Článek vyšel v časopisu SNOW 93 (prosinec-leden 2015/16)
Jak jsem psal v minulém dílu našeho seriálu, freeride je v úzkém slova smyslu hlavně o prožitku z plynulé rychlé jízdy vedené po logické a krásné linii. Z toho důvodu se přirozeným oceněním jízdy stává fotografie, video nebo on-line pohled na jízdu. Filmy o lyžování jsou toho jasným důkazem. V tomto duchu je hodnocen i závodní freeride. I když se jedná o extrémní sport, můžeme ho řadit do skupiny sportů technicko-estetických stejně jako krasobruslení, akrobatické lyžování nebo freestyle motokros. Výkon nelze exaktně změřit. Nejde o čas, délku nebo výšku, ale o určitou krasojízdu, kde se hodnotí volba linie, plynulost, rychlost a v neposlední řadě dobře zvládnuté skoky. Tím jak se závody více profesionalizují a standardizují, dává se přednost právě jízdě pod kontrolou a technickému provedení než tomu, kdo skočí největší šílenost, ale přitom má blízko k odletu do nemocnice.
Kromě estetického hodnocení jízdy existují také obtížnostní škály navazující na horolezectví a skialpinismus, které se snaží popsat náročnost podmínek jednotlivých sjezdů. Tyto škály hodnotí nejen vlastní sjezd, ale v případě skialpinismu také obtíže při výstupu, celkovou náročnost túry, lavinový potenciál, exponovanost terénu, objektivní nebezpečí, požadavky na dovednosti atd.
Sklon svahu
Každý lyžař asi tuší, že hlavní roli v hodnocení obtížnosti sjezdu bude hrát sklon svahu. Čím prudší je svah, tím užší rozdíl je mezi pocity „jde to dobře“ a „ nesjedu to“. Svahy do 45 ° dokáže podle sněhových podmínek sjíždět téměř každý dobrý lyžař. Jen pro zajímavost buben skokanského můstku má sklon kolem 38 ° a nejprudší sjezdovky něco málo přes 40 °. Lyžařů, kteří se budou cítit bezpečně na svazích přes 47 °, už je poměrně malá skupina, a když se dostanete k hranici 50 °, můžete se považovat za experty. Každý další stupínek navíc znamená jedno velké závaží na misce vašeho strachu. Nejstrmější sjeté svahy se přibližují k 60 °. U malého sklonu je téměř jedno, zda jedete 24 °, nebo 29 °. Pocitový rozdíl není velký a také následky pádu nebývají tak dramatické, většinou se poměrně brzy zastavíte. Naopak pád na svahu se sklonem 40 ° a více vyžaduje notnou dávku štěstí a zkušeností, aby se neproměnil v nekontrolované klouzání nebo let do údolí. V terénu nad 45 ° již většinou není možné případný pád zastavit.
| stupeň | sklon | exponovanost | tvar terénu výstup a sjezd | úzká místa ve sjezdu | příklad z Bernských Alp | |||||
| L(+) | do 30 ° | žádná | pádová zóna* | měkký, oblý, hladký podklad žádná úzká místa | Niederhorn z Botingenu | |||||
| WS (-/+) | od 30 ° | krátká pádová zóna s bezpečným dojezdem | převážně otevřené svahy, krátké strmé úseky, překážky možno objet variantou (spitzkehre ** nutné) | málo prudké a krátké úzké úseky | Bunderspitz | |||||
| ZS(-/+) | od 35 ° | delší pádová zóna s možností brždění | strmé svahy bez možnosti objetí, překážky ve strmém terénu vyžadují dobré reakce (jisté spitzkehre nutné) | krátké úzké úseky, ale prudké | Männliflue von Süden | |||||
| S(-/+) | od 40 ° | dlouhá pádová zóna, místy kolmé prahy (smrtelné nebezpečí) | prudké svahy bez možnosti objetí, mnoho překážek vyžaduje vyzrálou a jistou techniku | úzké úseky dlouhé a prudké, krátké oblouky pro dobré jezdce možné | Wyssi Frau NW-Rücken | |||||
| SS(-/+) | od 45 ° | pádová zóna přerušovaná skalami (smrtelné nebezpečí) | převážně nepřerušovaný strmý terén, často prostoupený skalami, mnoho překážek v rychlém sledu | úzké úseky dlouhé a prudké, sesouvání a přeskoky nutné | Lauteraarhorn Mönch S-Wand | |||||
| AS(-/+) | od 50 ° | krajně exponované | krajně exponované stěny nebo kuloáry, bez odpočinkových míst při sjezdu | úzké úseky dlouhé a velice prudké, sestup pouze sesouváním a přeskoky | Mönch NE-Wand | |||||
| EX(-/+) | od 55 ° | extrémně exponované | extrémně strmé stěny a kuloáry | některé úseky nutné slaňovat | Eiger NE-Wand |
* Pádovou zónou je myšlena dráha nebo úsek (Rutschwge), kde je při
ztrátě kontroly nad lyžemi obtížné nebo nemožné pád zastavit.
** Spitzkehre je druh otočky pomocí přestoupení při výstupu na
lyžích, nutná dovednost v terénu nad 30 ⁰.
Další faktory
Všechny hodnotící škály se shodují, že sklon je klíčovým, ale ne jediným faktorem obtížnosti sjezdu nebo túry. Dále hrají roli tvar terénu, délka prudkých úseků, překážky ve sjezdu, úzké pasáže a v neposlední řadě skutečnost, jaké důsledky by měl případný pád lyžaře. Je dráha jen sněhový svah s pozvolným dojezdem, nebo je prostoupena skalami či kolmými prahy? V takovémto terénu hovoříme o tzv. no fall zones. Díky těmto skutečnostem může být sjezd se 45° svahem objektivně bezpečnější než jiný s maximálním sklonem 40 °, ale s úzkými pasážemi, skalními prahy nebo nepříznivou lavinovou dráhou.
Standardní podmínky
Obtížnost sjezdu bezesporu závisí na sněhových podmínkách. Čtyřicetistupňový žlab, když pomineme lavinové nebezpečí, může být při 30 cm prašanu bezproblémovým sjezdem a může si do něj troufnout i začínající freerider, naopak na zledovatělém povrchu to pro něj bude smrtící past. Z toho důvodu se pro hodnocení prudkých sjezdů hledalo, který sněhový povrch by se dal nazvat jako standardní a vztahovalo by se k němu hodnocení. Vzniklo doporučení, že strmé svahy by se měly sjíždět, a tedy i hodnotit, pouze na tvrdém sněhu, u kterého nehrozí odtržení deskové laviny. Abychom byli ještě přesnější, jedná se o tvrdý, ale ještě vodivý sníh například ufoukaný větrem nebo tzv. zfirnovatělý. Proto, než se podle průvodce vypravíme na nějaký sjezd, je nutné porovnat popis s aktuálními podmínkami.
Škály
Hodnotící škály pro skialpinismus začaly vznikat v 70. letech minulého století. U jejich zrodu stál Volodia Shahshahani (Francouz narozený v USA indickým rodičům), který začal s vydáváním prvních lyžařských průvodců. Postupem času se vyvinulo několik hodnotících systémů, které se používají k popisu skialpinistických túr a extrémních sjezdů.
Výstup
K celkovému hodnocení horolezeckého výstupu se používá tzv. alpská stupnice známá pod názvem SAC Berg und Hochtouren Skala. Má 7 stupňů od lehkých po extrémně těžké a hodnotí obtížností skalního lezení stupnicí UIAA a lezení v ledovém a smíšeném terénu.
Pro potřeby skialpinismu vznikla obdobná stupnice SAC Schwierigkeitskala für Ski und Snowboard Touren, která se zabývá hodnocením technických obtíží výstupu a sjezdu na skialpinistických túrách.
Z „SAC“ stupnice pro skialpinismus vychází škála „Volo“ nebo „Toponeige“, kterou právě pro potřeby hodnocení sjezdu vypracoval Volodia Shahshahani. Tato škála má pět základních stupňů obtížnosti 1–5 vždy se třemi mezistupni pro jemnější rozlišení. Takže můžeme mít lehkou dvojku 2.1 nebo těžkou dvojku 2.3. U pátého stupně, kde začíná extrémní lyžování, je stupnice otevřená směrem nahoru a v současnosti se nejtěžší sjezdy označují 5.5.
Kromě technických obtíží při výstupu a sjezdu je pro freeride důležitá hlavně exponovanost sjezdu a skutečnost, jak skončí případný pád. To znamená, jak dobrý a mentálně silný musí lyžař být, aby sjezd bezpečně zvládnul. Pro ohodnocení tohoto faktoru se používá čtyřstupňová škála exponovanost/riziko sjezdu.
Nyní už můžeme rozluštit šifru z úvodu článku – TD/5.2/EX3/45–53°(600m):
- TD (tres difficile) = velmi těžké, znamená 5. stupeň obtížnosti v alpské stupnici pro horské túry
- 5.2 = lehčí pátý stupeň dle Volo
- Ex 3 = třetí stupeň exponovanosti/nebezpečí při pádu
- poslední dva údaje udávají sklon sjezdu a jeho celkové převýšení
Další informace o sjezdu zjišťujeme v textu průvodce. Jaký je přístup, časová náročnost, orientace sjezdu, zda je nutné slanění nebo lezení, přístup po ledovci atd.
Další škály
Zde popsané škály ale nejsou jediné. V Evropě se můžeme setkat ještě s „S-škálou“. Ta je podobná Volo škále, pouze je uzavřená a má sedm stupňů upřesněných ještě znaménky (+) a (-). V severní Americe se pro strmé sjezdy používá „D-škála“ (D je odvozeno od Difficulty), která má 23 stupňů a značí se D 1 až D 23. K stupni D se ještě přidávají další informace o délce túry od půldenních výletů (stupeň I) až vícedenní expedice (stupeň VII). Riziko sjezdu se vyjadřuje stupnicí R1 až R5. S rozvojem freeridu v posledních letech se stále více objevují i speciální freeridové mapy. Pro označení jednotlivých částí terénu využívají barvy. Zelená nebo modrá = lehký, žlutá = střední, červená = těžký. Tato barevná škála se vztahuje zejména k lavinovému potenciálu terénu a navazuje na označení evropské lavinové stupnice. V mapách se používají další znaky jako šipky pro přístup ke sjezdu nebo výstup a symboly pro nebezpečí nebo extrémní terén.
Posledním hitem ve freeride průvodcích jsou mobilní aplikace. Jestli patříte mezi tzv. geeky, určitě se podívejte na fantastickou aplikaci Fatmap. Ta vás on-line a ve 3D provede nejznámějšími sjezdy v Chamonix nebo Verbier, a pokud vím, tak se připravují i další střediska. Chce to jen dobře nabitou baterku na vašem smartphonu.
| popis | ||
| Ex1 | Bez stromů a skal. Není žádné další nebezpečí kromě samotného svahu. Riziko zranění může souviset pouze se strmějšími pasážemi nebo na tvrdém sněhu. | |
| Ex2 | V linii sjezdu se nacházejí skalní prahy, které představují riziko při pádu lyžaře. Pád přes skály však nemusí skončit dopadem na skálu, ale do sněhu. Velké riziko zranění. Do této kategorie můžeme řadit otevřené kuloáry. | |
| Ex3 | Pád v tomto terénu bude s velkou pravděpodobností provázen nárazy do skal. Typický terén úzké žlaby prostoupené skalami. Pád v tomto terénu bude s velkou pravděpodobností smrtelný. | |
| Ex4 | Vysoké skalní stěny prostoupené skalami. Při pádu bude docházet k prudkým nárazům na skály a k prodlužování pádu přes skalní stěny. Téměř s jistotou bude pád smrtelný. |
Karel Kříž
Horský vůdce UIAGM, vedoucí technické komise ČAHV, člen lektorského sboru APUL a HUDY Mountain Guides. Pracuje jako guide ve Freeride Centru Sölden. Pravidelně také vodí klienty na freeridovém festivalu SNOWfest.
Jak vybrat ty správné freeridové lyže?
