Evropské kořeny v srdci Patagonie

Argentinské Bariloche bylo od počátku víc alpské než latinskoamerické. První Němci a Švýcaři sem dorazili už v 90. letech 19. století přejezdy z Chile, po starých indiánských stezkách a přes jezerní systémy dělící vysoké Andy. Dostat se sem z východu bylo téměř nemožné — pampy znamenaly stovky kilometrů prérijní pustiny, na jejichž překonání padaly týdny.

Teprve v roce 1934 dorazila z Buenos Aires úzkokolejka a Bariloche se během pár let změnilo z izolovaného výběžku civilizace ve vysokohorské město, které přitahovalo movité obyvatele metropole i horaly z Evropy. Mezitím vznikl i první jihoamerický národní park – Nahuel Huapi – díky daru průzkumníka Francisca Pascasia Morena.

Ostré jezero, jehličnaté lesy, skalnaté hřebeny. Když sem po rozpadu Rakousko-Uherska dorazili další Rakušané, Italové a Slovinci, okamžitě v té krajině viděli svoje Dolomity či Salcbursko.

První generace horalů a zakládání klubové kultury

Jádro budoucího lyžařského Bariloche vzniklo kolem roku 1930. Lékař Juan Javier Neumeyer, švýcarského původu, přivezl z Evropy horolezecké i lyžařské know-how. Kolem sebe soustředil lidi, kteří dokázali proměnit drsné pohoří v horolezecké eldorádo. Bavorský gymnasta a lezec Otto Meiling, pilot Reynaldo Knapp a švýcarský geodet Emilio Frey s ním v roce 1931 zakládají Club Andino de Bariloche – instituci, která předznamenala vše, co na horách přišlo.

Do roku 1934 staví první vysokohorské chaty, z nichž nejdůležitější je Refugio na hoře Cerro Otto. Vše po svých, s materiálem na zádech. Tahle síť sedmi chat dodnes tvoří páteř zdejšího vysokohorského lyžování.

Hans Nöbl – elegán z Innsbrucku, který určil místo dějinám

Zlom přichází roku 1936. Národní parky podepisují smlouvu s rakouským lyžařem Hansem Nöblem, spojeným s budováním Sestriere. Úkol: najít terén pro velké zimní středisko.

Nöbl pendloval mezi Buenos Aires a Andami, mapoval hřebeny a zkoumal orientaci svahů. Na tehdejší poměry působil jako extravagantní technokrat: vysoký, štíhlý, s hřívou světlých vlasů, jezdec s přesností průzkumníka. Nosil s sebou detailní nákresy, profiloval svahy jako inženýr a chtěl tu postavit středisko evropských parametrů.

Catedral vyhrál ze tří vytipovaných míst – ostatní byla logisticky absurdní (jeden návrh vyžadoval cestu lodí až na úpatí areálu). Nöbl nechal navrhnout i první lanovku, jejíž díly už v roce 1938 čekaly v Itálii, ale kvůli válce se do Argentiny dostaly až po roce 1950.

Vznik infrastruktury: poválečné roky a první chaty

První vlek na Catedralu se roztočil v roce 1940 díky financím Dr. Antonia Lynche. O dva roky později stojí Refugio Lynch, první lyžařská „chata“ s koženými sedačkami, evropskými obrazy a rustikální kuchyní. Ve stejných chodbách pobíhal malý Rubén Macaya — budoucí lyžařský reprezentant a později trenér v Aspenu — zatímco jeho matka obstarávala provoz.

Celý areál vznikal uvnitř národního parku – cesty i infrastrukturu stavěli zaměstnanci parku, často opět s materiálem vynášeným na zádech.

La Madrina: žena, která zpřístupnila hory dětem

Jednou z nejzajímavějších postav je Catalina Reynal, místní bohatá statkářka. Sledovala, jak se Bariloche mění v zimní hřiště pro elitu Buenos Aires, zatímco místní děti jen přihlížejí.

Rozhodla se jednat: koupila výbavu, zaplatila instruktory a vozila děti na hory v zakrytém náklaďáku. Z těchto dětí vyrostla první skutečná domácí lyžařská generace – včetně Osvalda Ancinese, pozdějšího olympionika.

Kosmopolitní škola na konci světa

Catedral se brzy stal magnetem pro Evropany bez domova. Po válce přišli Rakušané, Italové, Slovinci, Poláci. Mnozí sem unikli před totalitami nebo bídou — a našli krajinu, která připomínala jejich ztracené domovy.

Patřil mezi ně i mladý Dinko Bertoncelj, slovinský uprchlík, který začínal jako topič v Hotelu Catedral a skončil jako šéf lyžařského výcviku argentinské armády. Instruktoři mluvili mnoha jazyky, techniky se tu mísily jako v tavicím kotlíku. Catedral byl mezinárodní dávno předtím, než si někdo troufl ten výraz napsat na plakát.

Zlatá éra: lyžování pro masy

V 50. letech Catedral explodoval zájmem. Skutečnou revoluci přinesl Billy Reynal — synovec Cataliny, vizionář a podnikatel, který spojil lásku k letadlům a horám. Koupil a rozvinul aerolinku Austral, budoval nové lanovky i hotely a poprvé zpřístupnil lyžování střední třídě.

Jeho „letecko-hotelový“ model přivážel do Bariloche tisíce lidí. Lyžování přestalo být výsadou elity. Když se však k moci dostala vojenská junta, podniky mu znárodnila a Reynal musel odejít. Krátce se do Bariloche vrátil až v 90. letech jako poradce části areálu.

Bariloche dnes: Patagonie v plné síle

Dnes tu žije přes 140 tisíc lidí a Cerro Catedral každou zimu navštíví víc než 600 tisíc lyžařů. A pořád je to Patagonie se vším, co k ní patří – krásná, divoká a někdy i absurdní. Mezi místní legendy patří historky o liškách, které lyžařům kradly svačiny i boty, nebo o té, která překousala telefonní kabel na vrcholu.

Catedral nabízí 1 500 akrů upraveného terénu, dalších 1 500 akrů offpistového lyžování a nekonečné možnosti v národním parku za sedlem za vrcholem. Patagonie se tu otevírá jako obrovský amfiteátr: ledovcová jezera, tisícileté lesy, výhledy na aktivní chilské vulkány a noční obloha, kterou známe spíš z nejodlehlejších míst planety.

Z pionýrských časů zůstala jedna zásadní věc: hrdost. Mísí se v ní Evropa, Jižní Amerika i Patagonie jako fenomén sama o sobě. Pro místní je Catedral víc než ski resort. Je to domov a odkaz.

A jak říká Osvaldo Ancinas, rodák z Bariloche a pamětník prvních let: „Je to nejkrásnější lyžařské středisko na světě. A já jsem měl to štěstí u toho být.“