Sjezdovky:
V provozu by bylo vše, nicméně počet přístupných sjezdovek se
redukoval v souvislosti s aktuálně otevřenými lanovkami. Na odlehlé č. 10
či 12 se bohužel nijak dostat nešlo, ale třeba vyhlídkovou jízdu v podobě
navazujících sjezdovek č. 8, 11, 10a a 1c si člověk užít mohl. Ač se
notnou část trasy zrovna o "sjezd" nejedná, délka atakuje 5 km. Suverénně
nejlepší lyžování každopádně nabídla červená č. 6 a její další
varianty, obsluhované kotvou, což zaručovalo i velmi nízkou zalidněnost.
Hravé pasáže v celé délce jako stvořené pro sportovní carvingové
svezení, kromě délky oscilující okolo kilometru nešlo nic vytknout. Fajn
svezení je nepřekvapivě i na všech variantách modré sjezdovky č. 1
vedoucí až do údolí (nejnižší bod střediska má takřka 1 500 metrů nad
mořem), hlavně ve vrchní části jde o spletitou síť mírných a širokých
sjezdů vhodných i pro začátečníky.
Sněhové podmínky:
Kromě v průběhu dne se zhoršujících větrných podmínek si obecně
nelze stěžovat. V celém vrchním patře areálu skvěle upravený prašan,
žádný led či hlína. U sjezdů č. 1 a 2 pod údolní kabinou již hlína
místy vykoukla, stejně tak sníh celkem rychle těžknul. Na části, kde se
během dopoledne konaly závody místního klubu, šlo více než obstojně
lyžovat i při posledním sjezdu.
Vítr, který foukal hlavně v nejvyšších partiích, lyžování
paradoxně vůbec nerušil, takže scházelo již jen slunce, které se ukázalo
pouze na pár desítek minut.
Komfort – lanovky, vleky a zázemí:
Komfort by zde byl, ale momentální počasí ukázalo všechny jeho slabiny,
a sice především nízkou odolnost moderních a komfortních zařízení proti
silnějšímu větru. Obě šestisedačky stály, nejmodernější luxusní
osmisedačka s bublinou odolávala přibližně do oběda. Zbytek času se tedy
jezdilo na nepohodlné kotvě, staré neodpojitelné dvousedačce a samozřejmě
postarší údolní kabině.
Toalety v údolní stanici čisté, spojené s velkorysými prostory pro
úschovu lyží i jiných zavazadel či převlečení.
Zalidněnost:
Již obsazenost parkovišť předznamenala slušnou návštěvnost, ale za
provozu osmisedačky člověk tuto míru ani nevnímal, všude se čekalo
maximálně pár vteřin. Po jejím vypnutí se ale masa jala obsadit jediné
zařízení vedoucí k vrcholu, a tak fronta na dvousedačku dosahovala asi
pěti minut. Na kotvě se nadále jezdilo absolutně bez front, stejně tak na
údolní kabině, takže v podstatě bez problémů.
Občerstvení a aprés-ski:
K občerstvení jsme využili lehce odstrčenou chatu Stalderhütte u dojezdu
cesty č. 10a, která disponuje i krásnou prosklenou zimní terasou. Domácí
sýrové špecle byly skvělé, mražená pizza také nadprůměrná, byla
totiž doplněna o další suroviny. Ceny okolo 10 EUR za jídlo více než
uspokojivé. Příprava jídla extrémně rychlá, doslova do 2 až 3 minut od
objednání, obsluha jinak bohužel pomalejší, nicméně především kvůli
povídání si se štamgasty. Aprés-ski u dolní stanice kabiny nebylo nijak
hlasité, ale za slunečného počasí to zde určitě žít bude. Velkou
výhodou je moderní pekárna s vnitřním i venkovním posezením přímo vedle
pokladen, což může řešit občerstvení velké části návštěvníků,
kteří nechtějí utrácet za celý oběd.
Doprava do střediska a parkování:
Doprava Pitztalským údolím je vcelku bezproblémová, klikatá a
relativně úzká silnice rozhodně nečelí takovému náporu jako třeba v
Zillertalu, takže se zde nejezdí ani v kolonách. Úzká silnička
šplhající z údolí k areálu celkem překvapí, ale hlavně asi tím, že po
ní co chvíli jezdí velké skibusy, které se na první pohled do prudkých
zatáček ani nemohou vměstnat. Parkování možné na několika
parkovištích, pěšky je ale kabinka pohodlně dosažitelná jen z
nejbližších dvou, která mají kapacitu na pár desítek aut. Zbylá
parkoviště situovaná ve vzdálenostech cca do 800 metrů, obsluhovaná
nonstop pendlujícím skibusem, nečeká se na něj tedy déle než pár minut.
Kapacita v tento den i tak příliš nedostačovala, takže někdo parkoval v
bahně u silnice, já byl odnavigován přímo na její okraj. Řada takto
stojících vozidel už trochu komplikovala průjezd aut a autobusů, nicméně
to je problém obsluhy parkoviště. 
Doprava z Prahy předchozí den víceméně bez problémová, jen s lehkým
zdržením v krátkých kolonách na vnitřním mnichovském okruhu - kdo chce,
může jet delší cestou po vnějším. Cesta přes Cham, Mnichov a Ga-Pa se
dá zvládnout za 6 hodin, navíc bez nutnosti pořizovat rakouskou dálniční
známku.