Sjezdovky:
- Kronplatz - superširoké mírné dálnice v nejvyšších
partiích hory se postupně mění v užší, prudší a lesní. Najdete zde
dvě špičkové černé sjezdovky - Sylvester a Hernegg. Dále se pak můžete
pomocí řetězu lanovek a sjezdovek přesunout až do St. Vigilia, kde najdete
především mírnější lesní svahy, ale i dvě černé, z nichž jedna
(Piculin) je prý jednou z nejprudších v Dolomitech.
- Alta Badia - spíše mírnější modré a červené
sjezdovky, najdou se zde ale i výjimky, například černá Vallon.
- Marmolada - už samotná cesta na ledovec Marmolada
začíná vysokohorsky - z městečka Arabba se vyvezete lanovkami Europa I a
Sass de la Vegla pod ohromné skalní štíty, jimž se ještě více
přiblížíte díky historické dvojsedačce do sedla Padon, odkud se vám
naskytne krásný výhled na Marmoladu. Dlouhým červeno-modrým sjezdem se
potom dostanete k dolní stanici kabinové lanovky na Marmoladu. Z její
vrcholové stanice Punta Roca se poté spustíte červenou sjezdovkou s
nádhernými výhledy do údolí.
- Cortina d'Ampezzo - areál je rozdělen do několika
lokalit propojených skibusem. Já vyzkoušel lokalitu Tofana a byl jsem opravdu
nadšen. Červená sjezdovka s ranním manžestrem od horní stanice lanovky Bus
Tofana a následná černá vedoucí mezi skalami přímo do Cortiny patřila k
nejúžasnějším zážitkům celého týdne. Naproti tomu všude inzerovaná a
chválená "červená" Armentarola z vrcholu Lagazuoi je lyžařsky
neuvěřitelně nudná, protože je (až na střední část) úplně plochá.
Ještěže je na jejím konci možnost využití koňského spřežení, jinak
bych se tam odpichoval a bruslil ještě teď.
.
- Sextener Dolomiten - z mé krátké a nepříliš povedené
návštěvy (viz níže) nemohu příliš soudit, zaujala mě jen velmi dlouhá
červená z Helmu do Vierschachu.
Sněhové podmínky:
Od neděle do úterý téměř nepřetržitě sněžilo, v nejvyšších
polohách Dolomit připadlo až 120 cm sněhu, podmínky tedy byly vynikající
(prý dokonce nejlepší za celou sezónu).
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
- Kronplatz - v naprosté většině pohodlné kabinkové
lanovky (někdy i s vyhříváním sedadel a s Wi-Fi), které doplňují
postarší šestisedačky a čtyřsedačky.
- Alta Badia - většinou velmi moderní a pohodlné
čtyřsedačky a šestisedačky a několik kabinkových lanovek, dvojsedaček a
vleků.
- Arabba - většinou moderní čtyřsedačky, které
doplňují dvojsedačky. Je tu i moderní kabinová lanovka funifor a
dvojúseková kabinka "na stojáka" Europa I+II. A právě jízda s ní je dost
děsným zážitkem. Nastoupil jsem do téměř zcela obsazené kabinky a
postavil se ke dveřím. Dva netrpěliví Italové (z toho jeden s batohem) ale
měli na obsazenost kabinky jiný názor a začali se do kabinky tlačit, což
se jim bohužel dařilo, a tak jsem byl celou cestu natlačen na dveře a nemohl
jsem ani otočit hlavu.

- Marmolada - tříúseková kabinová lanovka vedená v
úctyhodné výšce (první úsek je 900 m nad zemí, pokud si dobře pamatuji),
na mezistanicích se musí přestupovat (kvůli větší přepravní kapacitě),
kabiny mají ovšem poněkud nešťastný tvar, který zapříčiňuje, že
vyšší osoby stojící u okna drhnou hlavou o strop
. Její
horní stanice není přímo na Marmoladě, ale na jejím "předvrcholu" Punta
Roca.
- Cortina d'Ampezzo - v oblastech Tofana a 5 Torri většinou
postarší dvoj- a trojsedačky, které se ale areál snaží vylepšovat
přidáváním kožených potahů na staré sedačky. Jejich rychlost to ale
bohužel nemění, nahoru to tedy trvá opravdu dlouho.
- Sextener Dolomiten - mix starých kabinek (Moos,
Vierschach), moderních kabinek (Stiergarten), sedaček a vleků.
Zalidněnost:
Jak kde. Kronplatz byl v pohodě, nikde žádné fronty, na svahu volno,
stejně tak Sextener Dolomiten. V Cortině d'Ampezzo jsem déle čekal snad jen
jednou nebo dvakrát (lanovky 5 Torri a Lagazuoi). V Alta Badii už to bylo
horší, ovšem stále jen na hlavních tazích (kabinka Boé, sedačka
Campolongo, čekací doba asi 10 až 15 minut) a na sjezdovkách směrem do
Arabby. Pak jsem ovšem asi 20 minut čekal na přetíženou dvojsedačku Sass
de la Vegla a potom asi 45 minut na samotnou kabinu na Marmoladu. Sjezd z
Marmolady byl dlouhý, krajinově nádherný, ale až příliš zahlcený
lidmi.
Občerstvení a aprés-ski:
Tak tady problém rozhodně není - horské chaty s vynikající kuchyní na
každém kroku.
Doprava do střediska a parkování:
Dobré, všude velká parkoviště blízko od lanovky a suché silnice.
Dobře fungující skibus na Kronplatz. Propojení areálu Kronplatz a Sextener
Dolomiten je zajištěno vlakem. Dobrý nápad, že? A kdyby to fungovalo, bylo
by to úplně skvělé...
Jednu minutu před odjezdem vlaku v 11:38 přijíždím na nádraží
Percha-Ried na dolní stanici lanovky Ried z Kronplatzu. Rychle běžím na
nástupiště, vlak tu naštěstí ještě není. Když tu ale není ani po
následujících deseti minutách, jdu se ptát na pokladnu, co se děje.
Pokladní říká, že vlak je zrušen, ale neví proč. A ať prý počkám na
další vlak ve 12:08, který má zpoždění 12 minut. Poděkuji a odcházím
do nádražní kavárny, kde si čas při popíjení horké čokolády krátím
pohledem na odjezdovou tabuli (která je ovšem "chytře" umístěna pouze v
kavárně, nikoli na nástupišti), kde se zpoždění mého vlaku ve 12:08
neustále mění v rozsahu 0 až 13 minut. Vlak nakonec přijíždí ve 12:20,
tedy s dvanáctiminutovým zpožděním. Jede se v něm velmi pohodlně, je tu
Wi-Fi a vlak jede téměř neslyšně. Idylka končí ve stanici San Candido,
posledním nádraží před Vierschachem, kde začíná areál Sextener
Dolomiten. Průvodčí mi oznamuje, že musím vystoupit, protože San Candido
je stanice, kde se střídá italský personál vlaku s rakouským (nedaleko je
hranice), ale rakouský personál tu bohužel není. Vystupuji a přemýšlím,
co dál. Přímo před nádražím naštěstí staví autobus a jede do
Vierschachu. Po deseti minutách čekání přijíždí a zdlouhavou jízdou,
během které kličkujeme po San Candidu, se konečně dostávám do
Vierschachu. Jenomže je už půl druhé. Dvě hodiny jsem tedy strávil
čekáním a jízdou, která měla původně trvat necelou hodinu. A navíc se
zkazilo počasí, hustě sněží, fouká a je mlha. Jdu tedy na oběd (jelikož
jsem ještě nejedl) a na lyžování mám zhruba tak dvě a půl hodiny v
boulích, sněžení a mlze. Ještěže alespoň zpátky jede vlak
normálně.