Tento článek vyšel v časopise SNOW 95 (únor 2016).
V pořadí pátý ročník seriálu Skiwithme jsem opět zaměřil na cvičení, a protože jste jako čtenáři stále více zkušení, pustíme se občas i do trochu neznámých vod a experimentů. Každý článek bude letos zase doprovázet výukové video, a pokud budete potřebovat odborný dohled, rád vás uvítám na kopci. Volné termíny, stejně jako všechny starší články, najdete na webu www.skiwithme.cz.
Lyžujeme totiž hlavně nohama, a pokud se je
naučíme správně používat, vše ostatní, ať už máme na mysli horní
polovinu těla, ruce, nebo nakonec i zmiňovanou hlavu, se srovná téměř
automaticky tam, kde to má být a kde to přirozeně funguje nejlépe. Ale
moje letošní závěrečná řeč povede hlavně, jak už napovídá název
článku, k tolik omílanému a často přeceňovanému či špatně
pochopenému povolování vnitřní nohy při zahájení oblouku. Na konci
prvního článku letošní série Skiwithme jsem psal: „Právě klouzání na
chodidlech, otáčení a jejich překlápění vede ke kvalitnímu ovládání
lyží a stabilnímu postoji. Lyžování není zdaleka o sledování
skutečnosti, která lyže je zrovna více zatížená a kdy a jak je třeba
hmotnost přenést, ale o pohybu obou dolních končetin do směru, kam chci
jet.“ A k tomu se i dnes zase vrátíme.
Povolení to zařídí?
Když budete listovat archivem časopisu SNOW několik
let nazpátek, narazíte na povedený článek stejného názvu. O povolení
jsme tehdy psali všichni oslněni jednoduchou technikou pedálování, která
je velmi ekonomická a při lyžování nás ani nevysiluje, ani neklade
žádné extra nároky na náš svalový aparát. Konečně techniku pokrčení
vnitřní nohy a vzepření se o vnější používají právě díky
nedostatečně vyvinutému svalovému aparátu ty nejmenší děti. Zcela
přirozeně. S přibývajícím věkem u ní buď zůstanou, nebo se jim pod
dobrým vedením dostane informace, že lze lyžovat na obou lyžích
a používat k zatáčení i lyži vnitřní. I my dospělí, jakožto
tvorové dvounozí, se posouváme od nedávných dob, kdy jsme byli oslněni
samotným povolením vnitřní nohy, k přirozené, ale zároveň
náročnější „dvounohosti“. Odpověď na otázku, zda to povolení
zařídí, je ano, zařídí. Tématem mojí úvahy je spíš to, zda bylo
dřív vejce, či slepice, zda nás samotné pedálování nepřipraví
o aktivitu vnitřní lyže a zda není někdy lepší vyvíjet tlak na obě
lyže než pouze na tu vnitřní.
Kam chci jet, tam naklápím obě chodidla. V případě pomalé jízdy, kdy
by jízda po „čisté“ hraně dosahovala poloměru 100 metrů, s nimi
navíc musím do stejného směru i otáčet. A tyto dvě dovednosti mi
přijdou pro změnu směru, ale i správnou tvorbu a distribuci tlaku mezi
obě lyže, stěžejní. Na konci každého oblouku, ať 
už pojedete pomalu, nebo rychle, budete vždy povolovat
končící vnější nohu. Můžeme spíše říkat rušit její oporu,
zmenšovat tenzi ve svalech, prostě dělat vše proto, abychom mohli
pokračovat do nového směru a přehranit. Právě moment přehranění
a všechny chvilky těsně před ním jsou klíčové. Mohu se soustředit
pouze na povolování končící vnější nohy a při přehraňování ji
povolovat dále, tedy učinit z ní krátkou nohu. Prostě pedálovat. Anebo se
mohu soustředit pouze na její nové nasměrování, tedy překlápění
chodidla ze starého směru do nového. Co se stane? Překlápěním chodidla
automaticky dojde ke zmenšení tenze v končící vnější noze a přesunu
hmotnosti 
na novou vnější. Odpadne však neblahý důsledek pouhého
pedálování, kterým je často úplná ztráta tlaku na vnitřní lyži,
často velmi brzo protirotovaná pánev v oblouku, přisednutí vnitřní lyže
a hlavně následná jízda pouze po vnější lyži. Soustředění se na
pohyb a orientaci chodidel totiž udrží obě dvě nohy „dlouhé“,
u vnitřní nedochází k výraznému krčení, a tedy i nechtěnému
poklesu vnitřního boku. Výsledkem je při rychlé jízdě vzepření se
o obě lyže, nikoliv pouze o spodní, ale také větší náklon do oblouku,
který neblokuje příliš pokrčená vnitřní. Ano, povolení to zařídí,
jen jde o to, zda ho dosáhneme automaticky v důsledku jiného
a stěžejního pohybu, kterým je manipulace s oběma chodidly do směru
jízdy, nebo zda prostě povolíme a postupně krčíme končící vnější
a zároveň tedy novou vnitřní. Obě cesty jsou bezesporu funkční, ale
vedou k jinému cíli.
Japonec na konec
Neříkám nic nového. Udržování vnitřního boku „vysoko“,
zatahování vnitřní lyže v nájezdu do oblouku, otáčení volantem mezi
lyžemi do směru jízdy jsou všechno drily, které s výše uvedeným úzce
souvisí, stejně 
jako návaznost na zapojení spirálních svalových smyček,
jež udržují horní polovinu těla v přirozené separaci. Tak proč jsme
vlastně tak často uneseni povolováním vnitřní nohy v oblouku, jejím
postupným zkracováním a schováváním pod tělo? Protože často chceme
„dostat zadek až na zem“, vypadat jako závodníci, dosáhnout co
největšího rozsahu dolních končetin a žijeme v mylném přesvědčení,
že „zadek na zemi“ znamená velký rozsah. Jenže opak je velmi často
pravdou. „Zadek na zem“ dostanete i s „dlouhýma“ nohama, jen je to
mnohem těžší. Takže poslední „Japoncova“ rada zní: „Nehleďte tolik
na to, jak u toho vypadáte, ale jak to celé funguje. Když to bude totiž
fungovat dobře, i bez vašeho zadku na zemi to posadí na zadek vaše okolí.
A vy u toho budete navíc i dobře vypadat.“
Všechny díly seriálu Skiwithme najdete na www.snow.cz/skiwithme
Projekt Ski with me
Nejstarší technika lyžování, před více
než sto lety překonaná moderní alpskou, se v posledních letech vrací na
zasněžené svahy s veškerou svojí elegancí i dravostí, podpořenou
moderním materiálem. Projekt Ski with me nabízí přednostně čtenářům
snow vyzkoušet na vlastní kůži, jak lyžovali naši prapředci, ale i novou
alternativu pro hledače výzev nebo pro ty alpským lyžováním znuděné.
Telemark je i skvělým tréninkovým prostředkem pro pokročilé lyžaře
i závodníky a uvidíte, že po několika hodinách s volnou patou získáte
na alpských lyžích úplně jiný pocit. Pojďte zkusit vše, o čem
čtete, na vlastní lyže pod dohledem předního odborníka na výuku
lyžování a telemarku, Ondřeje
Nováka.
Ondřej Novák: Zástupce šéfredaktora SNOW, instruktor lyžování a telemarku s dlouholetou praxí v ČR, Rakousku a Austrálii. Autor projektu Skiwithme.cz, spolumajitel lyžařské školy.
