Skolióza?

V každodenním životě se velice často setkáváme s nesprávným držením těla v různých částech páteře a v různých směrech. Asi každý zná pojem skolióza, který popisuje nepřirozené stranové zakřivení páteře. V první řadě bych rád upřesnil, že samotné boční zakřivení páteře není automaticky skolióza. Připomeňte si poruchy pohybového systému – rozlišujeme fukční (změny napětí svalů ap.) a strukturální (změny tvaru kostí a obratlů).

Skolióza je z tohoto pohledu strukturální porucha, kde dochází k deformacím obratlů, které pak vytvářejí nepřirozenou křivku. Hodně pacientů s diagnózou „skolióza“ jí ale v skutečnosti netrpí, alespoň ne zpočátku. Hlavně u dětí v ranných fázích vývoje se jedna „jenom“ o poruchu funkční, která se dá výrazně pozitivně ovlivnit. Správně se to označuje jako „skoliotické držení těla“, ovšem nejedná se o deformaci nezvratnou.

V této fázi hrají hlavní roli nesprávně zatěžované svaly, které jsou (zjednodušeně) na jedné straně zkrácené a na opačně straně oslabené. Až dlouhodobě, nesprávným držením těla (hlavně v období růstu) dochází k poruše strukturální. Kostní hmota se adaptuje na obvyklé zatížení a držení těla v každodenním životě.

Prevence je nejjednodušší!

Je dobré si zapamatovat, že „klasické“ problémy pohybového aparátu vychází ze vzorce „funkční porucha předchází té strukturální“. Nejlepší prevencí je tedy udržovat svaly a klouby ve správném postavení, a tak se vyvarovat následným nezvratným poruchám strukturálním, při nichž lékaři mohou řešit už jenom následky (a to zrovna nevede vždy k plnohodnotnému návratu k pohybu).

Proto bych tedy rád apeloval hlavně na rodiče dětí, aby dohlíželi na rovnoměrný fyzický vývoj a nepřetěžovali jejich páteř zbytečně těžkými břemeny (a hlavně ne nerovnoměrně rozmístněnými stranově). Děti i dospělí pak bacha na nošení čehokoliv na jednom rameni (že, dámy?).

Lidská páteř totiž funguje tak, že každou „nerovnost“, nebo jiné zatížení koriguje někde jinde. Má totiž za sebou „počítač“ v hlavě, který automaticky vyvažuje tělo do rovnovážné pozice. Např. i rovina očí bude mít tendenci zůstávat vodorovně a případné odchylky se zkorigují v krční nebo hrudní páteři (pak je hlava napohled mírně nakřivo a jedno rameno výš než druhé).

Prvním receptem proti skoliotickému držení těla (samozřejmě mám na mysli tělo ještě bez strukturálních změn) je disciplína, tedy neustálá snaha kontrolovat se a korigovat případné „kroucení“. Druhým receptem je cvičit a hlavně cvičit správně!

Boční prkno

Pojďme tedy na slíbené cvičení. Některé možná opět zklamu, protože znovu se bude jednat o „plank“. Jenomže tentokrát to bude jeho verze „side plank“, tedy „boční prkno“. Popíšu znovu několik detailů, jak to dělat správně, a taky aktivitu konkrétních svalů a význam cvičení pro běžný život i sport.

Základem cviku je statická výdrž v pozici. Prozatím se podívejme jenom na tohle, v budoucnu se nám kvalitní provedení bude hodit u náročnějších cvičení. Ono to cvičení nikdy není „jenom“ samo sebou, důležitá je konkrétní svalová aktivita, vykonávaná správně a v přirozené posloupnosti (to jsou ty naprogramované pohybové vzory).


Jestli dá někdo přednost spíše videu, tak tady máme tu holku z minulého dílu, přičemž předvádí i boční prkno:

Základní verze cviku probíhá na kolenou, pokročilejší mohou mít nohy narovnané (zvětší se tak zatížení jádra a hýždí). Obecné principy u tohoto typu cvičení jsou vždy stejné a detailně jsem je popsal minule:

  • páteř v jedné linií – od bederní po krční, bez ohýbání nebo kroucení
  • ramena a lopatky nepovolovat (směrem) k uším
  • brániční dýchání a zpevněné břicho (ne vyboulené, ale ploché)

Náročnější verze cviku „boční prkno“ pro lyžaře

Pro zvýšení aktivace „lyžařských svalů“ můžeme ještě o něco víc zvednout pánev. „Zalomení“ pak není v bederní páteři, ale v kyčlích, tedy cítíme více boční stranu hýždí. Pro hodně zdatné sportovce je tenhle boční plank východiskem pro náročnější cviky, jako je třeba na diskuzním fóru SNOW.cz oblíbený cvik s pracovním názvem „Ligety 2“.

Tam se ještě v této plankové pozici zvedá pomalu horní noha (čistě v kyčli – tedy odborně „abdukce“ neboli unožení). Po dosažení maximálního rozsahu abdukce (bez současného pohybu pánve vůči trupu) se tam končetina udrží několik sekund a pomalým kontrolovaným pohybem se pak spouští dolů – a pak se to několikrát zopakuje podle cílů (a hlavně aktuální kondice) daného adepta.

Takové pokročilejší cvičení je pak kromě zvýšení specifické „lyžařské“ síly prospěšné i pro zvyšování „efektivního rozsahu pohybu“. Ten, jestli si pamatujete, je možné definovat jako rozsah, při kterém máme pohyb plně pod kontrolou („range of control“), a to i v pomalé rychlosti.

Svalové „dvojičky“ fungují na principu tzv. reciproční inhibice. To znamená, že jestliže se jedna strana (účastnící se daného pohybu v kloubu) kontrahuje (aktivuje/stahuje), tak druhá strana (ta „pasivní“) se uvolňuje.

Děje se to pomocí čidel v šlachách a svalech, které informují o kontrakci jedné svalové skupiny a následně mozek vydá (automaticky) signál té druhé straně, aby se uvolnila a nekladla odpor jako partizáni v horách.

Aktivní strečink a centrace kyčlí

Tímto cvičením (v nejtěžší verzi se zvedáním nohy) zároveň provádíme strečink adduktorů (neboli přitahovačů) na vnitřní straně stehna. Ty jsou typicky zkrácené (jak jinak, samozřejmě že ze sezení) a negativně ovlivňují centraci kyčelních kloubů a tím přispívají k jejich postupnému opotřebení.

Příště se podíváme na třetí rovinu, ve které je potřeba trénovat stabilitu jádra a zlepšit odolnost vůči „kroucení“. Zejména pro bederní páteř totiž platí „stabilita má přednost před mobilitou“, a to nejen při sportu jako je lyžování, ale hlavně v každodenním životě, abychom redukovali rizika všech těch problémů s ploténkami a podobně.