Sjezdovky:
Nejsilnější dojem na mě udělala závodní sjezdovka, pojmenovaná podle
úspěšné italské sjezdařky Deborah Compagnoniové, na které se jezdí
světový pohár žen, výjimečně i mužů. Horní část sjezdovky je
černá, spodní je červená. Prakticky všechny ostatní sjezdovky jsou
červené.
Sněhové podmínky:
Sněhové podmínky byly dobré, dva dny po celý den sněžilo, v ostatní
dny byla zhoršená viditelnost. Rolbaři se snažili udržovat sjezdovky v
dobrém stavu.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Z Valfurvy vede nahoru osmimístná kabina do půli kopce, v mezistanici se
přesedá. Vyjedete-li nahoru, můžete jet zpátky buď po černé nebo budete
objíždět kopec po červené zpět do Valfurvy.
Další možností je nahoře nevystupovat a sjet za kopec, kde jsou dvě
lehčí červené sjezdovky. My jsme vystupovali a jeli jsme hned za vrcholem k
těm sjezdovkám po vrstevnici.
Vlevo od kabinové lanovky vede ani ne do půlky kopce starší dvousedačka na
kterou navazuje několik pom.
Zalidněnost:
Zalidněnost byla malá, obzvláště za zhoršeného počasí.
Občerstvení a aprés-ski:
Ve Valfurvě je několik hospod a barů. V hospodě dole u dvousedačky
dostanete malé kafe za 1 euro, na druhé straně kopce je pouze jedna hospoda,
tak ceny jsou vyšší.
Doprava do střediska a parkování:
Jeli jsme přes Salzburg, Innsbruck, Landeck a švýcarský Zernez tunelem do
Livigna. Je dobré si zjistit intervaly průjezdů přes tunel, který je úzký
a obsluha pouští auta vždy jen jedním směrem.
S parkováním ve Valfurvě nebyl problém.