Tento článek vyšel v časopise SNOW 131 (říjen 2021).


Původce myšlenky, zakladatel prvního skijáckého klubu v českých zemích a osnovatel zmíněného Svazu lyžařů, Josef Rössler Ořovský, jaksi levou rukou, odkázal dnes už šesté generaci lyžařů vzpomínky nejen na historii pražského klubu, nýbrž i na dějiny našeho lyžařství. Staniční knihy však, jak bude patrno z dalších kapitol, připravovaných pro následující SNOW, si všímaly i věcí sice těsně souvisejících s lyžařským sportem, beroucích si na paškál souběžně i společenské dění doby od konce 19. století nebo zkoumání nejvyššího pohoří.

Staniční knihy ČSK Praha byly na boudy položeny v letech 1903 až 1922 a bylo jich celkem čtyřiadvacet. Což při průměrném počtu 200 popsaných stránek v jedné dává téměř 5 000 stran textu, poezie, obrázků a fotografií. Na boudy je osobně vynášel sám původce prozíravé myšlenky J. R. Ořovský.

Unikátní obrazový dokument schůzky zástupců zakládajících klubů SL v Království českém – ČSK Praha, Ořovský, Pavlousek (budoucí sekretář ČKSS Jilemnice, Buchar a vysočtí se nedostavili, což bylo nakonec zdůvodněno nevídanými spousty sněhovými, které Vysočtí nebyli s to zdolat, a vrátili se zpět). Obrázek skicnul Rössler týden po založení svazu v Jablonečku, tedy 28. a 29. listopadu 1903. Účastníci proponované schůzky se ústy prokuristy Pavlouska dozvídají návrh svazových stanov.

Kudy proudili lyžaři

Knihy ukazují život sportsmanů na horách jako v zrcadle. Dnes v nich můžeme objevit, kudy a jakým směrem se šinuly první skupiny organizovaných lyžců. V počátcích zápisů byla nejpoužívanější trasou cesta horem z Jilemnice přes Křížlice na Rezek, pak po Vlčím hřbetu, s nouzovou zastávkou v Kozí boudě, na Dvoračky a odtud na hřebeny. O pár zim později se oblíbeným stává putování z Jilemnice na Benecko a přes 3 kopce na Mísečky a šupajdá na vršky. Těsně před velkou válkou začínají lyžaři proudit na hory ze Špindlu na Martinovku; důvodem je první a dlouho jediný český nájemce v Krkonoších – Ferdinand Nejedlý.

Bez pastelek nikam!

Poutavá, úsměvná, přesvědčivá je výzdoba knih. Tady vynikal opět předseda ČSK Praha Rössler. Na výpravy bez pastelek v tlumoku nejezdil. Jeho první starostí bylo ozdobit svůj zápis buď kresbou odznaku – logy svého ČSK a Yachtklubu, anebo výtvarnou zkratkou oživovat stránky při závodech, o Vánocích, Velikonocích.

Ilustrací Rösslerových výtvarných kvalit je obrázek z prvního výletu na lyžích v sezóně 1903/4. Ořovského příkladu následovali zálibně další lyžníci; prohlížíme si kresbičky mistrů štětce Cíny Jelínka, Otty Bubeníčka, Josefa Aleše Lyžce, tím některé stránky nabízejí pravé výtvarné skvosty. Staniční knihy ovšem nemohly být uzavřeny těm, kteří svůj kumšt a vtip teprve brousili. Nalezneme v nich veršíků, malovánek a fórků nepodařených, ba nejapných až běda; jeden z glosátorů důrazně 13. ledna 1921 na Mísečkách kontruje: „Kdyby ta kniha cítila, jako cítí duše lidí, věřte, že bolem by křičela, kolik vtipnosti tu vidí. Kdyby kniha ta mohla splácet též ránu ranou, mnohý, jenž vtip svůj zde uložil, s hlavou šel by zavázanou.“

Největší frekvence záznamů vykazovaly knihy na Benecku, Dvoračkách a Mísečkách. Hemžení výletníků končívalo právě tady a na hřebeny pokračovali jen vytrvalci, kteří si mohli dovolit souboj s přírodou s jistotou, že v něm vyhrají.

Z úplně první knihy ve Dvorské boudě pochází vtipná Ořovského skica. Z komentáře, který je lehce „manželsky“ podbarven, čiší pýcha pána domu nad výkonem Emily Máči Rösslerové: „Moje paní jela poprvé na lýžích a držela se výborně, odporučuji všem českým turistkám jízdu na lýžích! Nazdar!“ Připsána i reakce Emily: „Stvrzuji, až na tu výkonnost, což neodpouští vrozená skromnost.“ Reportáž ze sedmadvacátého listopadu 1904 uzavírá kresba pražské lyžky s dopsaným povzdechem: „Chvála bohu, že jsme zde! Uf!, řekl Vinetou!“ Tři vykřičníky v textu hovoří za vše.

Sáňkaři? Vyhynuli.

Podivného osudu se dočkali sáňkaři. Z knih lze vyčíst mnoho svébytného o jejich odborech, ale postupem času téměř úplně vyhynuli. Není od věci poznamenat, že v sezónách 1910–1913 stál v čele odboru sáňkařského ČSK Praha hrabě Aichelburg, mnohokrát vzpomenutý v časopise Veselý výlet. Postrádajíce volnost, kterou měl lyžař na nekonečném terénu v pohybu nahoru i dolů, opouštěli sáňkaři své vehikly a jeden za druhým se vytráceli z řady, abyste je v nejbližším čase našli už „olyželé“.

Co neopouštělo lyžaříky, bylo veselí a průzračná umanutost bílým sportem. Čtete zápisy nováčků, s jakou bídou se doplazili na boudu, na hřebeny, ale sotva bylo po trpitelské námaze, zmocnili se jich hory napořád a propadli bílému šílenství.

Nazdar. Ať to frčí!

V prvních dobách existence knih se lyžaři zdravili „Ať to frčí!“, „Nazdar“. Pozdrav první byl nepochybně odposlouchán a odpozorován ze samotného děje jízdy. A objevuje se velice často, až se zdá, že byl všeobecný, až konečně byl, natruc nelogismu, polehoučku zatlačován cizím pozdravem „Skól!“ Což je vlastně pozdrav pijácký norský, něco jako německé „Prosit!“

Slov lyžař a lyžec se užívá v knihách staničních skoro ve stejné míře a teprve záplava nových adeptů bílého sportu dala převahu výrazu lyžař. O terminologickém sporu si povíme v některé z dalších kapitol. V letech 1921–22 byly postupně knihy ČSK z hor sneseny a na jejich místo položeny knihy Svazu lyžařů RČS. Pokračování poutavé lyžařské historie je už vtěleno do těchto nových svazových knih.

Klasický pozdrav a heslo lyžařské, vzniklé v Jilemnici a dodnes používané; navíc při závodech ČKSS zdobí transparent stejného verbálního obsahu startovní prostor soutěží.