Nejviditelnějším symbolem tohoto napětí se v posledních týdnech stalo Livigno. Vysokohorské středisko v Lombardii, kde se mají v únoru 2026 odehrát snowboardové a freestyle soutěže, tedy disciplíny, které jsou na technickém sněhu závislé absolutně. Halfpipe, big air, skoky i akrobatické tratě neodpouštějí improvizaci.

Nervozita místo slavnostního klidu

Prezident FIS Johan Eliasch ještě nedávno mluvil o „nevysvětlitelných zpožděních“ ve výrobě sněhu a o tom, že organizátoři byli kontaktováni prakticky nepřetržitě. V olympijském roce je to slovník, který zvedá obočí i tlak.

Problém nebyl jen technický. Klíčovou roli sehrálo zpoždění státních financí, které vytvořilo dominový efekt: tlak na dodavatele, posuny harmonogramů, nervozitu federací. V Livignu se to všechno koncentrovalo do jediné otázky: bude dost sněhu včas?

Během posledních dvou týdnů se tón změnil. Eliasch po návštěvě místa mluví o viditelném pokroku a oceňuje práci místního organizačního týmu. Výroba sněhu se rozjela, mrazy konečně přišly a nervozita se alespoň navenek uklidnila.

Rezervoár, který má zachránit olympiádu

Srdcem celé operace je vodní nádrž Monte Sponda. Nový rezervoár s kapacitou přes 200 tisíc kubických metrů, vybudovaný za více než 23 milionů Eur, patří k největším v Evropě. Jeho jediným úkolem je zásobovat sněhová děla v Livignu vodou – dostatečně rychle, dostatečně dlouho a v kritickém okně, kdy teploty dovolí výrobu sněhu.

Výroba začala později, než se plánovalo, mimo jiné kvůli technické závadě. Podle starosty Rema Galliho šlo „jen o ventil“. V běžném středisku banalita, v olympijském projektu detail, který může změnit náladu na mezinárodní úrovni.

Důležitým uklidňujícím signálem byl i prosincový závod Světového poháru v super-G, který Livigno převzalo po Bormiu. Technici hodnotili sněhové podmínky i bezpečnost pozitivně. Test v ostrém provozu dopadl dobře – a to se počítá víc než tiskové zprávy.

Nejde jen o Itálii. Jde o model

Přesto by bylo krátkozraké vnímat Livigno jako italský problém. To, co se tu děje, je spíš učebnicový příklad současného stavu zimního sportu.

Olympiáda už dnes nestojí na sněhu, ale na infrastruktuře, energetice a penězích. Na schopnosti udržet zimu při životě tam, kde už nepřichází sama. A to nejen pro jeden závod nebo jednu sezonu, ale v kvalitě, která obstojí před kamerami, sportovci i historií.

Eliasch proto opakovaně mluví o nutnosti změnit olympijský model. Rotace her mezi několika osvědčenými horskými regiony s existujícím zázemím a stabilnějším klimatem není ideální řešení; je ale poslední realistické.

Co to znamená pro lyžování

Z lyžařského pohledu je to možná ještě zásadnější než samotná olympiáda. Pokud mají zimní hry problém vyrobit sníh v únoru, co to říká o budoucnosti Světového poháru, mistrovství světa nebo běžného provozu středisek?

Technický sníh dnes není doplněk, je to základ. Bez něj by se většina kalendáře zhroutila. Rozdíl je jen v měřítku: olympiáda to dělá jednorázově, ale v extrému. Střediska a závody to dělají každou zimu, potichu a bez fanfár.

Livigno ukazuje, kam tenhle trend vede: k menšímu počtu míst, která si mohou dovolit potřebnou infrastrukturu, vodu a energii. A k tomu, že zima se stává prémiovým produktem, ne samozřejmým prostředím.

Záchrana her. Ale možná už jen scénografie

V Livignu se nyní po nocích technicky zasněžuje s přesností průmyslové výroby. Děla běží v krátkých mrazových oknech, voda z rezervoáru Monte Sponda se mění v dokonale kontrolovanou hmotu a rolby ji rozvážejí po tratích, které připomínají spíš staveniště než horskou krajinu. Funguje to. Ale jen proto, že to musí fungovat.

V Cortině mezitím čekali na mráz s podobnou netrpělivostí. Olympia delle Tofane je místy otevřená, jinde se stále počítá každá studená noc. Modernizovaná sněhová technika pomáhá, ale základní pravidlo zůstává stejné jako před sto lety: bez zimy to nejde. Jenže dnes už zima není jistota, ale proměnná v excelové tabulce.

ZOH Milano–Cortina 2026 se odehrají, o tom není pochyb. Otázkou ale je, co přesně tím bude zachráněno: zimní olympijské hry, nebo jen jejich obraz? Sportovní událost, nebo logisticky dokonalá kulisa, v níž se sníh stává produktem a hory platformou?

Livigno ukazuje, že při dostatku peněz, vody a energie lze zimní sport vyrobit téměř kdekoli. Zároveň ale naznačuje cenu, kterou za to platíme: olympiáda se vzdaluje horám a přibližuje infrastruktuře. Čím víc techniky, tím méně prostoru pro chybu – a tím menší okruh míst, která si něco takového mohou dovolit.

Možná se tedy nebavíme o tom, kde budou příští zimní hry. Ale kolik jich ještě vůbec bude v té tradiční podobě, jakou známe. A jestli budoucnost zimních sportů neleží spíš v několika málo regionech s přirozeným klimatem než v ambici dokázat, že sníh lze vyrobit vždy a všude.

V Livignu se to v únoru nejspíš povede. V Cortině pravděpodobně také. Ale otázka, kterou si zimní sporty budou muset položit už velmi brzy, zní nepříjemně jednoduše: nejsou tohle poslední hry, které ještě zvládneme silou vůle a techniky – než se zima definitivně přestane ptát?

ZOH 2030: Nejdřív se ptejme

Zatímco Itálie řeší, zda se podaří vyrobit dost sněhu včas, ve Francii se už vede jiný spor. Ne o techniku, ale o smysl. O to, kdo má právo rozhodovat o tom, jak budou zimní olympijské hry v horách vypadat – a za jakou cenu.

V regionu Annecy–Thônes–Aravis, který má být součástí ZOH 2030 ve francouzských Alpách, vznikla letos Občanská olympijská konvence. Sdružení místních obyvatel, odborníků a samospráv, podporované známou globální iniciativou Protect Our Winters, se snaží prosadit jednoduchou myšlenku: olympiáda nesmí být regionům vnucena shora, ale musí být s místními spoluvytvářena.

Jejich postoj není odmítavý. Naopak: „Hry jsou výjimečným lidským dobrodružstvím,“ píší autoři otevřeného dopisu. „Nechceme se vzdát té energie. Odmítáme ale, aby přišla na úkor našeho kraje a budoucnosti generací, které tu vyrůstají.“

Francouzský přístup je v lecčem přízemní – a právě tím radikální. Občané požadují plnou transparentnost financí, přístup k dokumentům, důsledné využívání existující infrastruktury a záruku, že hry nezvýší místní daně. Trvají na tom, aby olympijské projekty nepodléhaly výjimkám z environmentální legislativy a aby byly v souladu s Pařížskou dohodou i klimatickou strategií OSN.

Vedle toho přicházejí s konkrétními návrhy, jak snížit tlak na Alpy: omezení letecké dopravy, vazbu vstupenek na cestování vlakem, rozšíření mezinárodních fan zón mimo samotná horská údolí. Jinými slovy – méně demonstrace síly, více práce s limity.

V kontrastu s Livignem se ten rozdíl zdá být až zarážející: tam se řeší, jak vyrobit zimu včas. Ve Francii se řeší, zda je správné ji vyrábět vůbec – a pokud ano, tak jak.

Možná právě tady se rýsuje budoucí rozcestí zimních her. Jedna cesta vede k čím dál sofistikovanější technice, vyšším nákladům a menšímu počtu míst, která to zvládnou. Druhá k pomalejší, otevřenější a omezenější olympiádě, která se smíří s tím, že hory nejsou kulisa, ale živý prostor s vlastními hranicemi.

A možná právě proto dnes francouzští obyvatelé neříkají „ne olympiádě“. Říkají jen: nejdřív se nahlas ptejme.