostoru velmi silně regulována.

Dnes již ovšem existují také mnohem ohleduplnější způsoby přeměny krajiny na turisticky využitelnou oblast. Sjezdovky se dají budovat šetrně s ohledem na její porost – místo uválcování celé plochy a výsevu často agresivních nepůvodních trav se nejdříve sejme vrchní vrstva, která se po provedení terénních úprav opět položí. Tím se alespoň zachová druhová skladba a oproti dejme tomu stavbě dálnice je výsledkem příroda ve stavu blízkém původnímu. Citlivými zásahy lze úpravy sjezdovek dokonce využít jako příležitost ke zvýšení biodiverzity, podobně jako zasněžovací nádrže k vhodnému zadržování vody v krajině.

Postoj FIS a freeridové komunity

Největší lyžařská asociace přidala svůj podpis na rezoluci OSN, a zavázala se tak motivovat sportovce k šetrnému a udržitelnému rozvoji lyžařských disciplín. Toho mají členské organizace dosáhnout například „snížením vlivu sportovního průmyslu na životní prostředí“ nebo „edukací svých členů ohledně ochrany klimatu“. Tímto povrchním aktem FIS dává každopádně najevo, že lyžařská komunita bude nějakým způsobem vedena k udržitelnosti a ohleduplnosti k přírodě.

Organizátoři Světového poháru ve freeridingu Freeride World Tour nabádají freeridery, aby se dostávali na kopec pomocí vlastních sil, používali recyklovaný materiál nebo ekologické lyžařské vosky, sázeli stromy a sbírali aspoň jeden odpadek za každý prolyžovaný den.


Zasněžování je běžné i na ledovcích, především jako letní ochrana zpomalující jejich odtávání (Tonale – Presena)

Zelené lyžování máme zčásti ve svých rukou

Ze všeho uvedeného vyplývá, že lyžování se na nepříznivých vlivech podílí podobnou měrou jako jakákoliv jiná lidská činnost, přičemž v globálním pohledu nad vším ční vliv dopravy za lyžováním. Mnoho zásahů do přírody související s lyžováním pak má lokální vliv, který lze často do jisté míry eliminovat. Nabízí se omezení světleného smogu zejména z večerního lyžování, promyšlený odběr povrchových vod pro zasněžování a její zadržování v retenčních nádržích nebo citlivé terénní úpravy svahů zohledňující druhou skladbu rostlin. Určitě by v budoucnu měla být podporována snaha o vyšší energetickou soběstačnost, která je i v ekonomickém zájmu horských středisek. A v neposlední řadě je prospěšné investovat do úspornějších zařízení a také do výzkumu.

Zapomínat ale nelze ani na zdravotní a společenský přínos lyžování a samozřejmě celkový ekonomický přínos lyžařského „průmyslu“. A kdo má zájem na tom, aby jeho lyžařská stopa – v tom nejširším významu – byla v přírodě co nejméně viditelná, a je ochoten pro to něco obětovat ze svého pohodlí, má už dnes dostatek možností lyžovat „zeleně“.