Předmětná studie, publikovaná v časopise Frontiers in Physiology, pochází z výzkumné skupiny Extremes Research Group na Bangorské univerzitě ve Walesu a vedl ji postdoktorand Michael Zurawlew. Testoval se v ní poměrně jednoduchý a dostupný protokol zahřívání, charakterem ne nepodobný tomu, jaký jsme si nepoučeně ordinovali coby sportovci Dukly na konci osmdesátých let v maringotce: dobrovolníci šest dní po sobě běhali 40 minut na běžeckém pásu a pak se po krk namočili na 40 minut do vany s teplotou 40 °C (nebo dokud jim nebylo nepříjemně horko nebo jejich tělesná teplota nedosáhla 40 stupňů). Výsledkem experimentu bylo výrazné zlepšení reakce jejich těla na sportování v horku.

Sportovní věda nabízí řadu různých důvodů, proč by opakované vystavování se teplu mohlo být užitečné. Na nejzákladnější úrovni je to další zátěž pro vaše tělo, která zvyšuje nároky jakéhokoli tréninku. Jak se vaše tělo učí vyrovnávat s tímto stresem, provádí úpravy, které mohou být užitečné i v chladných podmínkách. Vaše tělesná teplota se v klidu i během fyzické zátěže o něco sníží. Potíte se dříve a vydatněji. Udržujete větší objem krevní plazmy, která pomáhá dopravovat kyslík do svalů.

Proto jsou zavedeny aklimatizační protokoly – sportovní zátěž v horku po dobu nejméně jedné hodiny denně po dobu jednoho až dvou týdnů. Zvyšují vytrvalost v horkých podmínkách a případně ji zvyšují i v chladných podmínkách. To se obecně ví – tedy alespoň teoreticky. V praxi však jedna nedávná studie zjistila, že pouze 15 % atletů na mistrovství světa v lehké atletice v dusném Pekingu v roce 2015 zařadilo do své přípravy aklimatizaci v horku. Letět někam na soustředění v horkém počasí je drahé a nepohodlné a pravděpodobně to zhorší celkový sportovcův trénink. Najít si k tréninku laboratorní tepelnou komoru je, pokud vůbec něco, tak ještě méně pohodlné a rozhodně méně příjemné.

V posledních letech roste zájem o alternativy, jako jsou sauny a horké vířivky. Jsou mnohem dostupnější a lze je zařadit na konec běžného tréninku. Tým Extremes Research Group zveřejnil v roce 2015 předchozí studii, v níž použili šestidenní protokol s horkou vanou po běhu při teplotě 40 stupňů, a ukázali, že byl účinný při vyvolávání adaptace na teplo, včetně zlepšení času na 5 km při teplotě 33 stupňů o 4,9 %.

Protokol využívá skutečnosti, že pouhý běh za normálních podmínek zvyšuje teplotu našeho tělesného jádra, takže skok do horké vody nebo sauny po tréninku prodlužuje dobu, po kterou naše tělesná teplota zůstává zvýšená. To však současně vyvolává otázku: vytrvalostní sportovci již tak jako tak zvyšují svou tělesnou teplotu po delší dobu každý den, což je důvod, proč jsou dobře trénovaní sportovci vždy považováni za částečně adaptované na teplo. Mají tedy z horké koupele ještě nějaký další užitek? Nebo je to jeden z těch vědeckých triků, které nejlépe fungují na náhodných dobrovolnících z řad vysokoškoláků, ale u skutečných sportovců nejsou zdaleka tak účinné?

To je otázka, kterou vědci z Extremes Research Group řeší v nové studii. Do studie zařadili osm seriózních vytrvalostních sportovců, kteří uvedli, že trénují v průměru devět hodin týdně, a dalších osm rekreačně aktivních dobrovolníků, kteří uvedli tři hodiny vytrvalostního tréninku týdně. (To je docela působivá rekreační aktivita; není to však totéž jako u závodních sportovců, v jejichž řadách byl i mezinárodní maratonec s vysokou hodnotou VO2max 81 ml/kg/min.)

Studie zahrnovala celou řadu různých ukazatelů: teplotu tělesného jádra v klidu, teplotu tělesného jádra po 40minutovém submaximálním běhu při 33 stupních, rychlost pocení, objem plazmy atd. Celkově se ukázalo, že šestidenní pobyt v horké vaně pomohl v podstatě všemu kromě objemu plazmy, který se zvýšil o 3 až 4 procenta, ale s dostatečně velkou variabilitou, takže průměrné zvýšení nebylo statisticky významné. To není překvapivé, protože obvykle trvá déle než týden, než se objem plazmy výrazně zvýší.

Zde je graf z citované studie, který ukazuje teplotu tělesného jádra testovaných sportovců na konci 40minutového běhu běhu v horku před a po protokolu s horkou vanou:

Je zcela zřejmé, že běžci v obou skupinách jsou schopni zůstat o něco chladnější při absolvování stejného běhu. Je to díky souboru adaptací na teplo; tělo se například naučí posílat krev do kůže a iniciovat pocení dříve než obvykle, aby se zlepšilo ochlazování. Při celkovém pohledu na výsledky lze tvrdit, že trénovaní sportovci mohou mít o něco menší odezvu ve srovnání s rekreačními sportovci, ale jakýkoli rozdíl je malý a není statisticky významný. Závěrem výzkumu je, že obě skupiny mají v podstatě stejný přínos, což znamená, že se jedná o techniku, která funguje i u vážných sportovců.

Pro koho má tento experiment praktický smysl? Nejeden sportovec s velmi omezeným penzem volného času by mohl namítnout, že pokud by našel opravdu každý den po tréninku 40 minut volna na vířivku nebo saunu, možná by posoudil trénovat o to déle, což by mimoděk zvýšilo jejich tepelný stres samo o sobě. Ale dejme tomu, že přinejmenším náležitě vymrzlým lyžařům po mnohahodinovém tréninku může přijít šest dní v horké vířivce vcelku příjemných a užitečných.