Engadin Svatý Mořic - Corvatsch aktuální report z 16. - 23.03.2019

Sjezdovky:

Pro Corvatsch jsme se v rámci našich 6 lyžařských dní rozhodli dvakrát. Poprvé to bylo druhý den, kdy přesně dle předpovědi již od předchozího večera až do rána vydatně sněžilo (dole plus 15 cm, nahoře 30 cm) a tudíž s rizikem, že lyžování „zapíchneme“ dříve, jsme místo jízdy na Corviglii zvolili pěší přesun k přibližováku a vyrazili směr Corvatsch tak, aby nikdo nebyl vázaný na druhé, auto nebo skibus a dle své volby si kdykoliv sjel dolů na apartmán. Ani s timingem jsme si nedělali hlavu, takže hned první kabinou jsme se okolo desáté dostali na svah do mezistanice Murtel a rozhodně jsme pozdním začátkem o nic nepřišli.

V provozu byly i přes celonoční sněžení všechna přepravní zařízení (mimo vleku M) i všechny sjezdovky s výjimkou vrcholové „trojky“ s tím, že na nich bylo naprosté minimum lidí, takže za celý jsme nezaznamenali ani sebemenší náznak fronty. A to ani na místě s nejmenší propustností v aeálu – pomě L spojujcí obě části areálu směrem z Murtel na Furtschellas. I když byly všechny svahy perfektně upraveny, díky čerstvému sněhu, který se nestačil spojit s podkladem, bylo lyžování zpočátku náročnější. Později se již začal nový sníh zajíždět a díky malému počtu lyžařů se také netvořily žádné větší muldy. S ohledem na tyto podmínky byly nejlépe sjízdné spíše mírnější svahy, kterých ovšem v tomto jednoznačně sportovně laděném areálu s převahou červených svahů není moc. Nejlepší lyžování tak bylo z těch páteřních svahů na sjezdovkách č. 12 a 19. Prudší svahy včetně velmi pěkné vrcholové sjezdovky č. 1 byly za těchto sněhových podmínek zbytečnou dřinou bez požitku.

Na Corvatsch jsme se vrátili opět po dvou dnech na Corviglii, kdy tyto dny i ty následující byly provázeny slunečným počasím. A teprve pak se ukázalo lyžování na zdejších náročnějších jsezdovkách v tom pravém světle. Všechny svahy v provozu, vše nádherně upraveno a a vyžehleno, sníh extrémně rychlý. Na svahu opět téměř nikdo, po dvanácté hodině lidí polovina a po třetí hodině odpolední prakticky mrtvo. Během celého dne jsme tak projeli všechny sjezdovky, kdy i přes přes den výrazně stoupající teploty si všechny udržely velmi dobrou sjízdnost až do pozdního odpoledne včetně údolních sjezdů. Každý si pak vybíral trasy a sjezdovky dle své lyžařské zkušenosti, fyzických dispozic a náročnosti svahů, všechny sjezdovky „držely“ kvalitu úpravy celý den. Celkové sportovní ladění areálu spolu v kombinaci s přepravními kapacitami tak znamenalo, že s přibývajícím odpolednem člověk i takto luxusní a nádherné ježdění stylem nahoru dolu přestával fyzicky dávat.

Vzhledem k tomu, že na tento den byl již avizovaný výrazný vzestup teplot (na Corvatsch bylo ve 14.00 okolo 3 stupňů), nechali jsme si tento vrchol se dvěma pěknými červenými až po obědě. V tuto dobu zde již jezdila kabina pro 80 lidí zaplněna s bídou z poloviny a sjezdovky byly rozježděné tak akorát. Odměnou byl ohromující výhled na celé panorama Alp s dohledností až na Monte Rosu, Matterhorn a jiné.

Sněhové podmínky:

Sněhové podmínky byly již při příjezdu velmi dobré (dole 70, nahoře 160), což s ohledem na sněhové příděly letošní zimy v jiných částech Alp nebyla žádná sláva, ale vše bylo spolu s umělým zasněžováním a také jedním celonočním naprosto dostatečné pro plný provoz střediska a všech sjezdovek bez toho, aniž by člověk narazil na jeden jediný kamínek nebo vydřené místo bez sněhu. Stalo se mi tak zřejmě poprvé za možná 20 let lyžování, že jsem se vrátil po týdnu lyžování se skluznicí ve 100% stavu. Bez jediného škrábnutí, s viditelnou ve skiservisu udělanou strukturou.

Komfort – lanovky, vleky a zázemí:

Jednoznačným mínusem Corvatsche jsou přepravní zařízení. V areálu jsou pouze 3 rychlé sedačky s bublinou, které obshlují klíčové svahy. Jsou zde ale také 3 velkokapacitní kabiny. Z nich dvě jsou jedinou možností, jak se do areálu dostat. A t třetí je vrcholovka na Corvatsch, která zpřístupňuje ty dvě nejzajímavější sjezdovky. Dále zde nalezneme 3 pomalé sedačky, které mají funkci spíše propojovací, ale i tak, pokud chtere prolyžovat celý areál, se jim nevyhnete.

Podobně se nevyhnete 2 pomám, kterých je v areálu celem 5. Jedna z nich (kotva J), navíc ta nejdelší, bohužel obsluhuje zábavné členité svahy všech barev v levé části areálu. Podobně se nevyhnete propojovací pomě L ve středu areálu, která je „přes kopec“ a kterou je možné použít pro přesun v obou směrech. Vzhledem této úrovni přepravních kapacit – pomalých, resp. pro lyžaře fyzicky náročných, dávám středisku pouze 4 hvězdičky.

Zalidněnost:

Zalidněnost areálu byla zanedbatelná. Již zespod jsme v obou případech na začátku vyjížděli první velkokapacitní kabinou, a to ani nebyla úplně plná. Na páteřních sjezdovkách, jakmile se lyžaři rozptýlili, to bylo o jednom člověku na 100 až 200 metrů délky svahu, po obědě a v odpoledních hodinách o několikanásobku této hodnoty. Vrcholová kabina tak v odpoledních hodinách vozila nahoru v cca 15minutovém taktu tak 30 lyžařů, kteří se pak ještě rozptýlili na dvě tříkilometrové sjezdovky. Okrajové svahy byly takto prázdné po celý den. Osobně jsem takovou „hustotu“ lyžařů ještě nezažil. To vše se pak odrazilo v bezpečnosti pohybu na svahu a také v tom, jak si sjezdovky udržovaly svou kvalitu po celý den.

Občerstvení a aprés-ski:

Na svazích je dostatek občerstvoven, kde vzhledem minimálnímu počtu lidí nebyl problém si i o poledni v klidu sednout, často do lehátka nebo do sedačky s kožešinou. Bohužel ceny jsou švýcarské, tzn. vyšší. Namátkou ceny na svahu – káva 5,50 CHF, velké pivo 7 až 8 CHF, panák 5 CHF. Polévka 13,50 CHF. Běžné jídlo 16 – 24 CHF. V samotném Surlej, který je zřejmě jen ubytovací kapacitou, pak bylo ve večerních hodinách zcela mrtvo.

Doprava do střediska a parkování:

Doprava do střediska je dalším mínusem. Z Valašského království to do Mořice máme asi 970 km s tím, že naší oblíbenou zastávkou po trase do Alp je odpočívadlo Allhaming za Lincem, které v tomto případě bylo přesně v polovině trasy. To, že jsme první polovinu urazili za 4 hodiny a tu druhou za hodin 7, v opačném gardu totéž, svědčí o tom, že především trasa Salcburk – Innbruck – Landeck – Mořic je i v této posezoně přetížená a zdlouhavá. Dálnice Salcburg – Mnichov nestíhá obecně, navíc v obou směrech jsou „průjezné“ kontroly na hranici A/DE. Pak se k tomu přidá rakouské IG-L, kde se vlečete po dálnici zoufalou stovkou. A nám se k tomu přidal ještě nějaký problém na švýcarské straně za Pfunds (zával na cestě?), takže obě jízdy jsme museli absolvovat objíznou trasou přes kopec přes Nauders.

Parkování na místě je obecně problematické, neboť vše je soukromé nebo placené. Například podzemní parkoviště v Surlej má taxu 4.00 CHF první hodinu plus 0,50 CHF za každou další započatou. I venkovní parkovště u lanovky bylo v tuto dobu placené s automatem, se závorou (a zcela prázdné). O 300 metrů níže ve středisku je několik volně přístupných parkovišť, kde už touto dobou nikdo placení neřešil.

Pro dopravu k lanovkám na místě nebo po celém Engadinu lze využít skibusy. Jeden byl místní pro Surlej, který jezdil dokola ve 20 min taktu a druhý obdobně pendluje mezi Surlej (lanovkou) a Silvaplanou. A pak je tu síť celoplošných skibusů, kterými se ze Surlej/Silvaplany dostanete zdarma nejen do Mořice a k lanovkám na areálu Corviglie, ale klidně až do Zuozu nebo pod Diavolezzu/Lagalb.