Jestliže s cvičením začínáte a předešlé varianty mostu vám ještě nejdou podle představ, nezoufejte, ani Řím nebyl postaven za den a berte dnešní „vyšší level“ jako výzvu pro další týdny a měsíce. Význam takových cviků přesahuje „prosté“ cvičení pro výkon nebo zábavu. Vybudování koordinace, mobility a síly u složitějších verzí se projeví i ve zlepšení parametrů celého pohybového systému.
Unilaterální cvičení jako přínos
Obecně jsem stále více zastáncem „unilaterálních“ cvičení. To jsou taková, kde nejsou levá a pravá strana ve stejné pozici, nýbrž každá strana vykonává různý pohyb. Pro lyžování jsou to hlavně cvičení (samozřejmě mám na mysli na suchu, ne svahu) na jedné noze, které vycházejí z oblasti pánve.
K tomu je ovšem potřeba vnímat tělo víc komplexně, protože při takovém cvičení působí na tělo různé síly, které mají „snahu“ nás pokroutit. Z tohoto důvodu je nutné mít dobře fungující a pevné jádro a navíc schopnost koordinace v celém pohybovém řetězci.
Z tohoto důvodu si dnes představíme mosty na jedné noze. Snad musí být každému jasné, jak se to projeví v náročnosti oproti základní verzi. Z hlediska té základní roviny pohybu (oboustranná flexe a extenze kyčlí) totiž budete muset makat dvojnásobně – jedna strana musí zvednout to, co jinak zvedají dvě.
Jenomže tímto zatížením vzniknou ještě další síly. A to síly, snažící se zkroutit páteř anebo překlopit cvičence do strany, protože kyčelní kloub (který nese všechnu zátěž při jednostranném provedení mostu) není umístěn přesně ve středu „linie síly“, ale excentricky. A jestli si někdo pamatujete některé moje starší články o bederní páteři, tak už víte, že u ní by měla být stabilita prioritou.
Stabilita - těla, nebo politická, jak je libo
Stabilitou bederní páteře mám na mysli její pružnost a zároveň pevnost ve všech segmentech při pohybu ve všech rovinách („3D“), tedy ohyb dopředu a dozadu (flexe a extenze), stranový ohyb (laterální flexe) i ve zkrutu (rotace). Ta poslední rovina je dost často zanedbána a dnes se tedy vynasnažíme zapojit svaly, které se zapojují v komplexnějším pohybu, jakým most na jedné noze je.
A aby to měli ti ambicióznější zájemci ještě těžší (anebo bych
měl použít newspeak s nějakým jemnějším slovem, které nevzbudí
demotivaci u citlivějších povah? 
), tak to
vylepšíme. Jak? Jednoduše, přidáme si k tomu nestabilní povrch, na kterém
ta jedna nosná noha bude držet zbytek těla po celou dobu. Tím nestabilním
povrchem bude moje oblíbená pomůcka roller, jenom jej teď nevyužiju na
uvolnění jako obvykle.
Chodidla a kotníky nejen pro lyžování
Lidské chodidlo je takovým „čtecím zařízením“ pro velkou část veškerého pohybu, které odevzdává do řídicí soustavy velmi důležité informace pro rozhodování o činnosti zbytku těla. Není divu, že to tak příroda nebo jiná vyšší moc vymyslela, chodidlo je totiž obvykle pořád v kontaktu s podložkou při chůzi, běhu, skocích a samozřejmě i při lyžování.
Nakonec, i v diskuzích lyžařských profesionálů a nadšenců hraje
chodidlo oblíbenou roli, takový kotník a debaty o něm jsou snad již
legendou a skalní Snowáci absolvovali doslova dizertační diskuzi na tohle
téma. Zajisté proto při svém lyžování využívají této části chodidla
v dostatečné míře.
Vraťme se ale k dnešnímu cvičení. V točení a hranění lyží pomoci kotníků se můžeme zaangažovat v další sezoně. Možná by si to zasloužilo i samostatný článek, co vy na to? Postavme se ale teď na ten roller do pozice „most na jedné noze“, jak to dělá naše modelka ve videu.
Všechny základní zásady, uvedené v předešlých dvou částech, zůstávají samozřejmě v platnosti. Mám na mysli zejména poziční postavení jednotlivých segmentů těla (rovná a pevná páteř, aktivace jádra, …), snahu o aktivaci hýždí a ne hamstringů a samozřejmě správné „360 stupňové“ brániční dýchání, koordinované s pohybem. Ve videu je znázorněn roller umístěný v jednom směru („snaží se utéct do stran“), ale vyzkoušet si můžete i pozici kolmo na něj (válec se snaží hýbat dopředu a dozadu).
Ti, co si vyzkoušejí tuhle variantu, tak pravděpodobně zjistí, že
všechny atributy cviku budou muset sladit ještě víc než obvykle a zejména
„o něco víc“ zpevnit jádro. Ale o tom to je, snad v té naši přípravě
na svěťák nebudeme cvičit jako nějaké babičky, ale musíme být jako
správní pionýři připraveni pořádně. 
Hobíci jako závodníci?
I ti poměrně nenároční sportovci z řad čtenářů jistě ocení lépe připravené jádro při svých obloucích. Obecně si myslím, že v komunitě aktivních hobíků panují dost zkreslené představy o tom, co si z hlediska připravenosti těla vyžaduje snaha o posun techniky jízdy. Ani ten nejlepší jezdec F1 na světě by neměl šanci na okruhu, kdyby si sednul do běžného auta, které má 80 koní pod kapotou.
Tím nechci říct, že ten běžný sportovní hobík má „upgradnout“ své tělo z trabanta na monopost F1, to opravdu není mým cílem. Ale určitě se mu bude i na okreskách jezdit mnohem lépe v komerčním sportovním autě o 150 koních než v trabantu!
Tím sportovním autem a okreskami je (ve vztahu k jeho 15 až 20 dnům na svahu ročně) pružné tělo, které zvládne středně náročné cvičení s vlastní hmotnosti těla, jako jsou právě tyto mosty na jedné noze – méně se pak na svahu unaví, nebude se tolik zbytečně „kroutit“ a celkově si to lyžování užije mnohem víc.
Je třeba brát v potaz, že lyžování je dost specifická pohybová aktivita a samotné vytrvalostní disciplíny jako jízda na kole nebo běh opravdu nejsou dostatečnou přípravou na strmější svah, pokud je řeč o sportovnější (nezávodní) jízdě po hranách a podobně. Tak snad si aspoň někdo sáhne do svědomí a namotivuje se na léto a hlavně na příští zimu. I „něco“ je lepší než „nic“!
